19.3.2024 | Svátek má Josef


RUSKO: Travičská velmoc

16.3.2018

Rozsahem podvodnosti a surovosti nemá ruský stát v historii obdoby, ale část komentátorů to nechce a nemůže vidět.

Člověku třebas jen povrchně sledujícímu zprávy nemohla uniknout alespoň jedna ze tří následujících událostí. Prvá: v únoru 2014 distribuovala ruská vláda během zimní olympiády v Soči sportovcům doping, přičemž uložiště vzorků i laboratoř postavila předem tak, aby tajná služba mohla vzorky v noci vyměnit za předpřipravené vzorky stejných sportovců bez drogy. Druhá: 15. února 2015 byl blízko Rudého náměstí v Moskvě ostentativně zastřelen Boris Němcov, vůdce opozice proti Putinovi. Třetí: 4. března 2018 byl v Londýnském parku otráven bývalý ruský občan a jeho dcera nervovým jedem vyvinutým v Rusku zvaným Novičok, ohroženy při tom byly desítky náhodných britských občanů. Jde o tři z mnoha příkladů flagrantního porušení mezinárodních zákonů i základních pravidel slušnosti. Nejstrašidelnější na ruském použití lži, jedu a dýky je jeho samozřejmost a ostentativnost. Vraždy jsou ostentativní, aby varovaly, a z podvodů čiší přesvědčení, že Rusku patří vše, třebas i medaile získané pomocí chemie a tajných služeb. Navzdory uvedeným příkladům si část veřejnosti barbarskost Ruska nepřipouští, a mnoho publicistů toto nevědomí podporuje vytvářením dojmu, že spory Ruska se Západem jsou jen dozvukem studené války a že občasné negativní zprávy o Rusku jsou jen dozníváním toho starobylého jednostranného pohledu. Proruští publicisté se rádi uchýlí k bajkám o ruském bohatýru, který železnou pěstí rozdrtil nacisty u Stalingradu a tak zachránil svět, což se nedá vymazat anekdotickými historkami o drobných ruských přehmatech. Polovina Čechů již ani nepamatuje zotročení Česka v letech 1948-1989 – což byl jeden z těch drobných přehmatů.

Jeden publicistický příklad za všechny je článek Jana Schneidera Rus do sebe nechá bušit na Neviditelném psu ze dne 3. 3. 2018. Autor na Rusech obdivuje to, že jejich národním sportem jsou šachy, zatímco americkým národním sportem je pouze baseball. Chválí Varšavskou smlouvu a obviňuje NATO z rozpínavosti. Sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou v roce 2014 a zabití 298 cestujících označuje autor za součást americké propagandy, stejně jako organizované používání dopingu v Rusku; svá tvrzení dokládá aforismy známých herců. Obdivuje Severní Koreu a tvrdí, že by se obě Koreje snadno dohodly bez západního štvaní. Američané jsou „kovbojové“, jsou bez historie, jsou terorističtí, krutí a hysteričtí. Autor dokonce tvrdí, že Američané se po invazi do Iráku přijeli do Prahy poradit, jak postupovat, ale radami pražského think-tanku, v němž zřejmě pracoval i pan Schneider, se neřídili, a proto prý dopadli špatně. Jediným Američanem, kterého si autor váží, je boxer Muhammad Ali, a s ním srovnává Rusko (vzhledem k nízkému IQ Aliho nejde o velkou lichotku): „…vraťme se k Rusovi. Ten stále drží a drží, nechá do sebe bušit, ale na nohách stojí. Pamětníkům to cosi připomíná… Všichni tuší, jak to asi dopadne.” Ano, autor předvídá, že bájné Rusko nakonec navzdory všemu vyhraje jako ten bájný muslim, jako vyhrálo u Stalingradu. Navzdory čemu? Navzdory sestřelení civilního letadla? Navzdory ruské podpoře pro Severní Koreu, která zotročila 20 milionů lidí? Navzdory státem vynucenému dopingu a falšování sportovních výsledků? Navzdory nesčíslným vraždám protivníků i stoupenců?

