Templáři, johanité, němečtí rytíři, božehrobci, křížovníci s červenou hvězdou, ilumináti, ale i svobodní zednáři či převorství sionské… všechny tyto názvy se stále drží ve všeobecném povědomí. Pro většinu lidí jsou tyto názvy spojené s něčím nejasným, tajemným, legendárním, o to pevněji, že se v poslední době objevují v tomto kontextu nejen v populární literatuře, ale hlavně v hledáčku Hollywoodu. Není mnoho těch, kteří dokáží rozlišit společenstva, jež se za jednotlivými názvy ukrývala nebo ukrývají, přesto, že jejich příběhy se často ubíraly cestami diametrálně odlišnými. Po stopách některých z nich se můžeme vydat na následujících řádcích.

Většina z výše uvedených názvů patří církevním rytířským řádům, proto – a také proto, že jsou nejstarší – začneme od nich. Rytířské řády začaly vznikat a svůj největší rozkvět zažily v době křížových válek. Největší počet řádů vznikl v Palestině, nebo na Pyrenejském poloostrově. V své nejstarší a nejčistší podobě to byly řeholní organizace – rytíři byli zároveň mnichy (i když neuměli téměř nadpřirozené kousky bojových mnichů východních náboženství a neměli tak cool outfit) a řády tak měly i velmi silný význam duchovní. Původním posláním řádů měla být buď péče o nemocné poutníky, nebo ochrana poutních stezek. Toto dělení úkolů dalo následně vzniknout rozdělení řádů na ryze rytířské a rytířsko-špitální.

Jako duchovně-vojenská společenství měli rytířské řády vlastní rituály a zvyklosti. Členové řádů například skládali tradiční mnišské sliby - tedy sliby chudoby, čistoty (cudnosti) a poslušnosti, doplněné navíc o povinnost boje s nevěřícími. Nešlo zde však o svatou válku, jejímž cílem by bylo šířit křesťanství ohněm a mečem, šlo o formu sebeobrany – tedy obrany křesťanství a křesťanstva. To, že ovšem o svatou válku přece jen šlo, dokazuje například fakt, že smrt v boji měla znamenat spasení a věčný život. To, že tomu členové řádů opravdu věřili, ilustruje například fakt, že po bitvě u Hattínu, která byla největší porážkou templářů, byli téměř všichni zajatí rytíři popraveni, protože odmítli konvertovat k islámu, což by jim zachránilo život. Řády také obvykle neplatili výkupné za své zajaté, neboť utrpení v zajetí bylo opět viděno jako cesta k věčné blaženosti. Víra ovšem rytířům nebránila navazovat spojenectví například s assasiny (o této zvláštní islámské sektě by také stálo za to se zmínit podrobněji, to ovšem necháme na jindy).

Konec křížových výprav byl i začátkem konce rytířských řádů, alespoň těch Palestinských. Po ukončení bojů se řády začaly orientovat na hromadění majetku a moci, což vedlo k roztržkám s papežským stolcem i některými světskými panovníky. Tyto neshody pak měly tendenci přerůstat v otevřené nepřátelství, vedoucí k zabavování majetku a rozpouštění řádů. Do dnešní doby se zachovaly dokumenty o velkém množství různých řádů, ve všeobecném povědomí však zůstává jen hrstka – u nás například templáři, johanité, němečtí rytíři a křížovníci s červenou hvězdou. Pojďme se na ně tedy podívat podrobněji.

Nejproslavenějším a ve své době také nejpočetnějším a nejrozšířenějším řádem jsou templáři, jinak zvaní také rytíři templu nebo chrámoví rytíři. Plný název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalamounova Chrámu a jednalo se o řád ryze rytířský, založený k ochraně poutníků na cestě mezi Svatými místy, zejména Jeruzalémem a Jaffou. Řád byl založen spolkem francouzských rytířů, které vedl Hugues de Payens v roce 1118 a své sídlo měl v mešitě Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám) v Jeruzalémě, stojící na místě bývalého chrámu Šalamounova - z toho tedy jméno řádu. Rozmachu se templáři dočkali kolem roku 1129, kdy koncil v Troyes uznal řeholi řádu, který se v té době skládal z asi tří set rytířů, kteří veleli přibližně třem tisícům mužů.

