24.5.2019 | Svátek má Jana


ROZHOVOR: Zdaní se chudoba a podpoří milionáři

16.1.2019

Máte za sebou pohnutý rok svých osmdesátin, kdy jste zažil profesní vyhazov a možná i završení svého bouřlivého života počínaje dětstvím v protektorátu a dospíváním v bolševické diktatuře. Našel byste jistě dost námětů k novoročnímu poselství, troufl byste si takové zformulovat?

V žádném případě, jsem jen obyčejný pěšák na poli vědy a poselství jsou doménou státníků, která se nesou v rovině patosu. Například Antonín Zápotocký po měnové reformě, která v roce 1954 ožebračila národ, řekl: „Za udržení míru jsme spolu se světovým táborem míru a v čele s naším nejlepším přítelem Sovětským svazem vždy bojovali a proto zločinné úmysly válečných štváčů a zrádné emigrace se nenaplnily.“ Třeba Ludvík Svoboda po zničující sovětské okupaci připomněl v roce 1969: „Budoucnost bude taková, jakou si ji my sami připravíme. A naprostá drtivá většina našich občanů správně pochopila, že nový rozkvět naší vlasti lze založit jedině na důsledném naplňování principů socialismu, protože jiné cesty pro nás není.“

V projevu T. G. Masaryka v roce 1933 byl i odkaz na evangelium, kdy zdůrazňuje: „ …že všichni spoluobčané a občané všech států se konečně rozhodnou pro Ježíšovo přikázání čistého lidství.“ Stejně tak Václav Havel připomněl v roce 1990 potřebu mravnosti: „Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného a že naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti.“

Tak to byly hlavy státu. Ale nemyslíte si, že obyčejné lidi spíš inspiruje někdo, kdo k nim má po všech stránkách mnohem blíž?

Kosmonauti Apolla 8 při prvním obletu měsíce v roce 1968 předčítali své poselství jako citát z bible: „Na počátku stvořil bůh nebe a zemi …a tak dále….“ To mi připomíná mého kamaráda husitského faráře, který při svých každotýdenních kázáních také vybírá nějakou analogii z bible a rozebírá její vnitřní poselství. Mluví jen k desítce posluchačů a já se často ptám, kde bere v sobě energii si pečivě připravovat a analyzovat své stále nové projevy. Je to nejen síla jeho profese, ale i vnitřní přesvědčení, že člověk by měl umět něco říci, co je přínosem pro duše věřících. Podobně se vlastně chová i badatel, když komponuje svá pojednání v dobré víře přínosu rozvoji vědy, píše své vědecké články, které si často přečte jen několik zainteresovaných jedinců.

Potřeba formulace vnitřního poselství je ozdobou i kouzlem obyčejného lidství, jak to zmínil i současný prezident Miloš Zeman ve svém nejnovějším vánočním poselství: „Každý z nás totiž v životě vyrývá nějakou stopu. Někdy to může být maličkost, někdy velká věc, ale to není vůbec důležité. Důležité je, aby za námi něco zůstalo, něco, co zlepší život náš anebo život našich bližních.“ Ve stejné notě se odvíjel i novoroční projev předsedy senátu Jaroslava Kubery: „Přeji více pokory, ale zároveň i více sebevědomí. Připomeňme si, že k šíření negativní energie je potřeba stejné množství sil jako k šíření pozitivní energie a dobré nálady.“

Právě Miloš Zeman a Jaroslav Kubera patří dlouhodobě k těm politikům, kteří mají ve zvyku se setkávat s občany a vyslechnout si přímo od nich to, co trápí lidi v podzámčí“. Našel jste si něco pro sebe jako badatele v jejich nedávných poselstvích?

Lidi právě spojuje jejich touha něco hledat, najít, zanechat svoji stopu, mít přátele, žít a užívat. Právě moji profesi badatele lze připodobnit k zaníceným hledačům-cestovatelům, kteří pátrají po nových světech poháněni vnitřní potřebou objevovat. Často se pohybují v neznámé krajině, kde jen svojí předtuchou a důvtipem rozpoznávají vhodný směr a mnohdy nevědí, zdali už dosáhli kýženého místa a jestli vůbec vstoupili do správného území důležitého pro naplnění svého cíle. Není patrné, jestli vůbec existuje nějaká blíže vymezená strategie než právě zanícené hledání, umožňující zvolit nějakou přímější cestu k naplnění svého vědeckého záměru.