Na to, že je Jan Schneider bezpečnostním analytikem, jsou některá jeho tvrzení nepochopitelně naivní. Ve svých životopisech například tvrdí, že byl z venkova, a proto si jej StB za komunismu nevšímala, i když byl postupně přítelem téměř všech lidí, kteří nakonec skončili ve vězení nebo ve vyšetřovacích celách. Autor se chlubí, že deset let opisoval pro Egona Bondyho texty, jejichž byl prvním čtenářem, ale že Bondy pracoval pro StB v letech 1952-1955, 1961-1968, 1973-1977 a 1985-1989, autorovi nevadí. V rozhovoru se Stanislavem Novotným v roce 2015 Schneider řekl: „Kdo byli ke spolupráci s StB přinuceni, zasluhují úctu, kvůli tomu, co si vytrpěli…“, a dále: „klobouk dolů před těmi, kteří spolupracovali s StB a komunisty, protože věřili…“

Pro oběti ruských zločinů není důležité, jestli se na jejich hroby plive kvůli naivitě, víře nebo jiným důvodům. Mladým by se měla připomínat fakta, protože jinak se stanou hříčkou v rukou (naivních či jinak nebezpečných) publicistů a politiků. V mnoha dokumentech (viz níže) si mladí mohou přečíst, že oslavovaní ruští bohatýři posílali vlastní ženy a děti zmrznout za polární kruh, dělali sadistické pokusy s jedy na vlastních občanech, stříleli děti, vyhlazovali vesnice pomocí kulometů a jedovatých plynů, vyklešťovali kněze, zavraždili stovky tisíc vlastních vojáků za to, že upadli do zajetí, a organizovali pochody smrti pro národnostní menšiny; například počet zabitých za Stalina představoval 15 % ukrajinské populace a asi 50 % kazašské populace. Informace o těchto „přehmatech“ podávají často ti, kteří je v dobré víře pomáhali organizovat. Během druhé světové války znásilnili Rusové milióny žen. Rusko prošlo organizovanými hladomory, utajenými zemětřeseními a strašlivými průmyslovými katastrofami. V chaosu Černobylu zemřely desetitisíce; někteří mladíci ztratili kůži a před očima příbuzných křičeli a umírali, nedostali v nemocnici ani prostředky na utišení bolesti a někdy ani vodu na utišení žízně. Rusové nestačili technologicky civilizovanému Západu, a tak se snažili držet krok pomocí špionáže, podvracení a násilí, což jejich obdivovatelé po celém světě (v dobré víře?) dodnes popírají. Klišé o „honu na čarodějnice“ za doby mccarthismu okamžitě prozradí milovníka Ruska. Milovníkům špionážních příběhů a bezpečnostním analytikům často imponuje, že do půl těla nahý Putin jede na koni jako kovboj (kterým by pohrdali, kdyby byl Američan), zabývá se bojovými sporty a kašle na zbytečné žvanění, jakým se vyznačují údajně úpadkoví Američané.

Mladým je třeba říci, že USA jsou vojensky i technologicky silnější než zbylý svět dohromady, což je štěstí, protože jde o humanistickou kulturu, která již třikrát spasila západní civilizaci mezi lety 1918 a 1989. Mladým je třeba vysvětlovat, že získávat medaile podvodem, jak to činí Rusko, je opovrženíhodné, a že ohrožování občanů nervovými jedy na cizím území je téměř výzva k válce. Rusko nikdo neohrožuje více, než jeho vládnoucí elity, a nic než odpor a bojkot západního světa, jako za časů presidenta Reagana, neudrží agresivní Rusko v mezích. Mladým je třeba ukázat, nejlépe na příkladech kterých je více než dost, že sympatizanti s Ruskem, ať již z Česka nebo ze zahraničí, buď prošli ostrým brainwashingem na jehož překonání jejich inteligence nestačí, anebo byli s komunistickým režimem či jejich rozvědkami nějak spjati, a proto nemohou či nechtějí ruskou necivilizovanost vnímat.

Mladým je třeba zdůraznit, že ruská vláda je zcela zločinná a že je z hlediska morálky na opačné straně než Západ, i když to může mnoha filosofujícím analytikům a publicistům připadat jako zastaralé a černobílé vidění krásného barevného světa.

***

Pavel Sudoplatov and Anatoli Sudoplatov: Special Tasks, Little, Brown and Company, Great Britain, 1994
Anthony Beevor: Berlin, The Downfall 1948, Penguin Books, 2003
Svetlana Alexievich: Voices from Chernobyl, Picador, New York, 2006
Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů, Od vpádu do pádu bolševismu, Nakladatelství Doplněk, Brno, 2008

http://www.hegaion.cz