Rusko má největší zvon na světě – jmenuje se Car Kolokol.

Jenže nezvoní.

Rusko má také největší dělo na světě – jmenuje se Car Puška.

Jenže se z něj nikdy nedalo střílet.

Za Stalina mělo nejúžasnější ústavu na světě.

Jenže nebyla nikomu nic platná.

A teď má nejrůznější atributy demokracie – včetně voleb, volebních komisí a podobných vymožeností.

Jenže volby se fixlují. Prezidentské volby se fixlovaly, přestože to vůbec nebylo potřeba. Putin by s pravděpodobností hraničící s jistotou vyhrál, i kdyby byly volby poctivé. Pravda, měl by o několik procent méně, možná by se konalo i druhé kolo, ale hodně Rusů by ze sebe mělo mnohem lepší pocit, než má teď. A Putin by měl – paradoxně – větší legitimitu, přestože by měl o pár procent méně.

Proč tedy vlastně ty podfuky? Netvrdím, že znám všechny důvody a že znám pořadí jejich důležitosti. Přinejmenším dva však uvedu – a možná jsou opravdu ty nejdůležitější.

Už od Petra Velikého se ruští vladaři čas od času snaží svou říši modernizovat a zpravidla na to jdou tak, že převezmou nějaké vnější znaky modernějších zemí, aniž by převzali samu podstatu. Proto čas od času převezmou nějaké vnější znaky demokracie, aniž by převzali demokratické smýšlení. Demokraticky nesmýšlí ani Putin, ani jeho voliči. Protože si ale hrají na demokracii, mají dojem, že mohou být legitimními partnery vyspělých států.

Putin nemůže volby nefalšovat. Ano, vyhrál by i v nezfalšovaných volbách, ale kam by se poděla jistota, že "zvládá" demokratické volby, kdyby i při této příležitosti nepoužil svůj falšovací aparát? A co kdyby si lidé – a dokonce snad i volební komisaři – zvykli, že volby se nefalšují?

Rusko je dobrou ilustrací poučky Fareeda Zakarii, že má-li demokracie uspět, musí jí předcházet právní stát. A já dodávám, že právnímu státu musí předcházet náboženská svoboda. Rusko se velmi liší od arabských zemí: Zatímco ty trpí příliš vysokou porodností, Rusko prožívá demografickou implozi – Rusů je každý rok zhruba o milion méně. Společné s nimi má to, že není schopno produkovat nic, čím by mohlo konkurovat vyspělým státům, a je tedy ekonomicky odkázáno na vývoz nerostných surovin. A zdá se, že nedělá nic pro to, aby se to změnilo. A samozřejmě má s arabskými zeměmi společné i to, že nikdy nepoznalo skutečný právní stát. A jdeme-li ještě hlouběji, nepoznalo ani tu náboženskou svobodu.

Pravoslavná církev byla v Rusku vždy v totálním područí státu. Komická byla situace v první polovině 19. století, za cara Mikuláše I., kdy se v Rusku razila ideologie stojící na heslu "Pravoslaví, samoděržaví, nacionalismus" (V Rusku se tehdy říkalo "narodnosť", což je ale něco jiného než naše "národnost"). Na dodržování této ideologie dohlížel zvláštní tříčlenný výbor, zřízený ruským carem. Ovšem ani jeden člen tohoto výboru nebyl pravoslavný a ani jeden nebyl Rus. Zato všichni tři horlivě sloužili ruskému samoděržaví.

Ruská pravoslavná církev si zřejmě ani po sedmdesáti letech komunistické hrůzovlády nedokáže představit lepší uspořádání než symbiózu se státem, a tak se – přinejmenším ve svých špičkách – pokouší přimět stát, aby pronásledoval evangelikály nebo katolíky nebo aby jim přinejmenším házel klacky pod nohy. Pravoslavná církev se bojí skutečné svobody. (Mluvím o jejích oficiálních představitelích; existují pravoslavní křesťané, kteří zasluhují velikou úctu.)

Přes mnohé překážky se ale evangelikálům v Rusku celkem daří. Potrvá ale ještě dlouho, než v Rusku zdomácní skutečná náboženská svoboda a než Rusové poznají právní stát a než mu přijdou na chuť.

Rusko tedy čeká ještě dlouhá cesta. Proto si naši úctu zasluhují všichni občanští aktivisté a představitelé opozice, kteří se i v podmínkách nesvobody a pronásledování snaží za cenu velkých osobních obětí přispět k tomu, aby byl právní stát nastolen.

Z Ruska je to k nám blíž, než si myslíme. Pravda, při parlamentních volbách se u nás zatím nefixluje. Nicméně každý, kdo má nějaké bližší zkušenosti s různými výběrovými řízeními a pořádáním veřejných soutěží o různé zakázky, mluví o tom, že jde zpravidla o jedno velké divadlo. Z užitečného slovenského spisu "Gorila" se dovídáme, že existuje (a používá se) technika, která zjistí i ze zalepené obálky, jaká cena je v ní nabídnuta. I u nás je hodně věcí "jen tak jako".

V mém mládí visel na jednom českém pivovaře nápis "Sovětské pivovarnictví – náš vzor!" Nebudeme-li o svou demokracii pečovat a kultivovat ji, mohly by se takové časy vrátit. Rychleji, než si myslíte.