27.7.2016 | Svátek má Věroslav






ROZJÍMÁNÍ: O věcech pozemských i nadsmyslných (1)

14.7.2014

1. Jak se skládá mozaika

Chodí-li člověk nějakou řádku let po světě a sleduje jeho dění, může se zachovat dvojím způsobem: buď dění vnímat, ale nezamýšlet se nad ním, řadit je prostě k faktům, s nimiž beztak nic nepořídíme, jako třeba že prší nebo že neberou ryby, a obrátit pozornost k výsledkům fotbalové ligy. Nebo se jmeme své zkušenosti třídit, srovnávat, analyzovat a shledávat mezi nimi souvislosti: takové, které se týkají nás samých, nebo v případě vyššího stupně zvídavosti počneme ze zkušeností odvozovat zákonitosti, jimiž se řídí svět a lidská společnost. Je to pokus obsáhlý, nikterak nevylučující omyly. Zpočátku také dosti neuvědomělý a chaotický; v mládí shledává pozorovatel útržky jakýchsi příčin, vedoucích k jakýmsi následkům, ale nenachází mezi nimi zatím spojitost, nevidí dost jasně příčiny a následky a občas obojí navzájem zaměňuje. Mládí je věk, v němž má člověk nejblíž k úsudku, že dění ve světě je nahodilý chaos. Pakli ovšem nejde o mládí ideologicky infikované a úsudek nakukaný, ale tím se můžeme zabývat jindy.

Někdo se na tomto stupni zastaví, jiný ne. Nezastaví-li se, začne o něco později shledávat, že doposud neutříděná pozorování jsou cosi jako hromádka pestrých kamínků, z nichž začíná vyvstávat obraz nekonečně složité mozaiky. Zatím je to ovšem mozaika velice řídká a neúplná, i zastaví se opět mnozí na této úrovni a řeknou si, že bezpochyby jakýsi řád a zákon světu vládne, je ale zbytečné o něm hloubat, protože se člověk beztak ničeho nedohloubá. Vždyť přece už tady byli jiní mistři, filosofové, myslitelé, vizionáři, ano i proroci, věrozvěsti a spasitelé a nedohloubali se také ničeho nepochybného, jak je možno odvodit z těch neblahých případú, kdy se jejich vize staly skutkem. Tu se mnohý rozhodne přijmout nějakou nauku už hotovou, protože cítí potřebu uceleného názoru na funkce světa a dění v něm, ale netroufá si nebo není schopen vytvořit si svůj vlastní.

Někteří se vydají po započaté cestě dál. Pominou ideologické systémy i prefabrikované návody k myšlení a pokoušejí se mimo ně i nad ně dál sestavovat svou mozaiku. Kdo se pro takové počínání rozhodne, musí vědět, že se bude dopouštět omylů; že jeho mozaika bude sice, jak roky poplynou, dávat obraz stále celistvější, nikdy však definitivní. Že bude kráčet po své cestě v osamění, protože nenajde nikoho, kdo by ji s ním zcela sdílel, leda souputníky na chvíli se přibližující a opět se vzdalující k vlastním mozaikám. Bude nacházet mnohonásobek odporu než souhlasu; a musí se ubránit velmi lidskému pokušení považovat stavitele jiných mozaik za mezky. Mnohý kamínek zasadí špatně a on mu pak bude dělat naschvály, bude mu zkreslovat obraz a svádět k dalším chybám, dokud neladící díl své mozaiky nerozmetá, mylně zasazený kamínek nenajde a nenahradí správným. Velmi často, ba zpravidla se to nepodaří; každá osobní mozaika má své kamínky, které ji zkreslují. Snad kdesi v nekonečnu, ve vyšších, lidským smyslům nedostupných dimenzích, je skryta absolutní Pravda, vidíme její záři, ale nemůžeme jí dosíci. Měl by to vědět každý, kdo sestavuje svou mozaiku: aby tak činil s pokorou a skromností, protože duch Omylu mu už možná stojí za zády a směje se mu.

Nicméně snad stojí v určitém bodě za to ukázat nehotovou mozaiku ostatním. Ne je poučovat nebo obracet na svou pravdu, ale porovnat jejich obrázek se svým; obohatit se jím, protože se dá čekat, že zasadili leckterý kamínek správněji. K tomu je ovšem třeba svůj názor uspořádat, možno-li písmem. Odhodlával jsem se k tomu skutku od nějakého času, ale vždy mě odradil pocit odporu k vlastní neskromnosti i nedostatečnost bodu, na němž jsem se s vývojem svého názoru ocitl. Pokaždé jsem si řekl - ještě počkám, až má mozaika dospěje k větší ucelenosti, až se ještě o krůček přiblíží k oné nedosažitelné záři na obzoru, až seberu i ten poslední kamínek.

Nuže, dospěl jsem do věku, kdy už může být ošidné vyslovovat větičky jako až potom a ještě počkám. Každý sebraný kamínek může být poslední. Toto je můj názor na dění světa, jaký v přítomném okamžiku je. Nepředkládám jej nikomu k věření ani k následování; byl bych ale povděčen rozmyslnému čtenáři, kdyby mi nabídl k srovnání mozaiku vlastního názoru ve stavu, v jakém se právě nachází. Neboť jen mamlas úzkého rozhledu pokládá svůj názor za konečný a neměnný, a jen hlupák a náfuka odmítá obohatit se názorem druhého.

2. Co jest a co býti má

That, which ought to be, is the eternal obstacle to the discovery of that which is. To, co by mělo být, je věčnou překážkou zjištění toho, co je (skotský ekonom a publicista John Ramsay MacCulloch, 1789 – 1864).