Jejich počet i nadále rostl a v dobách největší slávy měl řád mezi 15 a 20 tisíci členy a stal se armádou bránící nově vzniklé Jeruzalémské království. Ani síla a odhodlání chrámových rytířů však nedokázala království zachránit, ani zvrátit nepříznivý výsledek dalších křížových výprav. Jeruzalém nakonec padl do rukou nepřátel a křesťanští bojovníci museli území Svaté země postupně opustit.

Templáři, jejichž vůdci si zřejmě možnost nepříznivého vývoje uvědomovali a připravovali se na ni, měli v té době již základny i v Evropě a ty jim posloužily jako odrazový můstek k tomu, aby se stali významnou vojenskou a politickou silou. Jejich cesta vedla přes Kypr a Sicílii zpět do Francie, kde si vybudovali hlavní sídlo – Templ. Měli sloužit jen papeži, nikomu jinému nepodléhali. Stali se mezinárodními bankéři své doby, jejich hrady a sídla roztroušená po celé Evropě a Středním východě fungovaly doslova jako pobočky jediné banky (člověk si mohl v jednom sídle peníze vypůjčit a v jiném je vrátit, či si je v jednom uložit a jiném vyzvednout). Stále také působili jako silná a početná nadnárodní armáda. V té době se již původní účel řádu samozřejmě zcela vytratil a hlavní náplní jeho činnosti se stala právě činnost ekonomická, což bylo mnohým lidem trnem v oku.

Nelibost, kterou moc a bohatství templářů u panovníků vzbuzovalo se nejsilněji projevila, když proti nim vystoupil jejich tradiční spojenec – francouzský král, tehdy Filip IV. Sličný. Oficiálním důvodem bylo, že mu odmítli přispět do válečné pokladnice, pravým důvodem mohla být snaha oslabit papeže, nebo prostě jen touha po obrovském templářském majetku. Filip místo otevřeného střetu rozhodl pro postupnou diskreditaci řádu, jehož popularita v té době již stejně klesala. Snažil se přimět papeže k exkomunikaci příslušníků řádu. Klement V. (třetí papež v řadě, na kterého Filip naléhal a první, který sídlil v Avignonu) mu konečně vyhověl a panovníkům v Evropě nakázal templáře pozatýkat a jejich majetek zabavit. Ve Francii samotné hromadné zatýkání templářů proběhlo už měsíc před vydáním papežské buly (konkrétně v pátek 13.10.1307 – odtud „nešťastný pátek 13.“) a zatčení templáři byli vyslýcháni a mučeni. Templáři byli obviňováni z kacířství, neúcty ke svátosti oltářní a homosexuálních praktik a řada z nich se k těmto činům doznala. Historikové se dodnes přou, nakolik lze tato doznání, často vynucená použitím útrpného práva brát jako bernou minci.

Existují náznaky, že templáři o plánovaném útoku věděli a i když hrozbu nepovažovali za příliš reálnou, měli připravená protiopatření. Lodě templářské flotily odpluly do přístavů ve Skotsku a Portugalsku, řada pokladů byla převezena a tajné dokumenty zničeny ještě před útokem. Většina templářských tajemství tak zůstala zachována a ukryta, což dalo později vzniknout řadě dalších legend, které se přidali k již tak dosti tajemné pověsti řádu, který si pečlivě střežil své soukromí. Řád byl definitivně zrušen v roce 1312 papežskou bulou Vox in Excelso a většina jeho majetku měla být předána johanitům. Někteří panovníci však tento pokyn splnit odmítli. Aragonský král založil Řád rytířů z Montesy a portugalský Řád Kristův, které zde fungovaly jako návazné řády a disponovali majetkem templářů. Skotský král odmítl zrušení řádu uznat – ostatně sám byl v papežské klatbě, takže neměl motivaci papeže poslouchat. Podle listiny, nalezené v tajných Vatikánských archivech Klement už v roce 1308 templáře veškerých obvinění z hereze zbavil, řád templářů však nebyl nikdy obnoven a dnešní společenstva, která si jeho jméno přivlastňují nemají na něj žádnou historickou návaznost.

