24.5.2017 | Svátek má Jana






ŠAMANOVO DOUPĚ: Bloudění po střechách

8.2.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Davidova ulice aneb Al-Bazar nás po kamenné dlažbě a občasných schůdcích nese od Citadely. Klesáme od západu k východu, dolů, směřujeme přímo do nejcentrálnějšího centra Starého města jeruzalémského. Stříšky nad krámy se téměř dotýkají; ačkoli je jedenáct hodin letního času a nahoře slunce pálí, co mu středomořský první aprílový den dovolí, tady dole panuje příjemný chládek. Až pološero, ve kterém louže světla z LED žárovek lákají procházející turisty ke shlédnutí toho nejlepšího, co krámky vyvrhly až na ulici. Vlastně to ani není ulice, spíše chodník, kterému stolečky před obchůdky nechávají jen asi dva metry šířky.

Bloudění 1

Nahoru i dolů proudí nepřetržitý zástup nejen turistů, ale i místních obyvatel, židů s jarmulkami i Židů bez jarmulek, kněží různých náboženství ve svých rouchách, a nejspíš se zde najdou i kněží bez rouch. Nevidno muslimských žen, zahalených do plachetek, avšak jistě zde nějací muslimové také korzují. Jsme na hranici, rozdělující severní Křesťanskou čtvrť od jižní křesťanské Arménské čtvrti, avšak některé ty obchůdky mají nejspíš i arabské majitele – muslimy, křesťany, bezvěrce. Nad hlavami nám vlají prapory šátků a sukní, pevně visí orientální koberce a svá bříška vyšpulují kožené kabelky.

Nachází se tu skutečně bazar, nabízející vše, od nejkýčovitějších v Thajsku vyrobených kýčů po originální čínský textil. Něco z toho bylo zřejmě stvořeno i v Izraeli. A prodává se to sakumprásk třeba v jediném místě, v jednom krámku, kde se to vystavuje na jediné polici: Nahoře dav eloxovaných menor, pod tím stromořadí pravoslavně tvarovaných i katolicky střízlivých krucifixů, pod tím hejno zvonečků a zástup ikon, ještě níže perlové muslimské růžence, ještě níže otepi dlouhých tenkých různobarevných svíček. A úplně dole Poslední večeře Páně, působící dojmem, jako by samotný reliéf byl z vosku, a to, na čem leží, pak bylo dřevěným kuchyňským prkýnkem. Ale možná šlo o mejdlíčka... Kdo nemá na bronzové džezvy nebo olejové lampy, může si vybrat z roztodivných magnetek na ledničku, které na zvláštním panelu rozkvétají jak kytky na louce.

Bloudění 2

Říkám Janě: „Jen se dívej, ale stále buď v mírném pohybu. Nezastavuj se! Když se zastavíš, tak jen na chvilku. Ale nic neber do ruky! Když už vezmeš do ruky, nedávej se do řeči. Když se dáš do řeči, určitě nechoď dovnitř! Když vlezeš dovnitř, tak se pak nediv, co sis to koupila...“

Jenže Janinku zaujaly náramky, pokryté kobaltově modrými perličkami, zkrášlené smaltovými ozdůbkami. Byly naštosované do válečku, který vzala zálibně do rukou. (Problém s těmihle náramky obvykle bývá v nebývale bohaté příměsi niklu.) Pan obchodník udělal tu chybu, že se snažil zaseknout příliš brzy, jinak mohl získat pár drobných šekelíků za cetku, která by se nám možná dnes i líbila. Takto jsme prchli v dál. Ale ještě jsme za sebou uslyšeli obvyklé „děkujeme, že jste navštívili Jeruzalém!“.

Z dalších krámků zase mne zaujala pestrobarevná tričkárna. Na venkovním stojanu visí bavlněná trika v zatavených plastových taškách, které svými motivy propagují křesťanství, hard rock, izraelské letectvo či Coca Colu. Některé nápisy na těch oděvních součástkách jsou dojemně hloupoučké (Don’t worry, be Jewish), některé hloupé (Super-Jew), některé tuze intelligentní. Alespoň triko s nápisem Israel Defence Forces Intelligence, kde jeho nositel o sobě prohlašuje: „Má práce je tak tajná, že ani nevím, co dělám!“ Tak doufejme, že turista, který si příslušný T-shirt pořídí, v něm nebude chodit do Muslimské čtvrti nebo po Východním Jeruzalému. Nakonec – možná proto jsou tahle trika zatavená do igelitu. Vhodná pro přímé uložení do kufru.

Nakonec ani já na sobě dnes nemám tiberiadské triko s modrou Davidovou hvězdou v bílém poli a s provokativním nápisem „Israel“. Jak jsem byl minule napsal, máme dnes namířeno na Via Dolorosu, a ta ve své první části prochází Muslimskou čtvrtí, a taková provokace by se nemusela možná ani turistovi vyplatit. Jeť pátek, den nejsvatější muslimské polední modlitby. (A pálení pneumatik.)