Stejně jako malíři nebo skladatelé jsou i badatelé součástí kulturní identity národa a často se rekrutují z těch, kteří hledání považují za své poslání. Vědec nesmí ztratit ani odvahu bádat, ani svoji představivost a své okouzlení přírodou, ať se jedná o klasika, který rozvíjí stávající názory, či rebela, který nastoluje názory nové, často rozporné, a právě jejich koexistence je zárukou pokroku. Obě, byť protichůdné kategorie badatelů, se nesmějí nechat odradit od svého poslání odhalovat moudrosti přírody i v době narůstajících materiálních potřeb společnosti, takže si vysloužili oprávněný respekt ke svým postojům a výsledkům.

Vy jste za půlstoletí ve Fyzikálním ústavu Akademie věd zažil bolševickou diktaturu i současnou demokratizaci, jak se tahle dvě období projevovala na vývoji vědecké etiky?

Rád bych uvedl příklad. V období utužování diktatury po sovětské invazi byly všechny opoziční názory tvrdě perzekvovány. V té době byl aspirantem Pavel Holba, zakladatel KANu, a tak se stal ve Fyzikálním ústavu nechtěným zaměstnancem. Tehdejší ředitel M. Rozsíval byl pod silným tlakem se ho zbavit, ale byl vedle zaníceného komunisty i fyzik, a tak si byl vědom odborných kvalit svého aspiranta, tj. schopnosti k vědecké práci, která přes politické tlaky byla i tehdy respektována. Nepodlehl nátlaku a raději se nechal penzionovat, než aby talentovaného badatele vyhodil.

O půl století později ředitel stejného ústavu M. Prouza bezostyšně propustil svého dlouholetého úspěšného zaměstnance jen pod vlivem politické protizemanovské atmosféry. Dalším příkladem je vynucené ukončení akademické kariéry úspěšného mladého odborníka na totalitní éru Michala Macháčka ukazující, že za rozhodnutím komise AV ČR je asi ocenění jeho práce státním vyznamenáním, což nelibě nesli právě ti, kteří byli předtím v poradním sboru Zemanova soka Jiřího Drahoše.

Takže si musíme připustit úvahu nad tím, kam až jsme to dospěli v demokratizačním vývoji posuzování expertních postojů, když odmítnutí státního vyznamenání lze koupit za milion korun, a naopak přijetí takového vyznamenání lze potrestat vyhozovem. Nepotřebujeme si opravdu znova a znova připomínat slova z poselství předsedy Senátu „chovejme se k ostatním lidem tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Hledejme to, co nás spojuje, i když je to někdy těžké. Žijme s vědomím, že slušnost není slabost”.

A jak je to s vědou samotnou a s vědeckými objevy?

Vědecké objevy nemůžeme předjímat, protože pak by to už nebyly objevy. A ani je nemůžeme dopředu naplánovat nebo dokonce nadiktovat tak, aby byly ihned prakticky použitelné. Můžeme jen věřit, že věda a lidstvo tyto znalosti ve svém vývoji jednou účelně upotřebí. Věda je svébytnou součástí kultury společnosti, je výdobytkem vzdělanosti a můžeme si připomenout, že již Louis Pasteur kdysi akcentoval: „Neexistuje žádná aplikovaná věda, ale pouze aplikace vědy jako takové.“ Ale pozor, už v Bibli (Evangelium Matouše: 25,14-30) se říká: „Neboť každému, kdo má, bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“

Připadá mi, že tento rys zaznamenávám i v soudobém financování naši vědy, kde rozhodující činnost má jediná Grantová agentura (GAČR), jejíž působení přerostlo v jakýsi druh totality. Pro zajištění akceptovatelnosti projektu je nutné už předem vynaložit nemalou práci, a to nejen na jeho odborné kvalitě, ale zejména na jeho formální připravenosti a průchodnosti dokumentu do fáze posuzování, kdy jde jen o správné vyplnění všech požadovaných náležitostí, zejména tzv. kolonek. To vše jen s vidinou předem nezjistitelné a téměř zanedbatelné úspěšnosti. Tím se vlastní náplň a poslání vědy začalo oddělovat od její formální projektové prezentace se snahou získat pozitivní ohodnocování a související finance i bez ohledu na podstatu problému.

Zrodila se tak často matoucí hra na vědu, kde převládající hegemonie procedur prezentace a následného posuzování se staly především součástí zosobnění nejrůznějších kritérií, jejich přizpůsobování podle vlivu rezortů, osobností, oborů, disciplin a tak dále. Granty se dnes staly doménou „vzorové“ administrativy, jakési perfektní „kvantity“ dokonalé prezentace, a nikoli bohatosti „kvality“ vědecké originality.