Největšími konkurenty templářů byli od začátku johanité, jinak nazývaní též maltézští rytíři, nebo špitálníci. Tento řád původně vznikl kolem špitálu Svatého Jana Slitovníka, založeného kolem roku 1050 v Jeruzalémě italskými kupci. Ustanovení řádu se datuje do roku 1113, do té doby fungoval pouze jako špitální bratrstvo. Prvotním posláním byla péče o nemocné poutníky, jednalo se tedy o řád rytířsko-špitální a jeho plný název zněl Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského. Činnost řádu se postupně rozrůstala. Už ve dvanáctém století začali zakládat první pobočky v italských městech a dokonce i komendy v Německu. V té době se také začali organizovat po vzoru templářů – tedy jako vojenské duchovní společenství. Byla to snaha o dokonalou symbiózu mnišství a rytířství, ta se však nakonec proměnila v jakousi dvoukolejnost, kdy v řádové hierarchii byli jasně odděleni bratři pečovatelé a bojovníci. Johanité se stali nejvýznamnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi, samozřejmě s výjimkou templářů. Tento řád byl také známý přístupem jednej teď, nech si to schválit později (například předpisy pro vojenský oděv řádových bratrů byly papežem schváleny až v roce 1248). Není bez zajímavosti, že kromě privilegií papežských, řád získal i podporu a ochranu Fridricha Barbarossy.

Po pádu Jeruzaléma se stejně jako templáři byli nuceni ze Svaté země stáhnout zpět do Evropy a cesta je zavedla na Kypr. Ten se však neukázal být ideálním místem a tak tehdejší velmistr řádu, Guillaume de Villaret vyhlédl pro své rytíře jako nový domov ostrov Rhodos. Ten se jim podařilo pod vedením dalšího velmistra po dvouletém boji dobýt a proměnit v hlavní základnu řádu. Vybudovali si zde také rozsáhlou flotilu, která se ve Středomoří brzy stala rozhodujícím faktorem obrany proti Turkům. To však nevyhovovalo panovníkům Osmanské říše a Rhodos tak po nespočtu odražených pirátských nájezdů a dvou úspěšně odvrácených invazích muslimů (vojska egyptského sultána a arabská vojska) musel kapitulovat před osmanským Sulejmanem I., který jej napadl se 400 loděmi a 200 tisíci vojáky (což byl proti sedmi tisícům bránících rytířů možná trochu overkill…). Po šestiměsíčním obléhání bylo zbytku rytířů dovoleno Rhodos opustit a odejít na Sicílii.

Po sedmi letech bloudění a hledání přístřeší (což nelze brát doslovně, protože řád v té době byl rozšířen po celé Evropě a rozdělen do tzv. jazyků – k tomu došlo již po získání templářského majetku v roce 1312) se nad johanity slitoval Karel V. a udělil jim v léno Maltu, Gozo a Tripoli. Jako dávku mu měli odvádět symbolického jednoho maltského sokola ročně (na Dušičky). V té době se ukázala oddanost rytířů své věci (tedy obraně křesťanství), když opět, s flotilou teď již značně ztenčenou, začali operovat proti pirátům a muslimským nájezdníkům, čímž opět vyvolali Sulejmanův hněv. Ten poslal tentokrát 40 tisíc mužů proti 700 rytířů a asi osmi tisícům vojáků. Maltézští však přes úvodní ztráty dokázali udržet pevnosti a opravovat je tak, že se útočníkům zdálo, jako by zůstávaly jejich snahami naprosto nepoznamenány. V řadách útočníků navíc zuřily nemoci, docházeli jim zásoby a morálka klesala k bodu mrazu. Poslední pokus o dobytí pevností, slabý sám o sobě, byl přerušen příjezdem posil ze Sicílie (sice nepříliš početných, ovšem psychologický efekt v tu chvíli převážil nad fakty). Osmané se obrátili k útěku. Bylo jich asi 15 tisíc. V pevnostech zůstávalo v té době už jen 600 mužů schopných boje. Velké obležení Malty je pravděpodobně posledním velkým vítězstvím rytířů v historii.

