29.3.2017 | Svátek má Taťána






ŠAMANOVO DOUPĚ: Barcelonské střepy 5

23.11.2016

(Casa Mila, Rambla, tržiště, Kryštof Kolumbus a Aquarium)

Koukám, že své čtvrté vyprávění o Barceloně jsem sepsal právě před měsícem. Nechci nechat konec reportáže z hlavního města Katalánska neukončený, a tak přidávám konec, i když poněkud roztřepený...

Barcelona 1

Když se na Barcelonu poprvé podíváte na mapě anebo leteckým pohledem, zaujme vás, jak je čtverečkovaná. Ne tedy celá, ale její čtvrť Eixample, založená r. 1859. Její tvář byla inspirována americkým vzorem: Mladý stavební inženýr Ildefons Cerda si představoval, že postaví město na míru člověku, moderní, světlé, přítulné. A i když se jeho myšlenky zcela nenaplnily, přece jen základní urbanistická koncepce nakoso postavené šachovnice o šířce políčka asi 130 metrů vtiskla čtvrti její charakter. Další charakter vtiskly čtvrti vily v „modernistickém“ stylu (“katalánská secese“). Je jich tu 150, tedy 150 těch, které jsou památkově chráněny! A jsou vysoké jen asi pět pater, šest pater, žádné amerikánské mrakodrapy. Každý rohový dům je skosen, takže na přísně pravoúhlých křižovatkách vznikají jakási náměstíčka. Ulice jsou vskutku široké, zejména proto, že chodníky (či prostor pro chodce) na obou stranách jízdní dráhy jsou stejně široké jako ta jízdní dráha. Jejich prosluněnost není provázena sluneční výhní, protože jsou vroubeny alejemi stromů.

Nejznámější z oněch 150 vil je Casa Mila, známá též jako „La Pedrera“ (což značí „kamenolom“). Gaudí (samozřejmě, že Antoni Gaudí, jsme přece v Barceloně!) ji vystavěl z přírodního kamene. Navenek se pyšní těžkou vlnitou fasádou, niterně pak tím, že nemá nosné zdi, ale nosné sloupy. Před fasádou přešlapuje sto metrů dlouhá fronta turistů, my s Janinkou jdeme rovnou ke kase, mámeť od včerejška vstupenky, vytištěné na tiskárně jednoho z mnoha místních turistických center. Obdivujeme nejdříve vnitřní dvory, což jsou vlastně při té výšce stavby jakési šachty. Hodláme navštívit střechu, jež je asi hlavní atrakcí budovy. Nechceme čekat na „crazy“ výtah, a tak poctivě vyšlapeme těch šest pater do podkroví, i to sedmé na střechu.

Barcelona 3
Barcelona 2

Střecha se vlní jako moře, ze kterého vystupují komíny kamen i krbové šachty. A je odtud i nádherný výhled na okolní střechy i na asi kilometr a půl vzdálenou Sagradu Famílii. Je proto třeba dávat pozor na různě vysoké schody, abyste neupadli. Zábradlí je pak na několika místech opatřeno zákazem vstupu, někde je nižší než by mohlo být pro nepozoru bezpečné. Ale nezřítili byste se až na ulici, jen spadli o pouhé patro, protože sama střecha ustupuje nad posledním patrem. Gaudí se tady nahoře hodně vyřádil! Když se člověk dívá do propastných dvorků, vidí šikmo skloněnou střechu, prolomenou okénky, která mi připomíná bok „neviditelné“ ponorky. Komíny jsou pak neuvěřitelnými sochami bojovníků s přilbami, některé zase působí jako volné umělecké dílo. Jedno sousoší komínů vypadá trochu jako trs houbiček se špičatými zelenými kloboučky. Ale ne, průzory v kloboučcích prozrazujíí, že to nejsou kloboučky, ale helmy jedné skrumáže komínových stráží. A zelené jsou proto – že jsou sestaveny ze zelených střepů lahví!

Tak tohle jsou ony konkrétní střepy Barcelony, které mne svedly k pojmenování tohoto cyklu.