Lze vaše vyjádření chápat tak, že losování projektů by bylo objektivnější než současná praxe recenzního hodnocení, když úspěšnost nedosahuje potřebné jedné třetiny statistické významnosti?

V případě losování by se selekce provedla naprosto nepředpojatě, čímž by se odstranila jakákoliv možná osobní zainteresovanost na přednostním přijetí určitých záměrů. V stávajícím způsobu posuzování projektů totiž existuje nezanedbatelná korelace mezi týmy hodnotitelů a předkladatelů. Nicméně způsob losování se už používá alespoň v panelu hodnotitelů jak pro určení druhého zpravodaje, který obhospodařuje projekt, tak i pro výběr recenzentů. Tento způsob však zapříčiňuje jistou chaotičnost volby v odborné nedostatečnosti posuzovatelů, kteří jsou tak vybráni i z nesouvisejících odvětví. Takže v souhrnu je losování někde přípustné a jinde nepřijatelné.

Jistě by možná bylo vhodnější mít jenom desetinu posuzovatelů a poskytnout jim zázemí neuvěřitelných 24 miliónů utrácených dnes za posudky, aby mohli vytvořit ujednocený soubor názorů a zvyklostí kompaktního posuzování. Dokonce vznikly, byť oficiálně neexistující, instituce nabízející nejen dokonalé napsání projektu, ale i zajištění jeho grantového přijetí, a to jak jinak než za určitou úplatu, kolem deseti procent. Dokonce vznikají modelové vzory, které jsou v souboji s ostatními řadovými granty lépe průchodné, i když třeba obsahově méně přínosné, neboť, jak jsem předeslal, kdo má, budiž mu i přidáno.

Jak je to s obecnými pravidly soutěžních zakázek, také na ně by bylo potřeba si posvítit?

Málo zmiňovaná je zbytečná práce té části podavatelů, kteří od GAČR obdrží záporné stanovisko. Můžeme odhadovat, že to jsou desítky a desítky hodin marné práce při vyplňování grantových kolonek, které by badatelé mohli a měli využít k tvůrčí vědecké práci a naplnění svého poslání. Tito zamítnutí žadatelé se sice mohou odvolat ke Kontrolní komisi GAČR, která ale nemá jinou povinnost, než formálně překontrolovat možný střet zájmů, dodržování zákonných lhůt a statutů, tj. správné vyplňování „kolonek“. Tato komise se řídí zákonem č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, a tak se nezabývá otázkami správnosti posudkových řízení. Navíc ani nemá zájem si přidělávat práci při zjednávání možné nápravy v záležitosti evidentně nesprávných posudků.

Takže existence kontrolní komise je skutkově zbytečná, když na reklamace odpovídá způsobem: „GAČR se nemůže vyjadřovat k odborné stránce projektu, protože v tomto směru se spoléhá na řádně jmenované poradní expertní orgány předsednictva GAČR.“ To je ale v rozporu s literou zákona o zadávání veřejných zakázek č. 134/2016 Sb., kde se v hlavě 13 říká, že „v námitkách musí být uvedeno, kdo je podává, v čem je spatřováno porušení tohoto zákona zadavatelem a čeho se stěžovatel domáhá. Zadavatel do 15 dnů od doručení námitek odešle rozhodnutí o námitkách stěžovateli. V rozhodnutí uvede, zda námitkám vyhovuje nebo je odmítá; součástí rozhodnutí musí být odůvodnění, ve kterém se zadavatel podrobně a srozumitelně vyjádří ke všem skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách. Pokud zadavatel námitkám vyhoví, současně sdělí v rozhodnutí, jaké provede opatření k nápravě.“

Dohledat se podrobnějšího hodnocení projektu GAČR a jeho umístění je záměrně tak spletité, že je prakticky nedostupné. Žijeme tak v demokratickém světě, kde badatel nemá možnost se odvolat proti jakékoliv zlovůli a nepomůže mu ani ombudsman. Takže totalita v činnosti GAČR je dokonána a o řadu vynikajících, byť zamítnutých projektů se nikdo nezajímá – prý by to ztížilo práci GAČR, vždyť jde především o peníze a už ne tolik o samotnou vědu!

Na čem byste tohle své tvrzení, že se nejedná o samotnou vědu, ale o peníze, ilustroval?