Velmistr řádu byl pak postaven na úroveň kardinálů a prohlášen vévodou Svaté říše římské. Řád však v této době silně morálně upadal a snižoval se k řadě kompromisů i proto, že díky reformaci a proti-reformaci byla role katolické církve oslabena a náboženské cítění evropanů změněné. Řád se v některých státech dokonce proměnil z ryze katolického na zčásti katolický a zčásti protestantský. Znovu ustavený řád, se navíc již nemohl držet svého původního poslání (tedy ochrany poutníků ve Svaté zemi) a začal se potýkat s potížemi, jelikož jeho původní mecenáši neviděli důvod podporovat organizaci, která již nebyla viditelně potřebná. Proto se maltézští rytíři po prolomení obležení a porážce osmanské flotily uchýlili k eskortování obchodních flotil do a z Levanta a policejní činnosti proti pirátům ve Středomoří. To však paradoxně situaci řádu jen zhoršilo, neboť to proti maltézským popudilo Benátky, Pisu a Janov. Někteří členové řádu si proto poněkud upravili podmínky a místo čisté obrany začali útočit na muslimské lodě a rabovat je. Někteří dokonce zašli tak daleko, že se nechali najmout do loďstev Francie a Španělska, kde je čekaly větší zisky, více dobrodružství a také možnost užívat si tradičně nemorálního námořnického života. Zatímco jiné státy byly znechuceny úpadkem řádu a jeho pirátskými aktivitami a peníze mu poskytovali stále váhavěji a méně, Francie a Španělsko rytíře v pirátství podporovali a dokonce jim vydávali korzárské licence.

Řád měl jistě i své dobré stránky, jednou z nich byla například kvalita jeho nemocnic – nemocnice v hlavním městě Malty – Valletě – byla vyhlášená a přijímala pacienty z celé středomořské oblasti. Vznikla zde také kvalitní knihovna a univerzita. To vše byla ovšem pouze malá kompenzace celkového úpadku řádu, který byl dovršen, když na Maltě v roce 1798 přistál Napoleon. Pod zástěrkou, že chce pouze doplnit zásoby před cestou do Egypta se dostal až do hlavního města a následně Maltu obsadil. Velmistr řádu před ním prakticky okamžitě kapituloval. Jako důvod uvedl, že členové řádu nesmí pozvednout meč proti jiným křesťanům (což v té době již byla více než chabá výmluva). Hlavní činnost řádu se poté přesunula do Ruska, kde car Pavel I. poskytl azyl poměrně početné skupině rytířů. Ti ho z vděčnosti poté zvolili velmistrem. Toto rozhodnutí však nebylo nikdy oficiálně schváleno církví.

Obnovu řádu započalo až papežské rozhodnutí znovu řádu ustanovit velmistra, z roku 1879. Řád se znovu stal především náboženskou a humanitární organizací a vrátil se ke svému původnímu účelu – starosti o nemocné. Poté, co se v této činnosti osvědčil jak v první, tak hlavně ve druhé světové válce se řád dokonce vrátil i do svého původního sídla – do pevnosti St. Angelo na Maltě, ačkoli jeho hlavní sídlo zůstává v Římě. Řád se v dnešní době jmenuje Svrchovaný řád maltézských rytířů a je suverénním nestátním bez vlastního území (mezi znalci mezinárodního práva není tento názor zcela jednoznačný). Řád má dvě malá exteritoriální území (sídlo v Římě pak pevnost St. Angelo), vydává vlastní mince a poštovní známky a má vlastní značku aut, udržuje plné diplomatické styky s 94 státy světa (včetně ČR), v dalších šesti je zastoupen, má status pozorovatele v OSN atd.

