3. Co je v nás nejstaršího aneb Čtvero základních instinktů lidských

Gnóthi seauton, poznej sebe sama, doporučil prý člověku bůh Apollon a po něm řada mudrců starověkých i přítomných; a již spěchám, abych božský příkaz rozvedl po svém. Čím tedy opravdu jsme? V čem spočívá základní vzorec našeho myšlení a jednání? Jen během svého života jsem zakusil působení dvou ideologií, davších si za úkol vytvořit nového, ve všem všudy dokonalého člověka; ten starý totiž pořád jen remcal, hubou mlel, všelicos vlastního si vymýšlel, kdežto ten nový bude v jednom kuse jásat a radostně budovat nové světy. Dodnes se západní společnost – jiným do toho nechci mluvit - z těch experimentů úplně nevzpamatovala. A byly i jiné věrouky, jimž se naštěstí nedostalo příležitosti vyzkoušet své recepty v praxi, to by byl dnešek ještě nahnutější než už takhle je. Kdepak, pokusníci. Člověk není kus bezduché materie, již každý může formovat dle návodu ideologické kuchařky, spíš nádoba instinktů, genetických předpokladů, tisíci a snad statisíci let se nastřádavších zkušeností, plod přirozeného vývoje, jehož přechodným výsledkem je současný stav.

Zase začínají růst houby a už se těším, až se vydám s košíkem do lesa, třebaže vím, že si domů přinesu práci a klíšťata. Je to kus vášně, tahle houbařina. Proč vlastně? Snad že nejdávnější ze všech činností lidských je sběračství? Lidé se jím živili statisíce let předtím, než dokázali něco ulovit či snad dokonce vypěstovat. Možná už oni cítili vzrušení při nálezu nějaké obzvlášť pěkné mršiny, popřípadě houby. Kdoví, třeba se na tom rozvinula lidská inteligence: pamatovat si to nesmírné množství hub, bobulí, kořínků, lišejníků a vůbec všeho, co z toho je jedlé, co míň a co je hra se zubatou. Vzájemně si své poznatky sdělovali, aby každý nemusel dělat zkušenost s muchomůrkou hlíznatou osobně. A co je tak staré, sedí v člověku nejhloub, stalo se geneticky předávanou zkušeností. Moje žena pravděpodobně vydává nad hříbkem tytéž zvuky jako chlupatá příslušnice rodu homo australis před milionem let.

Cokoli konáme, ať vědomě či neuvědoměle, má původ v prastarých lidských instinktech. Jedním z nejzákladnějších je instinkt sdružovací. Člověk je smečkové zvíře, třebaže je módou dneška zakládat si na individualismu, odmítat začlenění ve společnosti s jejími pořád nějakými požadavky pořádku a povinnosti; ve skutečnosti by individualistický rebel divně koukal, kdyby měl opravdu být odkázán sám na sebe. To dovedou šelmy kočkovité, chodit samy a sdružovat se jen k páření; člověk je vytvořen jinak. Ale k módnímu individualismu, ve skutečnosti jen jinému druhu opičení, se ještě v některém pokračování této úvahy vrátíme.

Z podmínek smečkového života pak organicky vyplývá instinkt v pořadí druhý, hierarchický. Je poznamenán zápasem o vůdčí postavení, o přednost při dělení kořisti, s rozdělením role samiččí a samečkovské, jakkoli dnes není oportunní o takových věcech hovořit. I kdyby si smečka odhlasovala naprostou rovnost ve smyslu jakobínského égalité, vždy v ní působením nezrušitelného principu konkurence vyvstanou jedinci schopnější a méně schopní, vůdčí a podřizující se, byť i neochotně. Nebo ještě jinak, égalité je dosažitelná, avšak na prabídné úrovni: nelze zařídit, aby si všichni lidé byli rovni v bohatství a sytosti, zato je velmi dobře možné, aby byli všichni stejně chudí a hladoví. Toho nechme, spíš dbejme toho, my příslušníci novodobých smeček, aby se do našeho čela dostávali jedinci skutečně schopní, rozmyslní, společné věci oddaní, ne žvanilové a paraziti. Ale to jen tak mimochodem.

