Ačkoli je oficiálním důvodem zákazu dovážet zemědělské suroviny a potraviny z USA či Evropy odvetná reakce Ruska na sankce Západu, ve skutečnosti jde jen o pověstný vrchol pyramidy. Její základnu tvoří již nějakou dobu uskutečňovaná snaha Ruska o potravinovou soběstačnost. Konflikt s Ukrajinou poskytl vítané alibi.

Obchodní válka s Ruskem tak má mnohem více rozměrů, než se na první pohled zdá. A také mnoho důsledků, z nichž některé mohou být pro obě strany i pozitivní, a naopak ztrát, o kterých se v současné době ještě neuvažuje.

Za aktuálně největší problém se přitom považuje narušení trhu EU zejména očekávaným poklesem cen zemědělských surovin a potravin kvůli nenadálé nadprodukci zboží, které bylo původně určeno na vývoz do Ruska. To skutečně ekonomicky ohrožuje zemědělce a výrobce potravin v komoditách, na které Rusko sankce uvalí. Ne ale všechny.

Jablečná a hovězí válka

Již první signál – jablečná válka s Polskem – ukázal, že Rusko má velmi dobré informace o tom, kde kterou zemi skutečně citlivě zasáhnout. Sankce totiž přišly v době sklizně a primárně postihly zemi, která je významným producentem tohoto ve střední Evropě nejkonzumovanějšího ovoce.

Ze stejného ranku byl i další „sankční test“, totiž zákaz dovozu hovězího masa z Rumunska, což je pro tuto zemi také velmi významná komodita. Obdobných příkladů přibývá každou hodinu. Mezi ruskými sankcemi lze vysledovat především dvě linie – selektivní zákazy postihující takové produkty, které zasáhnou jednotlivé země na citlivých místech. Druhou je zákaz nebo omezení dovozu takových komodit, které je Rusko schopno vyprodukovat samo, ale kde jeho vlastní producenty ohrožuje levnější nebo kvalitnější zahraniční konkurence. Obecně by se tak měli cítit sankcemi více ohroženi ti zemědělci a výrobci potravin, kteří do Ruska exportují zboží s nižší přidanou hodnotou, neboť právě takové představuje konkurenci pro tamní producenty. Naopak zboží s vyšší přidanou hodnotou, lidově řečeno „exkluzivnější potraviny“, které se v Rusku nevyrábějí, ale pouze prodávají, zřejmě příliš sankce nepostihnou. Je to sice paradoxní, ale takovouto selekcí Rusko nepřímo podpoří potravinářské podniky vyrábějící za pomoci technologií vysoce kvalitní a sofistikované potravinářské produkty, které v současné době Rusko schopné vyrobit není. Ruské sankce tedy pomohou těm, kteří vytvářejí vyšší přidanou hodnotu, což je vlastně pozitivní.

Kdo zaplatí a kdo vydělá

S tím souvisí i často diskutovaný dopad ruských sankcí na tuzemské ovocnáře a zelináře. Především čerstvé ovoce a zelenina žádnou technologicky vytvořenou přidanou hodnotu nemají, jejich hlavní předností je právě ona čerstvost. Jenže ovoce a zelenina, i díky příznivým klimatickým podmínkám v řadě oblastí Ruska, vyroste i tam.

Paralelu s dalšími sankcemi lze najít i tady – totiž že obecně nejvíce problémů vyplývajících z obchodní války s Ruskem mohou čekat producenti surovin a potravin s krátkou dobou trvanlivosti, jejichž symbolem je právě ovoce a zelenina.

Na situaci ovšem vydělají spotřebitelé – již v současné době, i díky poměrně dobré úrodě, klesá řada cen těchto komodit, třeba právě jablek, nebo v ČR důležité komodity – brambor. Dopady sankcí budou tak podle všeho pro obě strany konfliktu (Rusko versus EU) naprosto opačné. Zatímco v EU čekají firmy postižené sankcemi ekonomické problémy a spotřebitelé pokles cen některých potravin, na ruské straně si polepší zemědělci a ruské potravinářské firmy, ale konflikt odnese ve vyšších cenách ruský spotřebitel.

Ten má však jiné priority než spotřebitel evropský. Mnoho obyvatel Ruska se dodnes nesmířilo s demontáží bipolárně rozděleného světa, v němž hrálo Rusko rozhodující roli. Stávající prezident Putin se tak cíleně snaží bipolaritu v nějaké formě obnovit, což mu zvyšuje popularitu. I díky návratu sloganů a strategií, které byly řadu let nedílnou součástí jejich životů. Jednou z nich je přitom „potravinová soběstačnost“, slogan velmi dobře známý i nám.

Rusko o ni postupnými kroky usiluje již řadu let. Řada ruských představitelů totiž nepovažovala a nepovažuje za prioritu možný nárůst dovozu potravin jako takových, ale spíše dovoz technologií, know-how a nárůst investic. Tedy prostředků k růstu vlastní ruské potravinářské produkce zvyšující potravinovou soběstačnost této země, která ve vnímání Ruska není jen otázkou ekonomiky, ale také veřejné demonstrace nezávislosti na ideových konkurentech čili i významnou otázkou politickou.

LN, 8.8.2014

Autor je agrární analytik