Mimo tento řád se za návazný řád johanitů dá považovat Aliance řádů sv. Jana, která je jeho protestantskou odnoží, vzniklou původně v Británii a rozšířenou do Holandska, Německa a Švědska. Tyto řády jsou dnes výlučně dobročinnými organizacemi a jako návazné jsou uznány i samotným Maltézským řádem.

Třetím největším a nejznámějším řádem je Řád německých rytířů, nebo plným názvem Bratři a sestry německého řádu Panny Marie Jeruzalémské. Ten byl původně založen jako špitální řád v rámci řádu johanitů. Postupně se však vydělil, jako samostatná organizace německy mluvících rytířů. Řád vznikl až v době třetí křížové výpravy a pověření k boji proti pohanům dostal roku 1199, tedy v době kdy už boje o Svatou zemi byly takřka prohrané. Řád se proto, stejně jako jeho starší bratříčci ve třináctém století přesunul zpět do Evropy. Na rozdíl od nich však nezamířil na jih do Středomoří, ale do Sedmihradska, kam německé rytíře pozval Ondřej II. aby mu pomohli chránit východní hranici Uherska. Tento krok se neukázal být pro uherského panovníka příliš produktivním, neboť němečtí rytíři si chtěli území svěřené k obraně přivlastnit nadobro. Tak velice brzy přestali být vítanými a ze Sedmihradska museli odejít.

Naštěstí (pro ně) se jich ujal polský kníže Konrád Mazovský, který jim za ochranu jeho země proti Prusům nabídl území. Jako bonus dostali od Fridricha II. příslib, že v jejich vlastnictví zůstane i území, které si proti Prusům dobudou. Prusové tak ze svých nových sousedů měli jen malou radost. Když se řád spojil s řádem Mečových rytířů, sídlícím v Pobaltí, byl osud Prusů zpečetěn. Postavili se sice na odpor, ale nebylo jim to nic platné. Na jejich území vznikl pruský řádový stát. Rytíři si dále podmanili Lotyšsko a Estonsko, kde vytvořili livornský řádový stát a obrátili svou pozornost k Litvě a ruským knížectvím. Toto bylo stále pod maskou plnění řádových povinností, obrany (ehm, šíření) křesťanství proti pohanům a heretikům.

Ve spojení se švédskými vojsky zaútočili livonští na severovýchodní Rus a získali Pskov, což bylo důležité obchodní středisko. O moc dál se však nedostali, neboť se střetli s Alexandrem Něvským, který se na jejich „misionářskou činnost“ ve svém panství díval poněkud nelibě a v roce 1242 je v „ledové bitvě“ na hladině zamrzlého Čudského jezera definitivně porazil a zabránil jim tak v expanzi na východ. To vrátilo jejich pozornost k území, které bylo vklíněno mezi dva řádové státy – ke Žmudi, která v té době byla pod nadvládou litevského knížete. Nabroušené meče řádových rytířů a neochota žemaitských knížat ke spolupráci ho poměrně rychle přesvědčila, aby si svou nadvládu rozmyslel a dokonce kývnul i na konverzi svého vlastního knížectví ke křesťanství. Řád však území nezískal, naopak, utrpěl zde těžkou porážku a litevský kníže, ačkoli se území vzdal a už o nadvládu nad ním neusiloval) na svůj slib obrácení také jaksi pozapomněl.