Třetí je instinkt schraňovací. U živočichů živících se pastvou a tudíž s hojností všudypřítomné potravy, se schraňovací instinkt nevyvinul a druhotně ani instinkt obranný; zajíci se perou o samičky, ne však o trávu. Zvířata, která musí potravu namáhavě shánět, tudíž především masožravci, o ni ale bojují; z toho je patrno, že člověk je od začátku své existence nejméně z určité části masožravec, jinak by se při každé příležitosti nevrhal do válek a pranic. Vegetariánství je až jev moderní doby s jejím přebytkem a sytostí a bude po něm, jakmile se obojí rozplyne, což může nastat dřív, než se hodinky dějin dvakrát otočí. Vše v jedno shrnuto, člověk není přežvýkavec, aby se mohl pást v nekonečné hojnosti potravy, nýbrž ji musel už ve svých počátcích shánět a zakládat zásoby na čas nouze. To v nás přežívá podnes, to je postatou veškerého šetření i vědomé či neuvědomělé snahy po zisku, jíž, tuším, není prost ani nejzaujatější hlasatel asketické prostoty. Proto také se nikdy nezrodí dokonalejší, nad mrzký mamon povznesený člověk, jak se o to snažil bezpočet pokrokových myslitelů, spíš nějaká zrůda zakrnělého mozku bez citu a mravních zábran. Jakž ostatně nejeden příklad ukazuje.

A je zde ovšemže pud obranný, ze schraňovacího odvozený. Už pravěká smečka hájila své loviště, značkovala jeho hranice (neuvědoměle tak činíme my mužští na různé stromečky a patníky podnes) a nebyla ochotná do něj vpustit příslušníky konkurenčních tlup, spíš je ještě rozšířit na jejich úkor. Dnešní západní civilizace tento pud poněkud ukrotila, ale poslouchejme, jak v nás protestuje pračlověk a vypráví nám cosi o identitě, suverenitě, národních zájmech a jiných takových věcech. „Pozor, našinci!“ můžeme si přeložit ty vznešené fráze do paleolitického jazyka, „chraňme si naše bobule a slimáky, nebo přijdou tamti a sežerou nám je!“ Pročež si nenamlouvejme, že obojí atavistický pud, obranný i rozšiřovací, vymizel z našich duší definitivně, jelikož jsme lidé civilizovaní; při první vhodné nebo spíš nevhodné příležitosti můžeme upadnout do recidivy, že se nepostačíme divit.

4. Mudrování o Dobru a Zlu

Pravil kdysi americký kulturní tvůrce Woody Allen, že Bůh musí být buď krutý, nebo neschopný. Ano. Co špatností a krutostí se děje na tom božím světě, že, a Bůh nic, nepotrestá bídáky a neodmění spravedlivé… tak se věc jeví z hlediska lidských přání. Bůh je zde od toho, aby konal Dobro a vymetal ze světa Zlo; a Dobro je to, co vyhovuje našim přáním, kdežto Zlo je opak téhož. Jenže kdyby se tím Bůh měl řídit, ani ti trilobiti by ještě z prvohorního moře nevylezli. Co vůbec je dobro a co zlo? Nedopadají všelijaká slavně zamýšlená dobra prachmizerně a nemá nakonec - přinejmenším ve formě neocenitelných zkušeností - kladný výsledek cosi, do čeho bychom nejdřív nejradši kopli? Snad sám ďábel si myslí, že páše jakési dobro; to pak je peklo horší, než si myslíme. A je vůbec nějaký čert a nějaký anděl? Není to týž herec, navlečený jen pokaždé do jiného kostýmu? Není obojí součástí věčného plánu, k jehož pochopení je naše třírozměrná poznávací schopnost krátká? Ale promiňte, pozoruji, že se začínám opakovat.

Onen věčný plán, jak o něm byla řeč, můžeme pojmenovat, třebaže jen zčásti a nepřesně: vývoj. Každý počin, každá vteřina, cokoliv se kde šustne, i naše vlastní myšlenky a skutky, vše je součástí vývoje. Má svou ideální linii, směřující k vyšším stupňům dokonalosti. Cokoliv leží na této linii, je konstruktivní, kladné; nečiní tomu potíží být dobrem, je jím ze své vlastní podstaty. Ale ideální vývojovou linii je těžko, ne-li nemožno najít, vesměs se od ní více či méně odchylujeme. Je-li odchylka menší, vytvářejí sice vývojové odnože neprůhledné houští kolem hlavního kmene, ale ještě se od něj neoddělily, ještě nesou převážně dobré ovoce, mezi jimi a kmenem neleží vzájemně se odpuzující póly. Odkloní-li se však vývojová větev přes určitou mezní míru, ztrácí kontakt s kladnou linií, obrací se proti ní, začíná vést vlastní rakovinnou existenci, stává se zlem. Je destruktivní a destruuje ve svých konečných důsledcích samo sebe, jako žádné zlo nemůže existovat způsobem jiným než parazitickým, a posléze zaniká. Pohleďme, kudy vede ideální vývojová linie, a spatříme dobro. Hleďme, kam se odklánějí slepé, vlastního růstu neschopné větve, a uvidíme zlo. Přičemž se pokusme dívat nikoli brejlemi svých osobních přání, protože jimi se obvykle dohledíme k ideálu neměnnosti, který s vývojovým principem neladí a ani ladit nemůže.