Barcelona 4
Barcelona 5

Střecha oplývá desítkami turistů, nelze téměř udělat fotku, aby na ní někdo nepřekážel. Někteří se dokonce fotí i sami! Po asi tři čtvrtě hodině a stopadesáti fotkách slézáme do podkroví, kde je výstava, seznamující návštěvníky se vznikem tohoto domu i s dalšími Gaudího projekty. Po další půlhodince scházíme pár pater, abychom se dostali do jednoho bytu, otevřeného pro návštěvníky tohoto kulturního centra. První překvapení: Nejde jen o „byt“, ale vlastně o celé patro. Je to trochu, jako procházet nějakým zámkem. Zámkem, osídleným ještě na konci 19. století:

Zde ložnice synka: Nad postelí visí z poličky šatečky typu „matrós“.

Zde ložnice dcerky: V rohu loutkové divadélko a na opravdickém malém houpacím křesle panenka s opravdickou porcelánovou hlavičkou.

Tu hrací pokoj: A v něm vitrina s opravdickým malým domečkem.

Zde dámská pracovní místnost: Kulatý stoleček s vyšíváním. Krejčovská panna s rozešitými šaty. Šicí stroj s rozešitými šatečky. Žehlicí prkno s rozžehleným ubrusem. Stojan se složeným prádlem. Malá kovová kamínka.

Ložnice služky: Výhled toliko dveřmi na vnitřní pavlač.

strepy14

Kuchyně: Velká kovová kamna a malý plynový vařič. Mramorová kuchyňská deska. Dřevěné skříňky až do stropu. Dřevěná lednička s mramorovou deskou! Lednička – ne chladnička. Do téhle se dával na chlazení led.

Komora: Kufr velikosti skříně, ve kterém visí z ramínek šaty. Krabice na klobouky, krabice na boty, krabice na cokoli.

Pracovna: Rozložitý dubový stůl, psací souprava se dvěma kalamáři, lampička, zvonek na služebnictvo.

Hala: Křesílka, stojan na deštníky, telefon na stěně.

Toalety, jídelna, salon, gramofon na kliku, ložnice rodičů...

Druhé překvapení: Zatímco zvenčí je Casa Mila neuvěřitelným přírodním zjevem, vevnitř panuje středostavovský pořádek rodiny místních Kondelíků!

*

Barcelona je protkána uličkami, ulicemi, třídami, bulváry. Nejznámější a nejživější třídou je třída, která se jmenuje jen Třída, tak je známá: La Rambla. „Ulice tohoto typu mají ve Španělsku široký chodník vedoucí jejich středem“, popisuje Ramblu George Orwell ve své knize Hold Katalánsku, kterou si čtu až teď. Rambla odděluje kdysi dělnickou čtvrť El Raval na jihozápadě od historické čtvrti Barri gotic. V květnu 1937, v době občanské války, o které Orwell píše, tudy vedla válečná linie mezi dělnickými anarchisty a prosovětskými komunisty. Až při četbě Orwella jsem se dověděl, že občanská válka se nevedla jen mezi povstaleckými fašisty a vládními jednotkami, ale (a občas hlavně!) i mezi ozbrojenými složkami vládní koalice. Zatímco anarchistická vojska z katalánské POUM držela frontu proti Frankovým fašistům, katalánští komunisté ze PSUC, věrni přísaze 3. kominterny (a dodávkám zbraní ze SSSR) bojovali hlavně politicky. A propagandisticky. Takže z dělnických anarchistů se – dle bolševiků – náhle stali „fašisté“. Také toto mi zpětně objasňuje další z důvodů, proč v Barceloně jsme téměř na každém kroku nacházeli památníky na osvobozenecký boj proti Španělsku, končící porážkou během „Dne“ v roce 1715, ale o pomníčky z doby občanské války jsme nezakopli. Tehdejší střepy ještě odírají krvavé rány uvnitř katalánské společnosti...

Barcelona 7
Barcelona 6

Rambla se táhne od Katalánského náměstí až k moři. Uprostřed ní je tržnice. Ach, tržnice! Pravá středomořská tržnice, rozkládající se na ploše půl hektaru – a další půlhektar se staví na ploše za ní. Těžko popsat. Musí se vidět. Cestovatelům něco napoví, pokud navštívili nějakou tržnici v Itálii nebo Izraeli.

Barcelona 9
Barcelona 8

Přetékající stánky s ovocem a zeleninou místního původu i z dovozu (pokud avokádo a fíky nepěstují i v Katalánsku.) U těchto stánku se rovněž nabízí občerstvení: Tácky s různými nařezanými ovůckami. Ovocné šťávy s ledovou drtí v umělohmotných kelímcích s brčkem. Stánky s dvacatery druhy oříšků, přírodních i obalených sladkou drtí. Pekárny s desítkami druhů pečiv, od sladkých přes sýrové až po masité. A tamhleto není pečivo, ale opečené mořské potvory, ukryté v trojobalu. Uprostřed haly je pak ovál, kde se prodávají čerstvé úlovky rybářů. Sem si chodí šéfkuchaři všech barcelonských hotelů pro čerstvé suroviny.

Bedekr i známí shodně uváděli, že tam se určitě dobře, a poměrně levně najíme. Tak protože to uvádějí všechny bedekry a všichni známí, tak jsme se tam nenajedli. Ano, tržnice je protkána krmnými uličkami, tedy uličkami, kde se nacházejí bufíky, u nichž lze na vysokých stoličkách posedět a pojíst u pultu. Jenže všechny ty stoličky a pultíky jsou obsazeny výpravami turistů, kteří neponechají jediné místečko volné. Také o láci se tu příliš mluvit nedá. My jsme se to poledne, co jsme šli z Casa Miló, uchytili v bufiku u jednoho bočního tržiště, odkud se naskýtal pohled na dvorek s odpadkovými kontejnery. Nu, najedli jsme se chutě a přiměřeně draze.

*

Rambla končí u moře, u Monumentu A Cristóbal Colom, šedesát metrů vysokého pomníku. Na vysokém korinstkém sloupu tu stojí socha Kryštofa Kolumba, balancující na góbusu.

Barcelona 10

Kryštof ukazuje kamsi na moře a možná volá: „Tam všude jsem byl!“ Dílo bylo vybudováno roku 1888 u příležitosti Světové výstavy. Odsud Kolumbus neodjížděl, startoval na jižní části španělského atlantického pobřeží z přístavu Palos de la Frontera blízko Huelvy. Zde také na konci své cesty v březnu 1493 zakotvil se zbytkem své flotily. Do Barcelony se vypravil až potom, protože zde tehdy sídlil královský dvůr, přece. Tady se slunil v královské přízni celých šest týdnů, než vymohl i pro své dva bratry povýšení do šlechtického stavu... Pomník mi poněkud připomíná pomník jiného mořeplavce, jistého admirála Nelsona na Trafáči v Londýně, a to nejen kvůli kovovým lvům. Zatímco Nelson má prakticky stejně vysoký pomník (55 m sloup + 5,5 m Nelson, postaveno 1840-43), aby mohl zahlédnout moře v ústí Temže, Kolumbus shlíží na moře u svých nohou. Moře ve starém přístavu, jehož záliv je překlenut moderní lávkou s vlnovitě šišatým půdorysem.

Šli jsme po ní s Janinkou, abychom navštívili místní Akvárium, prý největší v Evropě. Po zacházce kolem centra nákupního šílenství jsme nakonec do onoho akvárka dorazili. A bylo velké! Krom různých legrácek pro děti, ekonaučných stezek a bazénků se zlatými rybami bylo plné desítek, stovek akvárií. Modře nasvícených akvárií s 8.000 mořských živočichů a rostlin. (Někdy nelze dost dobře odlišit živočicha od rostliny, vímeť.) Ryby v nich se bohužel dosti pohybovaly, takže bez zakázaného blesku můj foťáček nestíhal. Ale mám spoustu fotek s nepohyblivými korály!