Území Žmudi však i nadále sehrávalo klíčovou úlohu ve vztazích mezi řádem a Litvou, ačkoli (nebo právě proto, že) Litva se dostala do personální unie s Polskem a christianizovala se, čímž řádu vzala příhodnou záminku k vyvolávání nepokojů. Po několika pokusech získat Žmuď od litevců po dobrém (konspirací s mocichtivým příbuzným polsko-litevského panovníka), nebo násilím proti území samotnému se konečně rozhořela válka přímo mezi řádem a Litvou, která i díky přispění papeže Bonifáce IX. skončila mírem a přiřčením Žmudi řádu německých rytířů. Papež se ovšem zapomněl zeptat na názor obyvatel tohoto území a ti mu na jeho snahu odpověděli povstáním proti řádu, které znovu vyvolalo válku, do které se tentokrát plně zapojilo i Polsko. Celé snaha tak skončila bitvou u Grunwaldu, kde většina pruské části řádu (včetně velmistra) chrabře padla. Livonská část dokázala proměnit hořkou porážku v celkem mírnou mírovou smlouvu, ale s řádem to od té doby šlo čím dál tím víc z kopce. Poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území, které se později stalo lénem polského krále.

Řád tedy dál existoval jako sekulární veličina až do přelomu 18. a 19. století, kdy ztratil většinu svých zbývajících území. Napoleon jej dokonce roku 1809 přikázal rozpustit. Už roku 1834 byl ale řád obnoven, ovšem s novými pravidly, jako výlučně hospitální řád, jehož sídlem se stala Vídeň. Řád se také jako jediný dělí na mužskou a ženskou větev. Jeho klidnou a na události nebohatou další existenci přerušil až vzestup nacismu. Řád proti němu ostře vystupoval a setkával se se stejnou ostrou, nebo spíše ještě ostřejší reakcí ze strany jeho přívrženců. Na majetek řádu byla uvalena nucená správa a později byl zabaven, většina členů mužské větve byla povražděna. Úlevou na mnoha územích nebyl ani pád nacismu, jelikož komunisté k řádu nebyli o mnoho milejší. V Československu se Ministerstvo zemědělství rozhodlo po válce zkonfiskovat majetek řádu podle Benešových dekretů (které se na nadnárodní otevřeně protinacistickou organizaci rozhodně vztahovat nemohly a neměly), a tento postup si prosadilo i přes četné protesty vlády. V roce 1948 bylo sice vydáno rozhodnutí Nejvyššího státního soudu, které konfiskaci prohlásilo za neplatnou, komunistický převrat ovšem řádu znemožnil opětné převzetí majetku. Rytíři německého původu byli vyhnáni ze země a ostatní krutě pronásledováni a vězněni.

Po sametové revoluci u nás řád obnovil svou činnost, sídlí nyní v Opavě a snaží se dosáhnout restituce zkonfiskovaného majetku (například hradu Bouzov). V listopadu 2007 převzal řád Moravské reálné gymnázium, z něhož hodlá pod jménem Církevní gymnázium Německého řádu vybudovat prestižní vzdělávací instituci s vazbami na německé, rakouské a italské univerzity.

Posledním řádem, o kterém se zmíníme je Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Na rozdíl od výše zmíněných se nejednalo o řád založený v Palestině, ani o řád nijak početný, či významný. Křížovníci s červenou hvězdou jsou pro nás zajímaví tím, že jde o jediný řád založený na našem území. Vyvinul se ze špitálního bratrstva původně založeného sv. Anežkou Českou při kostele sv. Haštala v Praze, které bylo na řád papežem povýšeno roku 1237. Na rozdíl od řádů výše zmíněných se vždy jednalo v prvé řadě o společenství hospitální, nikoli vojenské. Řád se zachoval až do dnešní doby. Stejně jako řád Německých rytířů trpěl za komunismu pronásledováním a po revoluci se začal nadějně obnovovat, v současné době se však potýká s nemalými problémy.

Touto stručnou zmínkou končí naše vyprávění historických faktů ze života čtyř u nás pravděpodobně nejznámějších rytířských řádů. Příště se pustíme na poněkud tenčí led a budeme se zabývat tím, co z některých z nich dělá v očích veřejnosti tajemná a tím velmi přitažlivá společenstva, tedy jejich symboly a legendami, které je opřádají. Také se vydáme po stopách společenstev ještě tajemnějších a záhadnějších – assasinů, iluminátů, převorství sionského a svobodných zednářů.