Snad bychom udělali lépe, kdybychom se nepídili po absolutním dobru či zlu, ale položili si otázku: jsme my lidé organická součást přírody, nebo Specielní Boží Extrabuřt, na nějž se přírodní zákony nevztahují? Co? Že součást přírody? Kde je pak ale spravedlnost pro štiku, jíž čouhá z huby ocas běličky? Kde pro králičí mládě ve spárech jestřába? Kde pro indiána, jemuž bílí osadníci vzali loviště? A kde naopak pro vystěhovalce - či spíš vyhnance - ze skotské vysočiny, jemuž nezbylo než se usadit na těch indiánských lovištích nebo zajít v bídě? Dobro, spravedlnost, jsou kategorie lidské, příroda je nezná. Netřeba si jimi plnit ústa, pyšně se rozhlížejíce; nicméně hledat jejich naplnění je věčný úkol člověka, ač zhostit se jej nikdy nemůže. Hledejme tedy. Hledejme, kde je nám dovoleno, v mezích lidské existence. K bodu, kde se stýkají paprsky dobra a zla, dohlédnout nemůžeme. Zato můžeme rozlišit dobrou vůli od zlé. Neboli jinak, zlo je – aspoň pro nás, lidské tvory - tam, kde je zlá vůle. Naopak dobro je tam, kde je vůle dobrá. Ano?

No… jak se to vezme. Ono se vesměs nejedná ani o dobro v nejčistší podobě, ani o ryzí zlo, spíš tak něco mezi tím. Jako všude v přírodě, i tady je potíž v tom, že nelze najít hraniční bod, za nímž už zlo převažuje. Dobrá vůle může mít - a zhusta mívá - sakramentsky zlé následky, nespojila-li se za účelem páchání dobra s dostatečnou porcí zdrženlivosti, pokory a předvídavosti. Zvlášť dobrá vůle mesiášského typu dospívá k šeredným koncům téměř zpravidla. Jinak řečeno, může být dobrá vůle ve svých důsledcích značně destruktivní, kterýžto atribut však obvykle přisuzujeme zlu. Snad jen jediný závěr nám vychází z té motaniny – nezáleží na úmyslu, nýbrž na výsledku. Abych to pravidlo dokumentoval na vlastní osobě: dostalo se mi během mé životní kariéry docela pěkné porce různého zla, úmyslného, zlovolného, všelijak svinského, buď přímo mně osobně adresovaného nebo se obecným rozptylem snesšího na mou hlavu. V důsledku toho se mi nejmíň první polovina života změnila v sled rozličných malérů, ponížení, trápení a bolestí. Nechtěl bych ani jednu z nich prožívat znovu; ale také bych nechtěl ani jednu postrádat. Kdyby mi bylo dovoleno vzít život zpětně do ruky a vyloučit z něj všechno, co mě kdy přivádělo k zoufalství, nevyloučil bych nic, leda některé příliš dlouhodobé maléry zkrátil. Jako by odkudsi z vyšších dimenzí spadl nějaký kámen mudrců či jiná nepochopitelná substance a přetavila stavší se zlo ve výsledné dobro, v bohatství životní zkušenosti, o něž bych nechtěl být chudší. Nevím, zda lidé, lebedící si od malička v samém dobru, o cosi velmi cenného nepřicházejí.

Bylť člověk stvořen s vlastnostmi kdysi nezbytnými k obhájení života, které však za změněných podmínek hypertrofují ve zlo. Byla mu dána soupeřivost, směřující k uplatnění v lidské smečce, přerůstající však nezřídka v bezohlednost a posedlost mocí. Vůle k vyniknutí mezi sobě rovnými se může zvrhnout v chuť k jejich podmanění. Přirozený a užitečný pud k schraňování zásob za účelem přežití může přerůst v nenasytnou chamtivost. Snaha našich chlupatých pradědečků o rozšíření sběračsko-loveckého revíru se nám dochovala v anachronické územní rozpínavosti, v oblasti západní civilizace naštěstí už na ústupu - i když počkejme si - v jiných však naprosto nikoli. A lidská hloubavost, dobývající se k výšinám poznání, v sobě skrývá nebezpečí samolibého vlastnictví jediných pravd a pocit oprávnění namlátit je do palic těm ostatním, nemehlům a nedovtipům. To všechno je zlo, rakovinný nádor původně užitečných vlastností. Nebo aspoň, jak už naznačeno, je to zlo v omezených hranicích našeho vnímání. Bůh (příroda, vesmírný řád etc.) si u toho jistě něco myslel, když dal člověku do rukou tuto hůl s dvojím koncem. Jenže co, není-liž pravda.

Vida, pravda. Další úkaz nacházející se jen zpola – a kdoví jestli – v naší kompetenci. Zakončeme tedy mudrování o dobru a zlu, v němž se beztak ničeho definitivního nedomudrujeme, a obraťme pozornost k tomuto fenoménu.