19.3.2024 | Svátek má Josef


RUSKO: Geopolitické mosty

12.6.2018

Někdy je přímo zábavné, v jak pokryteckém světě žijeme. Dvojí pravidla jsou patrná na každém kroku. Každý asi zaslechl předsudečné odsudky provokativního divadla v Brně, které napadají jedinci, co ho neviděli. Nebo zase hájí lidé, kteří svého času ostře odsuzovali karikatury proroka Mohammeda.

Nekonzistentní, začasté ideologická hodnocení se přirozeně nevyhýbají ani cizině. Tytéž hlasy, co vzývaly násilné odtržení Kosova nebo napadení Iráku, ostře odsuzují ruské porušování mezinárodního práva na Krymu. Důkladně se rozlišují „naše“ a „cizí“ civilní oběti ozbrojených konfliktů, „naši“ a „cizí“ zavraždění novináři. (Zástupných) střetů všeho druhu přibývá a mohutní názory, že kdo není s námi, je proti nám. Když se to tak vezme kolem a kolem, lze říct, že atmosféra kašovitě houstne. Třeba v mezinárodní politice končí „náš“ relativní poklid mimo jiné proto, že slábnou dopady unipolárního výsledku studené války.

Rodí se nové, dynamičtější prostředí, v němž pochopitelně sílí nedůvěra občanů k tradičním (oligarchicko-byrokratickým) elitám, jež nesvedou smysluplně čelit rychlým změnám. Migračním pohybům mas, úloze nadnárodních trustů, změně geopolitického sebepojetí USA, rozmachu ČLR, obnově role Ruské federace a tak dále. V tomto staronovém prostředí si budou muset mnozí hledat novátorské pozice. Normalizovat poměry, jak to stran největší země planety naznačil i předseda Evropské komise Juncker. Tvořit nové mosty, což není povětšinou dvakrát snadné.

Má to však „světlé“ výjimky. Středočeská hejtmanka Jaroslava Jermanová-Pokorná hladce proslovila přání, aby se ČR stala mostem mezi rozvaděným Západem a Ruskem. Tvořit spojnici mezi obdobnými velmocenskými okruhy chtěl po 2. světové válce prezident obnoveného Československa Edvard Beneš. Hejtmanka největšího kraje byla o poznání míň kreativní, jen na rub obrátila momentální kabát staré pravdy, že se u nás bojují boje desetiletí dobojované. Český myšlenkový mainstream totiž s vervou zápasí se Sovětským svazem, s nímž je nepřítel na život a na smrt a nikdy jinak! Pranic nevadí, že se SSSR rozpustil roku 1991. Mluvívá se tak, jako by skončil minulý týden, nebo plně vplynul do Ruské federace.

Opět mu v tom někdo udává vůdčí tón. Relativní (i značně diskutabilní) obnova ruského velmocenského sebevědomí (plynoucí rovněž z neschopnosti Západu nadále udržovat globální strategickou iniciativu) podnítila nárůst diskreditačních zpravodajských her nebo konfrontace v zájmových oblastech Ruska. Včetně puče vůči promoskevské kleptokracii v Kyjevě. Ten se stal rozbuškou války na východní Ukrajině, či masovými dezercemi ukrajinských vojáků provázené anexe Krymu. Uplynuly již čtyři roky a stále existují síly, které si urovnání konfliktu za žádných okolností nepřejí, přičemž stále dokola vznášejí nerealistické požadavky o nastolení původního, předválečného stavu.

Ohledně nikým neuznaných rádobyrepublik „Novoruska“ má filozápadní kyjevská kleptokracie stále jakousi naději, stran Krymského poloostrova nikoliv. Významné území, s trochou fantazie připomínající tvarem plod na stopce, zůstane sice jablkem sváru, nicméně do očí bije, že se ho Kreml nevzdá a diskutovat o tom nehodlá. Opět totiž, navzdory snahám protihráčů, přímo kontroluje areál kolem Sevastopolu, kde se vždy nacházela jeho černomořská flotila.

Stav věcí se, ať souhlasíme, anebo ne, potvrzuje každým dnem. Právně neplatná suverenita nad strategickým územím je fait accompli, jak správně, leč nevhodně pro média analyzoval Miloš Zeman. „Předfotbalová“ federace teď právě přisypala další „trošku“ do mlýna, když po dvou letech zprovoznila stavbařské veledílo. Nějakých devatenáct kilometrů dlouhý most mezi Kubání a Krymem. Přetnutí Kerčského průlivu stálo údajně tři miliardy dolarů. Vyplatilo se, protože ona úzká „stopka“ spojující poloostrov s pevninou ústí do pomyslné ukrajinské větve. Nastala tak určující geopolitická změna; paradoxně bořící další mosty mezi Moskvou a Kyjevem.

Vladimír Putin si je tohoto umocnění sounáležitosti Krymu s Ruskem skrz naskrz vědom. Budovatelský počin neváhal propojit s další manifestací vlastní vladařské mužnosti, jíž staví na odiv pravidelně. Občas také trapně průhlednými šoty. Když za volantem nákladního vozu projel do neuznané části Ruska, ukázal, že má řízení státu pevně v rukou. Podprahově rovněž otevíral další prezidentské období, v němž slíbil modernizaci (zastaralé infrastruktury), případně zdůrazňoval i konkurenty vyvinutý tlak na stále větší soběstačnost země.

Jistý americký konzervativní časopis Putinově sebechvále kouzlem nechtěného ještě přizvukoval, když mezi řádky vyjádřil asi víc, než zamýšlel. Ukrajince vyzval k bombardování již za carského samoděržaví anebo Třetí říše plánované stavby. Konsekvence jejího otevření bezesporu Ruskou federaci posilují na více „frontách“. Obecně vzato je s Kremlem třeba, přes mnohočetné nesnáze, jež má, opět počítat. Není rozumné polykat ony „uklidňující pilulky“ o zaostalém asijském kolosu na hliněných nohou. Což nejčastěji účelově šíří právě ti, kteří protimluvně varují před akutním nebezpečím jeho expanze na území členů NATO.

Obdobný článek publikoval deník MF Dnes