22.9.2018 | Svátek má Darina


RUSKO: Rozetnout gordický uzel

14.8.2018

Uplynulo deset let od několikadenní války, v níž se střetla vojska Ruské federace s vojsky Gruzie. Ozvěnou onoho smrtonosného konfliktu na Kavkaze byla také před pár dny pronesená slova ruského premiéra Medvěděva, že Moskva nepřipustí inkorporaci Tbilisi do Severoatlantické aliance. Co se to tedy v srpnu 2008 přesně stalo? Podle některých počátek převratu v zahraniční politice RF, jejíž sebevědomí bylo spoustu let podvraceno šokem z rozpadu SSSR a Jelcinovou „alkoholokracií“.

Obludná, kleptokratická vláda na Západě respektovaného prezidenta Borise Jelcina zanechala na jeho „poddaných“ hluboké šrámy, které dodnes významně napomáhají aktuální politické garnituře. V devadesátých letech bylo mezi ruským obyvatelstvem veřejným tajemstvím, že je zprivatizována i státní moc. Nevídané ekonomické škody, zločinnost a všeobecný úpadek mravů, armádní palba na „neposlušný“ parlament či s pomocí zahraničí ovlivňované volby (!) nešlo už ani tolik přičítat přímo veřejné administrativě. Ta byla spíše nástrojem. Za aparátem země, jíž reálně hrozila dezintegrace, stály úzké skupiny na Kreml (rodinně) navázaných oligarchů. Pohádkově zbohatlých lidí, kterým bylo dovoleno absolutně vše. Nedotknutelných.

Když už byla jejich zločinná „politika“ neudržitelná, k moci se, také s notnou dávkou štěstí, prodral funkcionář tajných služeb Putin. Za něj vypukla 2. čečenská válka, skrze niž se podařilo separatistickou republiku znovu dostat pod kontrolu. Vítězné tažení bylo nejlepším uvedením nového vůdce, jenž působil naprosto jinak než předchůdce; ten již vlivem vodky – jeden druh dokonce nese jeho jméno – neovládal ani svůj jazyk.

Putinovy reformy autoritu Moskvy na mezinárodním poli nemálo posílily. Zájem o tzv. blízké zahraničí se přiměřeně zvětšil a Kreml dal jasně na srozuměnou, že přibližování NATO k jeho hranicím chápe jako znak (potenciální) agrese. Týkalo se to také bývalé svazové republiky Gruzie, kde někdejšího Gorbačovova ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho nahradil po tzv. Revoluci růží až nápadně proamerický Michail Saakašvilli. Jinak obdivovatel krajanů Stalina a Beriji. Jeho nejednoduchou prezidentskou éru charakterizovalo enormní zbrojení, organicky propojené s finančními injekcemi USA, ale i otevřené politické manifestace bojového odhodlání. Paralelně rostlo napětí s Ruskem, jemuž mimořádně záleželo na udržení svých pozic v citlivém regionu.

Jablkem sváru mezi nimi byly zejména dvě odpadlické oblasti Abcházie a Jižní Osetie, kde žilo kulturně, etnicky (a de facto i politicky) odlišně identifikované obyvatelstvo než ve zbytku Gruzie. Na jejich „hranicích“ přibývalo ozbrojených konfliktů s pravidelnou armádou země, došlo též na teroristické útoky. Ruská federace, která držela nad separatisty ochrannou ruku, nabídla místním své občanství (čehož oni hojně využívali) a nezůstalo jen u této provokace. Gordický uzel vícestranných tenzí se rozhodla rozetnout Saakašvilliho exekutiva, když si usmyslila zaútočit na chudobnou Jižní Osetii.

Šlo o neuvážené dobrodružství, nad nímž zůstává rozum stát. (Zřejmě se vázalo k jistým bezpečnostním náznakům ze Spojených států…) Ostřelování těžkými zbraněmi přineslo ztráty na životech civilistů. Akt agrese, odehravší se na začátku olympijských her, podtrhla dělostřelecká i raketometná palba vedená na oficiální mírové síly, jež tam udržovala Moskva. Její rychlý protiúder Gruzínce vzápětí vytlačil z odpadlického území, načež byla poraženými žádána o příměří. Putinovci ale žádost striktně odmítli a jejich útvary rychlým pochodem – odpor byl skrovný – během pár dní pronikly asi 50 kilometrů od Tbilisi. Záměr obsadit cizí metropoli a Saakašviliho odstavit zabránila Sarkozyho diplomatická návštěva Ruska, kde tehdejší francouzský prezident vyjednával jménem Evropské unie.

Výsledky konfliktu byly mnohostranné. Separatisté vyhlásili nezávislost (dodnes uznávanou nemnoha státy), Putinova vážnost v RF ještě posílila, přibyl též explicitní důkaz nutnosti reforem ruské armády, jejíž tažení věru neprobíhalo bezproblémově. Co však především. Saakašvilliho pozice hodně utrpěla, ve vlasti byl po skončení funkčního období trestně stíhán a v nepřítomnosti souzen i odsouzen; nakonec musel hledat štěstí v mocenských strukturách Ukrajiny, kde roku 2014 proběhl protirusky zaměřený puč. Do určité míry reakce na agresivní poselství, které NATO a EU vzkázal v Gruzii roku 2008 Kreml.

Komentář je rozšířením textu pro Reflex.cz



Diskuse


F. Navr8til
12:18
14.8.2018

O. Kratky
16:49
14.8.2018

V. Novák
17:16
14.8.2018

V. Novák
17:20
14.8.2018

A. Trick
10:32
14.8.2018

počet příspěvků: 5, poslední 14.8.2018 05:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.