5. Co jest pravda

Už Pilát z Pontu nevěděl, co znamená slovo pravda, a nevíme to o nic přesněji ani my dnes. Co pravda byla… ale k tomu dojdeme za chvíli. Ale dejme tomu, že pravda je přirozený běh světa. To všechno, co se kolem nás samo sebou děje, když se tomu nikdo a nic nestaví do cesty. Oběh těles nebeských je pravda, řeka tekoucí od pramene k moři a ne naopak je pravda, pravda je i výsledek té či oné patálie, jak k němu došla logika dějin, třebaže bychom si přáli mít a pravdou zvát výsledek jiný, nám libější. Lidský život, plynoucí přirozeným způsobem, jak je komu dáno, je pravda; kdo chce zlomit cestu vlastního života, mocí mermo jej svést někam, kam sám neplyne, opouští pravdu. A snad bychom měli spíš a střízlivěji mluvit o skutečnosti, než vypouštět z úst obtížně definovatelný termín pravda. Skutečnost je součtem působení nekonečného množství okolností v prostoru i v času, a jen nepatrný díl je dosažitelný lidské mysli a paměti; i můžeme snad s velkou dávkou sebevědomí říkat, že známe skutečnost, ne však souvislosti jejího vzniku. A neznáme-li je, stěží můžeme mluvit o pravdě, neboť znalost pravdy je podmíněna znalostí příčin. Leč zvykli jsme si už říkat pravda, dokonce mít pravdu - třebaže je to nesmysl, pravda není pětikoruna, aby se měla - i nechme to tak.

Pravda vítězí, i kdybychom nechtěli. Nemůže nevítězit, leda bychom vyřadili z provozu přírodní zákony. Pravda je potvora, vysmívá se svým majitelům. Nedá se mít, nedá se ochočit, dá se k ní jen pomalu, často náhodou blížit, pohleďme, kdo se kdy neústupně, nesmiřitelně domníval mít pravdu a uzříme šik nebezpečných bláznů, sítem dějin propadlých megalomanů, za jejichž patami šla zkáza a smrt. Pohleďme také, co je nezpochybnitelným imperativem dnes, a můžeme s velkou pravděpodobností usuzovat na maléry zítřka. Není a nebylo v dějinách posvátných pravd, aby se neobrátily v průšvih katastrofických rozměrů.

Pravda je věc přirozená. Zkusme ve vší pokoře jednat v souzvuku se zákony dějin, a možná poodhalíme kousek pravdy. Pravda je úrodná půda. Co do ní bylo zaseto, nemůže nevzklíčit; avšak plod bývá často nechutný. Pravda je to, co se ve svém výsledku osvědčilo; a prosté rozhlédnutí v minulosti ukáže, co to bylo. Co se neosvědčlo, z čeho se navzdory velkým očekáváním vyvinula šaškárna nebo se zvrátilo v holý zločin, o tom je darmo tvrdit, že to byla krásná myšlenka, ale… Co kdy bylo zváno pravdou, byla většinou nějaká nedomyšlenost. Kdyby se ale vyloučilo všechno, co se kdy neosvědčilo a tudíž nedostalo za pravdu – co by zbylo z dějin? Dějiny jsou dějinami omylů.

Nemůžeme mít pravdu, třebaže si mnozí myslí, že jsou jejími vlastníky, můžeme si však vytvořit názor: ze souhrnu zkušeností vyplývající pohled na dění v přítomnu i v minulosti. Různé zkušenosti pak vedou k různosti názorů; a povězme hned, že ve svobodné společnosti musí být dovoleno vyslovit jakýkoliv, byť sebevýstřednější názor. Kde jsou nepříjemné názory tabuizovány, opatřovány hanlivými nálepkami bez hlubšího obsahu či přímo zakazovány, můžeme si být jisti, že společnost se nachází v úpadku. S názory je tomu trochu jako s pravdou: nelze vědět, který je správný, je však možno určit, který aspoň zčásti správný byl: ten, jenž vystaven zkoušce se osvědčil. Nemusí být v dané chvíli populární, spíš naopak; skutečně hodnotné názory stávají přečasto vůči veřejnému, tiskovému, intelektuálnímu etc. mínění v opozici. Který názor je či byl hodnotný, ukáže čas, může to ale trvat dlouho; je však určitá stupnice, dle níž lze určit hodnotu už předem. Nejvýš v pořadí stojí názor vlastní, nikým neovlivněný, vyplynuvší z vlastní, co nejobsáhlejší promyšlené zkušenosti. Není-li jí, následuje názor vyčtený či jinak přejatý. Ani ten nemusí být bez hodnoty, je však záhodno přijímat jej s rozvahou, neboť v něm může být – a často bývá - skryt zárodek indoktrinačního úmyslu. A nejníž pochopitelně zařaďme názor-nenázor nakukaný, k snadnému slupnutí předvařený. K poznání je z toho, že bývá naprosto jednotný: kdekoli hledíme na přívrženecký zástup, stejný krok, stejná hesla, stejné prapory, stejný plamen souhlasu či naopak hněvu v oku, i tváře bezmála stejné, buďme si jisti, že zrak náš nepatří na svobodně myslící tvory, nýbrž na čísi ochočená hovádka.