Bloudění 4
Bloudění 3

Chystáme se ponořit do tunelu, do něhož vtéká David Street. Pod zlomem gotizujícího oblouku, chráněného třemi kamerami, visí stříbrný krucifix, vlevo se v Křesťanské čtvrti nachází krámek s výhradně sionistickými triky typu MOSSAD a šesticípími hvězdami, vpravo se v Arménské čtvrti mračí zavřená roleta opravárenského krámku, jehož majitelem je jistý Hajj Mussa, jenž svou příslušnost dává najevo tureckou vlajkou se stříbrným půlměsícem a pěticípou hvězdou v rudém poli... Vpravo od vchodu do tunelu je na kamenné zdi namalována trojjazyčná uliční tabule, která v angličtině prozrazuje, že tento roh patří už do St. Mark St. A skutečně, když k ceduli dorazíme, otvírá se nám vpravo pohled na vzhůru stoupající schody, skryté pod půlobloukem, za kterým se šířka průchozího prostoru zužuje na pouhý metr.

Vzpomenu na domácí přípravu. Když zabočíme do téhle uličky, pak nás na křižovatce s Chabad St. zavede chatrné schodiště na střechy domů Starého města. Zabočili jsme, avšak nejdříve jsme museli vyčkat u zúžení schodiště, než proteče protisměrný proud místní mládeže s kipot (množné číslo od výrazu „kipa“) na hlavách. Zrovna tady se na třech dlouhých provázcích snášejí k zemi padáky čepiček. Žádná z nich nevypadá jako tradiční kipa (podle jidiš jarmulka – jarmlke), spíš tu místní obchodník nabízí spoustu čepiček uzbeckých pastevců.

Bloudění 5

Na první křižovatce odbočíme vlevo, tedy opět k východu. Žádné chatrné schodiště nás tu nečeká. Ulička se už nešplhá nekonečnými schody vzhůru, jen občas se zdvihá několika schůdky. I ty dělají trochu problém dvojici amerických turistek, pachtících se se svými kolečkovými kufry k ubytování ve vyhlášeném Citadela hostelu. Vlevo se prostor otevírá, nad zídkou o výšce žebříku se objevuje plot z ostnatého drátu, nepochybně okraj oněch střech! Nevede na něj žádné chatrné schodiště (jako v těchto místech mohlo vést v roce 2000, kdy se můj bedekr dočkal prvního vydání), avšak po onom žebříku by se tam snad dalo vylézt. Pokud by na něm nestál chlápek, upevňující tam naváděcí cedulku k luteránskému hostovnímu domu.

Držíme se směru k východu. Odoláváme chuti prošmejdit uličky, směřující vpravo a nahoru; jedna z nich je široká akorát tak pro má ramena, a to nejsem žádný kulturista. Jen zvědavý turista. Směru se držíme, i když se ulička začně sklánět po dalším schodišti dolů. Už totiž jejím průhledem vidíme sluncem ozářenou plochu, na které se hrají děti. Ještě pár schodů dolů, pak odbočíme vlevo na pár schůdků nahoru, a jsme tam. Na střechách. Kdybychom nevěděli, že to jsou střechy, pak bychom si nejdříve mohli myslet, že se jedná o velký betonový plac, ozdobený lavičkami, na nichž spočívají osamělí uchození chodci, a pouličními světly, rozdělený mnoha ploty na různorodé úseky.

Bloudění 7
Bloudění 6

Ale jsme na střeše, protože zrovna tady u vstupu se boulí malá kopule, zakrývající neviditelnou spodní stavbu. Nahoru na kopulku se drásají nějaké holky, které si tu hrají s míčem. Jedna z děvčat má na hlavě šátek, zjevně muslimka. A my jsme ve které čtvrti vlastně? Pohled jedním otvorem, zakrytým pletivovou mříží ukazuje, že jsme právě nad jedním ze tří súků, které napojují Židovskou čtvt na Davidovu ulici právě v místech, kde se mění na muslimskou Řetězovou ulici (Chain Street). Kudy dál? Předběhne nás pár spěchajících lidí, kteří mizí dalším schodištěm dolů. No moment, tohle by byla trochu krátká procházka po střechách!

Severním směrem, kterému dominuje zvonice luteránského kostela Vykupitele, je tato náhorní placka mnohem delší. Vlevo od zvonice se nad červenou střechou snaží vylézt šedě holubičí kopule chrámu Božího hrobu, ještě více vlevo postává minaret Omarovy mešity. Na východě se za pláckem, zabydleným houfem anténních talířů zjevuje zlatá báň Skalního dómu, částečně zakrytá ploty. Jsme asi na její úrovni. Jestlipak je to směrem na sever také průchozí? Mělo by, jak nás přesvědčuje několik typických židů, spěchajících z tohoto směru. Podíváme se tam.

Vydáme se kolem řady jakýchsi komínků, které jsou odshora chráněny zaoblenými plexisklovými stříškami. Jejich průduchy jsou kryty kovovou mřížkou, zjevně jde o větrací komíny, sloužící jako klimatizace. Prostor mezi mřížkou a stříškou se ukazuje být velice vhodný jakožto útočiště pro kola! Odshora na ně neprší, dolů nespadnou. A nejspíš je tu ani nikdo neukradne. Alespoň tahle kola nikdo neukradl, i když nejsou uzamčená.

