To je předmětem populárního obvinění mezi komentátory a hosty diskuzních pořadů v českých mediích, včetně veřejnoprávní televize a Babišova tiskového imperia. Naskýtá se ale otázka, kdo se ve skutečnosti snaží vyprovokovat válku.

Putin dosáhl, díky trestuhodné hlouposti EU a prezidenta Obamy, čeho dosáhnout chtěl - bezpečnosti pro ruskou strategickou námořní základnu v Sevastopolu, které pod novou kyjevskou vládou hrozilo vypovězení smlouvy o pronájmu a zrušení. Že by chtěl začínat válku s Ukrajinou, je krajně nepravděpodobné. Ačkoliv se u nás mluví o invazi, nepadl až do přistoupení Krymu k Rusku ani jeden smrtelný výstřel. Po celou dobu počet ruských vojáků na Krymu nepřekročil 25 000, které Rusku dovoluje smlouva.

Kdyby chtěl Putin rozpoutat válku, vypadala by invaze jinak.

Ukrajina je podle současných vlastních vládců na dně a uvázat si na krk 45milionový národ s prázdnou státní kasou asi není jeho cílem. Putin, ač je u nás považován za Antikrista a démona, není hloupý. Poslední, co Putin a Rusko potřebuje, je nový Afghánistán, kterým by se okupovaná Ukrajina nepochybně stala. O schopnosti a vůli odolávat okupantům hovoří historie válečného partyzánskéh odboje proti Němcům a poválečného proti Sovětům, který se Stalinovi a jeho následovníkům podařilo potlačit až někdy v roce 1954.

Přirovnávat, jak se to v posledních dnech stalo zvykem, Ruskou "invazi" na Krymu k invazi do Československa v roce 1968 je kolosální demagogie. Sovětské okupanty u nás rozhodně většina obyvatel nevítala a okupaci neoslavovala, jako je tomu dnes na Krymu.

Vyvolávat strach z Rusů a přisvojování si "práva na zásah v Karlových Varech", které prý údajná Putinova doktrina implicitně obsahuje, je taková demagogická pitomost, že ani nechci věřit tomu, že si ani jinak předpokládám inteligentní osobnosti, včetně poslanců Sněmovny našeho parlamentu, nedokáží najít lepší argumenty a něco takového používají.

Nepokoje na Ukrajině nevyvolává ruská menšina. Naopak je vyvolává kyjevská vláda, v níž není ani jeden zástupce rusky hovořících gubernií východní a jižní Ukrajiny, která na východ Ukrajiny dosazuje své oligarchy jako gubernátory a jejíž ministři svými výroky oznamují, že chtějí Ukrajinu "očistit od Rusů, Židů a jiné verbeže". Vláda, která nevěří vlastní armádě a snaží se ji demoralizovat, rozložit a nahradit "národními gardami" organizovanými nacionalisty na západní Ukrajině. Vláda, která je koalicí oligarchů a extrémních nacionalistů, o pomoc před níž volají například volyňští Češi.

Provokací a vyvoláváním nepokojů je spíše odmítání ze strany radikálních nacionalistů kotrolujících vládu i ozbrojené bezpečnostní složky a prokuraturu v Kyjevě, za tichého souhlasu Evropské unie, vyšetřit střelbu na Majdanu a vydávajících provokativní prohlášení jako "vyšetřování není zapotřebí, všichni víme, kdo to byl, a dnes už stejně jsou všichni v Rusku". Vláda, která nechce vyšetřovat vraždu desítek a možná stovek vlastních občanů, rozhodně není hodna důvěry.

Je pro mě šokující, že kyjevskou vládu bezvýhradně podporuje vláda České republiky. Ještě více šokující je bezvýhradná podpora vládního stanoviska opozicí. ODS v debatě 21.3.2014 nevystoupila s jedinou, třeba i nesmělou, kritikou vládního postoje, dokonce ani nepožádala vládu, když už se musíme podřídit Bruselu a podporovat novou vládu v Kyjevě, alespoň o to, aby se Česká republika distancovala od neonacistických elementů, které jsou dnes na Ukrajině nejen tolerovány, ale získaly kontrolu nad ozbrojenými bezpečnostními složkami státu a organizují polovojenské "národní gardy", které mají nahradit řádnou armádu a policii.

Tento postoj vlády již kritizují i poslanci vládních stran. ODS ale dosud k situaci na Ukrajině neřekla nic než to, že vyslovila vládě bezvýhranou podporu a v debatě ve sněmovně zůstala tiše sedět ve svých lavicích.