Pročež neklesejme na mysli, jsme se svým názorem v menšině, či dokonce sami. Ve volském stádu je názor jeden, kdežto kolik myslících lidí, tolik i názorů. Kdyby tomu mělo být jinak, neučinil by Pán vrcholem stvoření člověka, nýbrž vola.

6. O poznávání světa

Připojuji tento dodatek s vědomím, že leckdo bude jeho obsah pokládat za nepodstatný; bude mi vytýkáno, že jím jen hovím svému osobnímu koníčku. Byla však řeč o zkušenosti, která by měla být co nejobsáhlejší, má-li z ní vyplynout skutečně hodnotný názor, mozaika poznání co možná nejucelenější; i domnívám se, že následující řádky snad tak zcela přebytečné nebudou. Pročítám se někdy reakcemi čtenářů na mé články a zjišťuji stále totéž: píší mi – vynechám-li hlupáky, hulváty a negativisty ze zásady – lidé přemýšliví, vzdělaní, všelijak nadaní, peripetiemi nesnadného života protažení. Něco jim však chybí, aby ze všeho vyplynula hodnota nejvyšší, již zveme moudrostí: poznání světa vlastními smysly a v co největší šíři. Poznání druhotné, z knih byť i nejzasvěcenějších, je nenahradí, o novinách či televizi nemluvě.

Neboť sbíráme-li kamínky stále jen v úzkém prostoru vlastního dvorka, dělej co dělej, mozaika zůstává jednostranná, obrázek v jednom rohu třeba pěkně se rýsující, v ostatních však zející prázdnem. Musíme obsáhnout život ve větší šíři, abychom získali mnohostrannější zkušenosti; a tu je nutno přiznat, že jejich získávání není pokaždé to, co bychom si sami vybrali, kdyby se nás na to někdo ptal. I zlá zkušenost se později v podivuhodné přeměně stane obohacením, ale zatím o to nijak nestojíme. Potkávají nás zklamání, selhání, bolesti, maléry a zoufalství, čeho chtěl člověk dosáhnout, zvrtlo se mu v nezdar, udělal špatnost, za niž se stydí, zklamal ho, komu důvěřoval a nepoznal srdce dobré, které mu leželo na dlani… z hromady takových zkušeností se skládá život. Sám jsem jich posbíral víc než dost a ani jednu z nich bych nechtěl prožívat znovu; člověk netoužívá po malérech a zklamáních, i kdyby byl na jejich konci moudrý jako král Šalomoun. Je však jeden způsob, jenž nás obohacuje zkušeností bez bolesti a trápení, ba dokonce do jisté míry předvídatelně: cestování. Jen ono nás obdaří zkušeností, která nebolí, jen ta vede k poctivému kusu životní moudrosti, již není třeba vykoupit utrpením. Kdesi jsem na svých toulkách překročil kořen poznání a tuto souvislost si uvědomil. Od té chvíle se rád vydávám i do nesnadných končin a vím, že ať v nich prožiji třeba i leccos nemilého, až se vrátím domů, budu zase o něco lépe vědět, jak a proč funguje tento strakatý svět.

Pročež hajdy do světa, filosofe! Sám nebo s osvědčeným partnerem, tak, aby tvůj kontakt s lidmi a krajinou byl co nejintimnější. Buď sám svou vlastní cestovní kanceláří; dávat se vozit v rámci organizované výpravy je příjemné a zbavuje starostí, staví však stěnu mezi člověka pocestného a navštívenou zemi; pestrý a zajímavý svět ubíhá kolem, ale ty jsi divákem, ne účastníkem. Mluv s lidmi na trzích a v hospodách, abys poznal jejich způsob myšlení, a to co možná v jejich vlastní řeči; stojí za to si dát několik měsíců práce a něco se z ní už předem naučit, aby se tvůj rozhled nezúžil na neširokou vrstvu těch, kteří ovládají některý světový jazyk. Cestuj prostě; luxusy jsou na celém světě stejné, ale v laciných herbercích, v lidových hospodách, v hrkavých autobusech mezi venkovskými tetkami s jejich koši a slepicemi poznáš duši národa, v dobrém i v méně dobrém. A co hlavního: přímá zkušenost ti vymete z mysli předsudky takové i onaké, ustálená schémata, povrchnosti, ideeologická zkreslení, teprve pak bude mít tvé svědectví svou váhu.

Hannover, 9. července 2014