Nikdy bych si nemyslel, že to budu já, kdo se postaví za právo jehovistů nebýt zakázáni. Stalo se. Inspiroval mě k tomu článek Beaty Krusic „Stop Jehovistům v Rusku“ (25/2, blog iDnes).

Beata přinesl do veřejného prostoru doslova třaskavé téma. Dilema. Na jedné straně právo na svobodu vyznání, na druhé excesy sektářů. Jak s tím má stát naložit? Co převáží? Jak široké jsou v tomto případě mantinely svobody – když jehovisté hlásají praxi, která může v konečném důsledku znamenat smrt člověka (zákaz transfuzí)?

Spíše na okraj uvedu, že mi přijde poněkud pokrytecké poukazovat na jehovistický problém kolem transfuzí (a problém to je, ne že ne) ve společnosti, kde se běžně vraždí nenarozené lidské bytosti. Že přeháním? Nikoli. Tak jako jedněm připadá děsivé, tmářské a nepřijatelné absolutní odmítání transfuze, připadají jiným – stejně oprávněně – nepřijatelné interupce (z jiného než zdravotního důvodu). Zatímco proti jednomu zlu oprávněně vystupujeme, jiné zlo velkoryse tolerujeme.

Zákazem transfuze může jehovistický manželský pár způsobit smrt svého dítěte (přinejmenším teoreticky, v praxi v nemocnici by k tomu patrně nedošlo, ale to je na jinou debatu) – nad tím se pohoršujeme. Právem. Cílenou likvidací plodu zabráníme tomu, aby do našeho světa přišel nový člověk, který má na život stejné právo jako my, kdo čteme tyto řádky – jsme tu mimo jiné proto, že se naši rodiče rozhodli nás v oné fázi života „nezavraždit“. A tuto cílenou likvidaci plodu vnímáme jako něco naprosto normálního.

Není to schizofrenní?

Neblahé zkušenosti s „jehovismem“ přivedly Beatu k závěru, že ruské soudní rozhodnutí Svědky zakázat je správné, pro zdraví společnosti žádoucí. To mě vyděsilo. Opravdu je nutný tak zásadní „plošný“ zásah do svobody svědomí? Neměly by se individuální excesy řešit individuálními postihy? Řečeno co nejjednodušeji: pokus o vraždu spáchanou nožem je nutné řešit individuálním postihem pachatele, nikoli plošným zákazem používání tohoto nástroje.

Kde máme jistotu, že to neskončí pouze u jehovistů? Ano, ti jsou asi nejkřiklavějším případem sektářství. Problém je ale v tom, že jako sektáři, možná i nebezpeční sektáři, se mohou většinové populaci jevit i jiné denominace – třeba ty, které, tak jako jehovisté transfuzi, odmítají potraty. Od toho je krůček k závěru, že kdyby jejich pohled na svět ve společnosti politicky převážil, mohlo by dojít k zákazu interupcí, což „moderní“ většinová populace odmítá – a tak by bylo nejlepší „antiinterupční“ náboženské skupiny zakázat. Zákaz potratů je v 21. století také přece projevem jistého druhu extremismu.

Kdo pléduje pro zákaz působení Svědků Jehovových v Rusku, bude se muset vypořádat s tím, že v té zemi naroste počet vězňů svědomí. Připomeňme Dennise Christiansena, který byl v Rusku odsouzen tento měsíc (únor 2019) k šesti letům pobytu za mřížemi. Za co? Za to, že je jehovista a se stejně smýšlejícími chtěl svobodně vyznávat svoji víru.

A co je neméně děsivé. Portál Křesťan dnes píše o tom, že v Rusku je stíháno přes sedm desítek Svědků. Mnozí z nich si stěžují, že byli vyšetřovateli putinovského režimu mučeni. Konkrétně čtyři věřící z města Surgut na Sibiři. Policie proti nim použila elektrické paralyzéry, mlátila je po zádech a po hlavě, do úst jim dávala roubíky a vyhrožovala, že totéž použije i proti manželce jednoho z nich.

Jak píše zmíněný server, „po mučení byli většinou ochotni podepsat cokoliv, jen aby utrpení přestalo“. Pochopitelně.

Na zákaz jehovistů v RF můžeme mít různé názory, byť v tom hlavním, obecném negativním hodnocení této sekty, se většinou shodneme. Tento příspěvek chtěl poukázat na druhou stranu mince takovéhoto zákazu v zemi, o jejíž úrovni demokracie si většina z nás sotva bude dělat iluze.

Paradoxní je, že v té velké zemi, kde komunistická strana napáchal tolik krvavého zla a zničila životy desítkám milionů lidí, sedí komunističtí poslanci v parlamentu, zatímco Svědkové Jehovovi s podílem zla nesrovnatelně menším jsou zakázáni, čelí pronásledování a trestnímu stíhání.

Stejskal.estranky.cz