Barcelona 12
Barcelona 11

Nejpůsobivějším akvárkem je to, kterým projíždíte tunelem. Nejprve vede cesta po okraji nádrže, tedy po jejím dně. A jede se v ní po pomalu se pohybujícím pohyblivém chodníku. Potom prochází tunel přímo tou nádrží. Tunel je z akrylu, i když vypadá křehce skleněně. Za pseudosklem se většinou neprohánějí samotné ryby, ale jejich hejna, či hejnka. Krásně plachtící rejnoci se často vyskytují ve dvojicích. Velcí kanici a hnusné murény plavou nejraději samostatně. Nejprve jsem Janě prozradil své velké přání: Líbilo by se mi dělat krmiče těch rybiček přímo ve vodě jako potápěč. Přání jsem však opustil, když jsem uviděl smečku žraloků, největší měl snad tři metry. Bylo tu několik druhů žraloků, ti menší měli jen tak metr. Jsou to chudáci – mají v nádrži vyplavány své trasy, kterými proplouvají jako tygři ve svých klecích. Nemohou si však jako tygři občas schrupnout; jak jistě vzdělaní čtenáři vědí, tyto paryby nemají plynový měchýř a pro dýchání je nutný neustálý pohyb. Nudu zahánějí pravděpodobně jen při krmení. Kdyby byl krmič přímo ve vodě, mohlo by se snad (no snadno) stát, že by se sám stal potravou... Ale takhle, popoháněn pomalým chodníkem, si to člověk opravdu užije. Chodník jakoby dýchá, nebo dýchají reproduktory za námi, takže si můžete opravdu připadat jako ten potápěč.

Fotky ryb jsou hodně rozmazané, ryby na videu s menším rozlišením tak rozmazané nejsou. Vizte sami:

Barcelona 13

Ryby nesežraly nás, naopak my si nakonec dali ryby v rybí restauraci na restaurační zahrádce na nábřeží, ke kterému občas zajela obří hotelová loď, než zacouvala do svého doku. (Byla tu jen jedna rybí restaurace.) Paní servírka nás nejprve slušně upozornila, že zde neprodávají víno jen tak samo o sobě (ano, vrhali jsme mlsné pohledy na obří sklenice s vínem), ale pouze k jídlu. K jídlu, jídlu, jistě, zastavili jsme se zde na ryby! A chceme přitom sedět s lepším výhledem než na smetiště! Načež jsme obdrželi rybu, každý svou, už ani nevím jakou, ale dobrou, čerstvou. Tak dobrou, že Janinka, které normálně stačí dětská až myší porce, ji spocívala celou. K tomu jsme popili dobrého bílého katalánského vínka, asi jen dvě decky každý. A platili jsme pouze asi 40 €.

*

Barcelona má moře. Tedy pobřeží, a to ne jen určené pro starý přístav a nové překladiště, ale i pláže; celý systém pláží asi 3 km dlouhý. Skoro každý den jsme je odpoledne navštívili. Nebylo už moc teplo, ale svítilo vždy slunce, krom posledního deštivého dne. A moře bylo teplé, alespoń první den, než vítr promíchal vodu. Zde se žraloci nevyskytovali, jen občas nízkou vodou projely modré, ve vodě jakoby průhledné, rybí návštěvy. Ano, vzal jsem si s sebou potápěčskou masku, šnorchl i ploutve, i když pro pravověrné potápěče zdejší turisticky průmyslové pláže nejsou atraktivní. Ale v masce a se šnorchlem se mi dobře plavalo až asi ke sto metrů vzdálené řadě bójí a zpátky. V metrových rozbitých vlnách to nebylo vždy pohodlné, ale řekl jsem si, že doplavu až k té velké bílé bóji, a doplaval jsem. I bez ploutví. A zpět taky. (Ale jen první den.)...

Jéje! Koukám, že se blíží doba, kdy si budu muset sbalit své potápěčské ABC a vyrazit do suchdolského bazénu. Tak tenhle konec vyprávění o Barceloně bude ještě roztřepenější, než jsem si původně myslel. Někdy příště na shledanou!

Prožito v Barceloně v září 2016, zapsáno v Praze na Lužinách dne 22. listopadu 2016

Foto © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Garsys, s.r.o. - Libor Rösner
Strojní zámečník

Garsys, s.r.o. - Libor Rösner
Moravskoslezský kraj
nabízený plat: 18 000 - 20 000 Kč

Diskuse


F. Vnoučková
1:31
23.11.2016

počet příspěvků: 1, poslední 23.11.2016 01:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.