Osmdesát pět let není v historii národa zas tak moc dlouhá doba. Konec konců ani generačně není ono číslo zas tak bůhvíjak vysoké. Za pár dnů bychom si mohli připomenout první vystoupení třiatřicetiletého komunistického poslance Klementa Gottwalda v prvorepublikové Poslanecké sněmovně. Tehdy, 21. prosince 1929, pronesl muž, který se v témže roce s partou „karlínských kluků“ zmocnil vedení KSČ, mimo jiné i následující slova:

Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Nu! To je tak: Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, tj. společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preissům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě více než dosud.
A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. (Výkřiky.) A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! (Hluk. Výkřiky.)

Tomu, kdo by chtěl dnes ten projev nějak bagatelizovat s odkazem na tehdejší dobu, nutno uvést, že po roce 1948 pod taktovkou Gottwalda a jeho „druhů ve zbrani“ byly popraveny stovky našich občanů a statisíce jich dostaly neprávem doživotní a dlouhodobé žaláře.

Soudruzi ve zbrani

Pokud by to nestačilo, je třeba si připomenout, že to není tak dávno (v roce 1986), kdy byl u nás natočen pětidílný oslavný seriál ke Gottwaldovým nedožitým devadesátým narozeninám. A ještě 1. října 1989 vydala Státní banka československá stokorunové bankovky s podobiznou Klementa Gottwalda. V neposlední řadě je všeobecně známo, že čeští komunisté ho uctívají stále jako svou ikonu a jako „mistra politiky, který získal po roce 1948 moc demokratickým způsobem“.

O Gottwaldovi se u nás jinak již moc nemluví a nepíše, avšak o to více je diskutován náš vztah k současnému Rusku. Obecně platí, že tuto zemi uznáváme jako velmoc a přejeme jejím národům opravdový demokratický a ekonomický rozvoj. Jsou ovšem některé události, které nelze opomenout.

Podíváte-li se u nás na nejrůznější média, zejména pak na různé weby a blogy, jde člověku z některých hlava kolem. Vedle objektivních textů se objevují slabomyslné, nenávistné a nepravdivé texty, evidentně vycházející z teorie zostřeného „třídního boje“, i když mnohdy o tom jejich autoři ani nemají tušení. Dlužno přiznat, že se tak může dít především díky skutečné svobodě šíření názorů všemi možnými formami, která u nás objektivně od listopadu 1989 existuje.

Mnozí autoři mají štěstí, že žijí v Česku, v zemi, z níž se již nikdo (alespoň doufám) nejezdí učit do Moskvy, jak nepřátelům „zakroutit krkem“. Výjimkou byla snad plánovaná vražda novinářky Slonkové jakýmsi Srbou.

Jakkoli je to smutné, Rusko se bohužel stává zemí, v níž jsou totiž vraždy novinářů součástí běžného života. Známé jsou příklady vraždy Anny Politkovské či Anastasije Baburové a jejího advokáta Markelova. Mohli bychom také jmenovat Igora Domnikova nebo známějšího zástupce šéfredaktora Novaje Gazety Jurije Ščekočikina (ten byl dokonce členem Státní dumy) a desítek dalších. Někteří ruští novináři (Vsevold Bogdanov) tvrdí, že v Rusku bylo v posledních letech zavražděno 300 investigativních novinářů; zahraniční pozorovatelé uvádějí čísla poněkud střízlivější. Ale, kdo ví.

Je všeobecně známo, že byl v roce 2001 zastřelen Eduard Markevič, redaktor uralského regionálního listu Novyj reft, o rok později byli zavražděni Alexej Sidorov a Valerij Ivanov z listu Toljatinskoje obozrenije či reportér Vagif Kočetkov z listu Molodoj kommunar vycházejícího v Tule nebo Natalja Skrylová z listu Naše vremja. Většina těchto vražd nebyla nikdy objasněna a zřejmě ani nebude. Proč také.

Formálně se dá popřít všechno. Když byl nedávno nalezen ve svém moskevském domově mrtvý devětačtyřicetiletý herec (MCHAT) a silný kritik politiky Kremlu Alexej Děvotčenko, nedá se definitivně říci, že šlo o politickou pomstu. Jedny zprávy totiž říkají, že herec byl nalezen mrtvý ve svém bytě, jiné zprávy zase, že byl nalezen v kaluži krve před svým domem. Třeba to udělal nějaký chuligán. Pravděpodobně se pravdu nikdy nedozvíme.

O štěstí může (zatím) pětadvacetiletá vítězka petrohradské soutěže krásy Maladajevová, která velice urazila ruského prezidenta. Všeobecné mínění ji označuje za „nepřítelkyni lidu“ a posílá ji zpátky do rodného Burjatska. Jakýsi Alexander Belopotanov na své blogu požaduje, aby Maladajevová „byla ostříhána dohola a utopena v záchodové míse“.

Samozřejmě, že vše výše uváděné je důsledkem různých politických kvasů, událostí a také drobných či větších ruských anexí. Při této příležitosti by bylo vhodné, přečíst si část statě soudruha Vladimíra Iljiče Lenina, který v září 1917 v časopise „Rabočij puť“ napsal:

Nabízí-li sovětská vláda mírové podmínky, musí sama okamžitě přikročit k jejich skutečnému plnění, tj. uveřejnit a zrušit tajné smlouvy, kterými jsme doposud vázáni, které uzavřel car a kterými je ruským kapitalistům slíbeno oloupení Turecka, Rakouska atd. Potom jsme povinni hned vyhovět podmínkám Ukrajinců a Finů, zajistit jim, jakož i všem příslušníkům jiných národů v Rusku, úplnou svobodu včetně svobody oddělení, totéž provést v celé Arménii, zavázat se vyklidit ji a vyklidit i turecké území, které jsme obsadili, atd.

Takové mírové podmínky kapitalisté neuvítají příznivě, avšak mezi všemi národy vzbudí tak obrovské sympatie a vyvolají tak velký, světodějný výbuch nadšení a všeobecného pobouření proti prodlužování lupičské války, že se nám se vší pravděpodobností ihned dostane příměří a souhlasu k zahájení jednání o mír. Neboť dělnická revoluce proti válce všude nezadržitelně roste a nemůže být uspíšena frázemi o míru (kterými všechny imperialistické vlády, i naše vláda Kerenského, dávno klamou dělníky a rolníky), nýbrž jedině rozchodem s kapitalisty a nabídkou míru.

Co by tak asi na to všechno řekl Vladimír Iljič dnes? A nejen on!