Ještě než přistoupíme k vytváření analyz a závěrů svých pozorování, musíme se rozhodnout, jakou cestou se chceme vydat: buď se pokusíme dobrat obrazu světa a jeho funkcí, jaké jsou, nebo jaké bychom je rádi chtěli mít. Buď budeme skládat obrázek skutečnosti, nebo obrázek přání. Jakkoli vím, že zhodnocení má stát až na konci, vyslovím hned předem soud nad touto dvojí možností: bádat nad tím, jaký by svět správně měl být, je víc než chyba; je to nadutost a neomalenost. Kdo se tak činí, vyslovuje přesvědčení, že svět je udělán špatně; že jeho systém nefunguje; že stamiliony let vývoje se ubíraly nesprávným směrem a po celý ten čas se čekalo na něj, Velkého Opravce, až přijde a šišatý světa běh uvede do správných kolejí. V tom duchu bylo sepsáno mnoho důmyslných teorií a vytvořena řada filosofických soustav, jejichž tvůrcům nelze upřít poctivou vůli, ušlechtilost, mnohdy genialitu i záblesk božské jiskry; přesto vždy zcela selhaly, vyústivše do katastrof. Po nejméně dvou staletích takových pokusů je snad už možno vyslovit závěr: co se ani na sto a první pokus nepovedlo, bylo ze samé podstaty chybné, zákonům přírody odporující, srovnatelné s hledáním kamene mudrců za císaře Rudolfa II. Přesto je stále dosti těch, kteří se zápalem hodným lepších věcí i nadále běží pod prapory světaspásných idejí, buď dávno vyčichlých a neosvědčivších se, buď zbrusu nových, na něž fiasko teprve čeká. Samostatně myslící člověk by řekl, že je lze přijmout pouze s velkou dávkou uzavření pochybám a vzdáním se nároku na vlastní názor. Ano; ale to přesně je, co nesamostatné duše hledají. Proto také mají ideologické systémy navzdory opakovaně špatné zkušenosti takovou přitažlivost..

Vidina světa, jaký by měl správně být, vychází z pochopitelných lidských přání, z představy, jak by se svět a osud měl chovat, aby se nám pěkně, příjemně, bez otřesů a bolestí žilo. Aby se nedělo nic zlého; a zlé je to, co nemáme rádi. A jelikož nelze zlé dění vyloučit, ať se tedy raději neděje nic. Ať zůstane svět jaký je, ať se nám pod rukama pořád nemění, protože každá změna je provázena nejistotou. My chceme jistotu, jiným slovem neměnnost. Zdálo by se, že zbytečno je dovozovat pošetilost takových snah a přání. Že vesmír nemá v úmyslu podřizovat se volání jednoho z živočišných druhů na jednom z milionů těles nebeských, notabene z nejmrňavějších, po pohodlí a neměnnosti. Jelikož ale právě toto je esencí tolika filosofických a věroučných systémů, jelikož sliby jistot jsou trumfem v rukou nesvědomitých politiků, není darmé to připomenout.

Nikoliv. Je možno se spokojit se zjišťováním, jaký svět opravdu je bez ohledu na to, zda se nám líbí nebo ne. Jaké jsou jeho zákonitosti, jak fungují, jak je všechno tak dovedně skloubeno, že se zeměkoule točí a slunce nad ní vychází; a na závěr všeho jak a čím se to všechno týká nás, jejích dočasných obyvatel. Mohlo by se se zdát, že takto formulovaná úloha je podřadnějšího druhu ve srovnání s vynalézáním ideálních funkcí světa, ale hned uvidíme, že tomu tak není. Naopak. Pokusit se o pochopení skutečných funkcí, aspoň v jejich zlomku, v míře, jaká je člověku a jeho smyslům dána, je věc neskonale složitější než jakákoliv všeobsahující opravná teorie. Návrh k předělání světa na správno lze vymyslet a sepsat s poměrně malým vynaložením duševních sil, zvlášť je-li autor buď dostatečně cynický, aby sám sebe nebral vážně, nebo až po uši naplněný bohorovnou domýšlivostí. Poznávat skutečný běh věcí a jeho zákonitosti je konání, s nimž nebudeme hotovi nikdy. Co víc, nikdy se ani nedotušíme toho, jak daleko jsme s ním pokročili. Přesto stojí za to… ne, je jedním z úkolů daných přírodou nám lidem, se o to vždy znovu a znovu pokoušet.

V tomto bodě bych chtěl vydat varovné zvolání: Pozor! Výsledek takového zkoumání se ledakomu může zdát už předem chmurný, negativní až cynický, marnost nad marnost, svět je slzavé údolí a cokoliv činíme, darmé jest, ne spění k Pravdě, ale modlitba k Satanovi. Nenechme se zmást; zdání marnosti je druhým koncem pojetí funkcí světa z hlediska lidských přání. Máme-li odvahu překročit chmurný práh zjištění, že se svět kolem našich krásných přání a představ netočí, můžeme dojít k závěrům velmi pozitivním. Můžeme se domyslet aspoň zčásti, jak svět funguje a jaké je naše skutečné místo v něm. A zařídit se podle toho. Najít je ne v ideálu blažené neměnnosti, ale ve stálém pohybu a střetávání, vyznat se sami v sobě, najít svůj smysl. Je to smysl vyšší, než být sami sobě účelem.

Pokračování zítra



Diskuse


B. Rybák
22:21
14.7.2014

B. Rybák
22:58
14.7.2014

J. Klepal
22:20
14.7.2014

J. Mrázek
6:17
14.7.2014

J. Kyselková
4:55
14.7.2014

počet příspěvků: 5, poslední 14.7.2014 10:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.