V Rusku mohutně oslavovali sto let od narození Sergeje Koroljova, tajuplného Hlavního konstruktéra, člověka, pod jehož vedením vznikla raketa R-7, první družice i první kosmické lodi. A přitom pokračovalo i jeho zbožnění a mytizace. Ovšem když se podíváme na životopisy jiných významných osobností, zjistíme, že to není nic nového, je to vlastně úděl každého význačného člověka.

--------------------------------------------------------------------------------

Zdá se mi, že nejvíc se o to v poslední době v Moskvě zasloužila jeho milovaná, ale nemilující dcera Nataša. Když se Koroljov rozvedl s její matkou, protože si po letech ve vězení přestali rozumět, Nataša na něho zanevřela. Při rozchodu jí bylo dvanáct let, nemohla se vyznat ve složitých vztazích mezi rodiči a byla plně pod vlivem matky, která nemohla exmanželovi jeho odchod odpustit.

Koroljov marně Nataše telefonoval – jakmile uslyšela jeho hlas, telefon položila. Slávovi Golovanovovi to vyprávěl Valentin Mišin, náměstek hlavního konstruktéra, který s ním bydlel na Bajkonuru v jedné chaloupce. Aspoň jí tedy psal dlouhé dopisy. Její životní dráhu sledoval prostřednictvím své matky, protože s babičkou Balabánovou si Nataša pořád dobře rozuměla.

Golovanov ve své knize o Koroljovova píše, že za ním nezašla ani v lednu 1966 do kremelské nemocnice, kde vzápětí po operaci umřel. Teprve po jeho smrti začali Natašu tahat na besedy o něm. A ona si vymýšlela báchorky. Sláva s ní jednou jel v autě a ptal se jí, proč se tak špatně chovala k otci a teď o něm mluví jinak – prý neodpověděla. Nedivím se, zřejmě se styděla.

Nicméně přiznává jí to, že potom udělala k propagaci jeho jména hodně. Z jednoho rozhovoru, který je na internetu, vyplývá, že se vydala do archívů pátrat po něm, dokonce i do archívů tajné služby, aby zjistila, jak to bylo s jeho zatčením a vězněním.

Teď však zřejmě na jeho jménu parazituje. Podle zpráv z Moskvy o něm napsala už třetí díl knihy nazvané „Otec“. Dokonce prý se zmiňuje o tom, jak otec miloval jejího syna, svého vnuka – ve skutečnosti ho Koroljov nikdy neviděl. A při oslavách věnovala poslední díl prezidentu Putinovi.

I v našem tisku se objevily různé podivnosti. Největší se dopustil Ivo Hudec, kterého považuji za seriózního autora, v časopisu Přísně tajné.

Tvrdí, že ve vězení se Koroljov dostal do „šarašky“ (konstrukční kanceláře či laboratoře NKVD) číslo 29, kde spolu s 800 dalšími vězni pracoval mimo jiné na gardových minometech „kaťuše“. Ale v Ústřední konstrukční kanceláři číslo 29 (CKB-29 NKVD) vyvíjeli pod vedením Andreje Tupoleva lehký dvoumotorový bombardér Tu-2. Když se Koroljov dověděl, že v Kazani vznikla zkušební a konstrukční kancelář číslo 16 NKVD (OKB-16), kterou řídí jeho někdejší spolupracovník Valentin Gluško, požádal, aby ho tam přeřadili. Úkolem OKB-16 bylo vyvinout pro klasické stíhačky raketové urychlovače, které by jim umožnily rychlé a překvapivé manévry, anebo usnadnily start těžce naložených bombardérů. Do Kazaně ho převezli začátkem léta 1942.

Koroljov na gardových minometech odpalujících rakety na tuhé pohonné látky BM-13, populárně zvaných „kaťuše“, vůbec nepracoval. To bylo téma skupiny vojenských inženýrů, kteří přišli do Reaktivního výzkumného ústavu z Leningradu. Po zatčení a popravě šéfů ústavu Ivana Klejmenova a Georgije Langemaka si je přivlastnil udavač Andrej Kostikov.

Hudcova chyba je drobností v jinak výborné připomínce Koroljovova osudu. Mnohem víc mi vadí, jak zacházejí s památkou na tohoto vynikajícího konstruktéra a organizátora v Moskvě.

20.1.2007

(O Koroljovovi více v článku Sláva přišla až po smrti - pozn. red.)

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz