Důležitější než nová vojenská doktrína Ruska je pro výhled do roku 2015 Putinova doktrína

Když silný lídr schválí novou vojenskou doktrínu, vsaďte se, že se nic nezmění. Vojenské doktríny nesignalizují blížící se revoluční změnu, která nás překvapí. Spíše naopak. Kodifikují to, co už léta běží, o čem se debatuje a píší o tom noviny. To je i případ nové vojenské doktríny Ruska, kterou o Vánocích autorizoval prezident Vladimir Putin.

Stala se mediálním tématem. Ale to z ní dělá už zvuk těch slov, jako v německém kontextu Sturm und Drang. I lidé neznalí vojenství z toho cosi vyvozují. Jako když Woody Allen ve filmu říká: „Slyším-li Wagnerovu hudbu, nutká mě to obsadit Polsko.“ Stejně si mnozí na Západě říkají: „Slyším-li slova ruská vojenská doktrína, nutká mě to schovat se do krytu.“

Realita je jiná. Vojensky vzato ta doktrína skoro nic nového nepřináší. Ale politicky nabízí výhled do budoucna. Nejen do roku 2015, ale i na léta po něm. Nehrozí ničím, co už by nebylo známo a v praxi posledních let vyzkoušeno. Jen to nazývá pravým jménem: za hlavního protivníka a hrozbu pro Rusko považuje Západ.

Vojenskou doktrínou Ruska se nemusíme strašit. Jen objasňuje roli armády, tak jako doktríny jiných států o síle a významu Ruska. Konkrétnější je obranná doktrína. Oproti té vojenské přímo jmenuje možné nepřátele a cíle pro údery. Ale máte smůlu, je přísně tajná. Proto je lepší sledovat Putinovu politickou doktrínu revanše za to, co Rusku přinesly důsledky roku 1989. Ta je očividná a od ní se všechny ostatní doktríny – ať veřejné, či tajné – odvíjejí.

Nad výdělkem spláče Obama

Nový dokument říká, že největší vnější hrozbou pro Rusko je NATO (rozšiřování jeho vojenských kapacit) a destabilizace regionů sousedících s Ruskem. To je novinka. Dosavadní vojenská doktrína varovala hlavně před extremismem a terorismem. Ale může se někdo tvářit, že je to překvapení?

Koho překvapí fakt, že Rusko pokládá za hlavního protivníka Západ, sám působí jako mimoň. Časy, kdy Rusko bylo účinně zasahováno terorem, už minuly. Před rokem se strašilo hrozbou teroru pro olympiádu v Soči, ale byly to jedny z nejklidnějších her. Jenže rostoucího odporu Ruska k Západu, jeho snahy získat vliv tam, kde ho mělo v éře Sovětského svazu, ba i Varšavské smlouvy, si musel všimnout každý už před lety. To opravdu není překvapení.

Když na podzim vystoupil v televizi náčelník generálního štábu Petr Pavel, hovořil o Rusku jako o protivníkovi („samo se postavilo do role protivníka“). Dost lidí zíralo, ale teď vidíme, že Pavel jen reagoval na ruský vývoj a chystanou doktrínu (její obrysy představil Putin 10. září). Je dobře, že máme vojáky, kteří jsou schopni vysledovat a veřejně pojmenovat problém.

Zaskočeně se ale musí cítit americký prezident Barack Obama. Pamatujete si, jak USA vyhlásily reset vztahů s Ruskem a sám Obama v Praze odtroubil protiraketový radar? Teď mu Putin ukazuje, že může splakat nad výdělkem. Ač původní protiraketová obrana nebude, ruská doktrína ji označuje za hrozbu pro bezpečnost. Prostě jí je a šmytec.

My se zkušeností od Brežněva

Význam vojenských doktrín Ruska se mediálně přefukuje. Už za Jelcina (v listopadu 1993) se Moskva zřekla závazku nepoužít jaderné zbraně jako první a hned byl poplach. Zbytečně. Ten závazek pocházel z Brežněvových časů (1982). De facto sděloval, že Moskva má tak silnou převahu v konvenční výzbroji nad Západem, že si může dopřát luxus nespoléhat se na atomové zbraně coby hrozbu posledního soudu. Když se závazku zřekla, dala tím jen najevo, že i ona se cítí ohrožená.

Vojenská doktrína z března 2000, první po Putinově nástupu, neoznačila Západ za nepřítele, ale za partnera. Ani doktrína z února 2010 nejmenovala konkrétního nepřítele. Až ta nynější řadí Západ (NATO) mezi hlavní hrozby, do role protivníka. Každý zná politickou triádu nepřítel – úhlavní nepřítel – koaliční partner. V pojetí ruských doktrín se vztah k Západu vyvíjel takto: nepřítel (do roku 1989) – partner (do roku 2014) – protivník.

To, že Rusku vadí rozšiřování NATO, je známo už od Jelcinovy éry. Nové je, že Moskva oživuje staré argumenty – takové, které známe ze studené války. Tvrdí, že destabilizace Ukrajiny je dílem Západu. Vůbec nepřipouští, že politické změny na Ukrajině mohou být výsledkem svobodné volby té země a její společnosti.

Je to optika sfér mocenského vlivu, politiky, která není ruským vynálezem a vyznávají ji i mnozí na Západě. Ale když vychází z Moskvy, pamětník si chtě nechtě připomene tón a dikci Pravdy či Rudého práva před třiceti a více lety: Západ podporuje protispolečenské jevy u nás coby nástroj k prosazení svých cílů. Tak se argumentovalo tehdy i teď.

Evokuje to Brežněvovu doktrínu omezené suverenity trestající každého, kdo vybočí z řady – v roce 1968 Československo, v roce 2008 Gruzii, v roce 2014 Ukrajinu. V tom spočívá hrozba Putinovy doktríny pro rok 2015 i léta další. Vojenská doktrína je jen prováděcí předpis.

LN, 31.12.2014