V roce 1701 předložil fyzik Isaac Newton ochlazovací zákon, který říká, že teplo nelze vnést do objektu okamžitě, ale že má svoji setrvačnost úměrnou jeho tepelné kapacitě. Ve stovkách vědeckých publikací je tato „komplikace“ tepelné setrvačnosti ignorována, a byť je toto zanedbání téměř skandální, redaktoři časopisů většinou nemají zájem o jeho vysvětlení s poukazem na skutečnost, že pokud se nikdo nestaral o vliv tepelné setrvačnosti za posledních tři sta let, není důvod očekávat, že by se o to někdo zajímal jak dnes, tak i v budoucnosti.

Většina článků o reakční kinetice tento fakt opomíjí. Je to hojně citovaná oblast bádání, a tak proč si přidělávat nepříjemnosti, když to není nezbytně nutné. V tomto smyslu předložený grant tak nemůže být přijat, protože recenzenti, kteří používají tento způsob mylného vyhodnocování, samozřejmě nemají zájem, aby se takový projekt uskutečnil a tak způsobit újmu kontinuitě jejich vlastní práce. Finanční úspěch především!

Co si jako vědec myslíte o počínání sociálních inženýrů, kteří se pomocí nejrůznějších direktiv a doporučení snaží ovlivňovat postoje a sociální chování lidí v zemích Evropské unie a dosáhnout podle nich těch správných společenských změn?

Postižení jsou obyčejní lidé, kteří platí za grandiózní projekty sociálních inženýrů, pro ilustraci třeba z Bruselu. Uveďme si např. nápad zdanit chudobu finančním zatížením starších automobilů a z vybraných prostředků podpořit milionářům jejich elektromobily. Chudší dnes jezdí dvacet let starým automobilem a za padesát let ještě chudší budou jezdit ještě starším automobilem, no a co?

Podobným způsobem funguje mnoho různých regulací, včetně daní na tzv. záchranu planety. Jedním z důvodů je i mocichtivost současných panovníků a jejich přesvědčení, že lidé jsou hloupí, a proto je potřeba jim vládnout, a to jak to jde nejvíce. Ačkoli je stále více zřejmé, že přijímání ekonomických imigrantů, financované daňovými poplatníky často na úkor svých vlastních občanů, dovede západní Evropu k neblahým koncům, EU tento katastrofální projekt přesto podporuje a odmítá změnit nastolený kurz.

Zdá se, že sebevědomí novodobých panovníků hraničí až s totalitou, protože každého, kdo uvažuje jinak, považují za zakukleného agenta nepřátelské mocnosti. Je tak pochopitelné, že bezmocní občané jsou vyděšení, rozhořčení a že se dokonce začínají burcovat k protivládním akcím.

Možná bychom se neměli ptát jen na to, proč se bouří, ale především na to, proč se nezačali bouřit už dávno.

***

sestak 2

Řadu výše zmíněných témat jsem rozvedl ve své knize ´Provídky´ (vázaná 300 stran, 80 esejí, nakladatelství ZČU Plzeň 2018) a potěší mě, když si ji přečtete - je dostupná zde.

Související literatura:

* P. Janoušek: Věda jako agón: volná soutěž a falešná hra. Vesmír 92 (2013) 107-111

*J. Šesták: Člověk a věda. Chemické Listy 104 (2010) 267-292

* J. Šesták: Peripetie hodnocení vědy a vědeckých výsledků. Neviditelný pes - Věda: 30. května 2013

* J. Šesták: Věda potřebuje nejen peníze, ale i efektivní způsob vyhodnocování. Neviditelný pes - Věda: 27. července 2017

* N. Kleinová: Šoková doktrína - vzestup kalamitního kapitalizmu. Dokořán, Praha 2010

* R.P. Feynman: Snad ti nedělají starosti cizí názory, Aurora 2000

* M. Hrušková: Analýza vybraných vánočních a novoročních projevů našich prezidentů. Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci 2018.

* J. Šesták: Světem badatele, OPS Kanina 2015.

Ptal se Jiří Hroník. PL, 11.1.2019

Emeritus, čestný občan a dr.h.c.



Diskuse


P. Kubáč
15:37
16.1.2019

M. Valenta
9:37
16.1.2019

M. Prokop
13:30
16.1.2019

J. Jelínek
14:22
16.1.2019

L. Novák 475
20:42
16.1.2019

R. Langer
15:19
16.1.2019

P. Kremla
7:15
16.1.2019

E. Jank.
6:53
16.1.2019

J. Jurax
12:29
16.1.2019

počet příspěvků: 11, poslední 16.1.2019 08:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.