Bloudění 9
Bloudění 8

Působí to zde dojmem jakési návsi. Z plochých střech vyčuhují kamenné hranaté nástavby, tvářící se jako samostatné domky. Dokonce tu rostou i vzrostlé stromy. Vidím i plechlové krychle strážních domků, které jsou vybaveny silnými reflektory. Na severu se náhle pohled propadá o patro níže. O vysoké patro, protože se do něj vejdou konstrukce s basketbalovými koši. Na betonovém hřišti lze hrát i fotbálek nebo spíš házenou, jak ukazují příslušné branky. Hrát si lze i na samotné střeše, a to na dětském hřišti, kde černě oděný tatínek mlčky sleduje řádění dvou předškolních kloučků. Kde jinde se mají děcka vyřádit než na hřišti? A kdo jiný tam s nimi má být než tatínek, když maminka pravděpodobně běhá po tržišti, aby nakoupila surovin na blížící se šabatovou večeři a na šabat vůbec.

Jdeme dál a dále, jsem zvědav, kam až nás ty střechy dovedou. A, vida, no páni! Tady se nám otevírá pohled na sever do súku al-Dabbága, kterým vede současná hromadně turistická Via Dolorosa přímo před vrata chrámu Božího hrobu. Vidím jen minaret Omarovy mešity, krytý vzrostlou pinií, Boží hrob je více vpravo, krytý tady obrovitou stavbou Alexandrova hospicu. Tenhle hospic není hotelem, ale stále ještě hlavní modlitebnou místní ruské pravoslavné církve, stejně jako v roce 1859, kdy byl založen. A v něm se nachází skutečný Boží hrob! Nebo přesněji zbytky původního Chrámu Božího hrobu z roku 335. A protože se v základech hospicu našly Herodovy hradby, a ono svaté místo ukřižování mělo být klasicky za hradbami, lze soudit, že Ježíšův hrob je právě zde.

Anebo kousek vedle.

Dál už nás střechy nepustí. Leda by nás kouzelný koberec snesl na úroveň súku Chán al-Zét, který odděluje západní Křesťanskou čtvrť od východní Muslimské čtvrti. Uvědomuji si, že právě tady, na těchto střechách se setkávají všechny Jeruzalémy. Jedno nebo dvě patra, a jste v jiném světě. V otevřeném prostoru bez úzkých uliček, s báječnými výhledy a zcela mimo ruch bazarů a šílenství spěchajících turistů. Později jsem si ten prostor změřil na mapách (na kterých není zachycen, ale podle orientačních bodů). Vyšlo mi, že na šířku má jen šedesát metrů a na výšku sto osmdesát. Teda! Hektar volného místa doslova uprostřed přehuštěného prostotu středověkých uliček!

Bloudění 11

Také tu patřičně pálí slunce, už jsme si sundali svetry a schovali je do báglů. Je čas sejít do Davidovy ulice, nebo vlastně už do Řetězové ulice, která na ni navazuje. Přicházíme k soudomí, které tvoří jakýsi dvůr, na němž roste přívětivá stínící palma. Ano, tudy se dá krásně sejít dolů. Přímo ke dvorku domku, kde nejspíš někdo bydlí. Že jsme u soukromého bytu ukazuje i kočárek u průchodu na dvorek. Přes byt nebudeme lozit. Ale odkud se na střechu hemží oni zbožní židé? Vracíme se nahoru a hledáme znovu. Vida, tyhle nadějné schůdky by nás mohly vypustit ven. Sestupujeme k vlídně se tvářícímu portálu s hebrejským nápisem. Vede do předsíně k jakési hale, plné lidí. Plné mužů. Tudy bychom mohli proklouznout ven!

Kdyby to nebyla synagoga v modlitebním provozu.

Bloudění 12
Bloudění 10

A tak znovu vzhůru a vrátit se na místo, odkud jsme přišli. Míjíme komíny, které připomínají polní pece. V prostoru sníženém o dva mery si někdo udělal kutloušek s příjemnými křesly a sedačkami, pokrytými přehozy. Asi tady moc neprší, nebo jsou přehozy i sedačky voduvzdorné. Holky si stále ještě hrají u kupolky, u které odbočíme vlevo, na východ, zase do původního směru. Ano, ano, shora vidíme nadějné schody. Scházíme k nim po moderně upraveném dvorku, už krásně kamenném, nově kamenném, však jsme v Židovské čtvrti.

Bloudění 13

Úzkými uličkami, spíše tunely, směřujeme po schodech dolů, kudy nás nohy nesou. Jdeme dolů a dolů, a najednou jsme nahoře! A to přímo na místě, kam se mi včera Janinku nepovedlo dopravit. Na Western Wall Observation Point. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 7. února 2017.

*

Foto © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


B. Michal
0:28
8.2.2017

počet příspěvků: 1, poslední 8.2.2017 12:28









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.