19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: Západ už zachránit nelze

25.8.2018

Vy jste emigroval či byl „emigrován“ svými rodiči v roce 1968 do Velké Británie. Jaké máte k této době osobní vzpomínky?

Šedesátá léta byla pro mladého inteligentního člověka fantastická. V roce 1964 vyšel měsíčník Tvář, první nekomunistický časopis, rok co rok vycházely zajímavější a méně cenzurované knížky, především beletrie. Bylo to, jako by se ovzduší kolem vás pročišťovalo. I ze Západu pronikal takový nový svěží duch mládí, nejen Beatles a Cliff Richard. Komunismus byl minulostí, přestože byla společnost sevřena jeho institucemi a dozorci.

Nejlépe situaci popsal Miroslav Švandrlík. „Doba nadšení, stupidních a vřískavých halekaček definitivně skončila. Budovatelské písně nepěli už ani svazáci při uvědoměle rozjásných průvodech 1. máje… Na stříbrná plátna kin vtrhlo Sedm statečných a Yul Brynner či Charles Bronson rychlopalbou svých koltů vymazávali z paměti slečen Julka Fučíka, Pavku Korčagina i Olega Koševého. Stověžatá Praha tonula v jasmínu a pravicovem revizionismu.”

A na jaře 1968 padl tiskový dozor.

Věřil jste v roce 1968, že komunismus může být reformován a může fungovat socialismus s lidskou tváří?

Pocházím z antikomunistické, perzekvované rodiny a samozřejmě jsem v kvadraturu kola věřit nemohl, o něčem takovém snili blouznivci z komunistických rodin, jimž se zhroutil ideál. Věděli jsme, že je Západ podstatně bohatší a daleko sociálnější, žádní milionáři tudíž nehráli roli.

Byla pro vás sovětská invaze překvapením?

Byla a nebyla. Já nechtěl rodičům věřit, že to špatně dopadne. Po pádu cenzury požádali o vystěhování, to tenkrát šlo pod záminkou sloučení rodiny – matka měla v Americe bratra. Já chtěl zůstat, ale matka mi sbalila kufr a zařídila cestu ven bez víza s rakouským diplomatem.

Jak jste vnímal osobu Alexandra Dubčeka v roce1968 a po listopadu 1989?

Mě reformní komunisté nezajímali. Pro mé rodiče to byl naivní marxista, tak jak ho charakterizoval Škvorecký v románu Mirákl, „hodnej vůl“.

Zatímco u nás pražské jaro drtily sovětské tanky, na Západě probíhala revolta neomarxistické a hippies mládeže. Vnímal jste již tehdy, že se Západem může být něco v nepořádku?

Nevnímal, přestože mě ti rebelující studenti na London School of Economics v Londýně vyděsili. Považoval jsem je tenkrát za okrajový jev, rozmazlenou středostavovskou mládež. Vůbec jsem nemohl pochopit, co je láká na marxismu, proti čemu se bouří. Netušil jsem, že jednou budou zavádět politiku rovnostářství. Dělnická třída byla v Anglii v porovnání s našim proletariátem zámožná, nikdo tady nikoho nepeskoval soudruhováním a školením, lidé mohli svobodně chodit do kostela a cestovat.

Emigroval jste do Velké Británie, kde se teď řeší případ Tommyho Robinsona, který byl odsouzen a zavřen do vězení fakticky za to, že upozorňoval, jak gangy pákistánských imigrantů znásilňovaly britské školačky. Je podle vás Británie ještě svobodnou zemí a lze ji zachránit?

Robinson je okrajový případ „provokatéra“. Protestoval především proti zákazu kritiky islámu, která měla na svědomí desetiletou nečinnost úřadů, policie a samosprávy z obavy z nařčení z takzvané „islamofobie“.Ta se stala muslimskou zbraní, jen za loňský rok bylo za nenávistný projev nahlášeno v Británii sto tisíc udání a ministryni vnitra je to málo. Vládnoucí třída vzala agresivní muslimy pod ochranu, bojí se demonstrací, ale ještě víc se možná obává reakce anglické dělnické třídy, očekává agresi z její strany. Proto ta honička na sebemenší projev kritiky islámu a neustálé projevy o náboženství míru a tolerance.

Co si jako emigrant/imigrant myslíte o srovnání, že když Západ přijímal naše emigranty, tak my bychom nyní měli přijímat muslimské imigranty?

Legrační srovnání. Žádného českého muslima jsem na Západě nepotkal. Problém není přistěhovalectví (do jisté výše), ale příchod lidí, kteří se domnívají, že jsou jejich sektářské puritánské a patriarchální zvyklosti nadřazeny naší demokracii a svobodomyslnému způsobu života.To má hluboké politické důsledky. Už dnes dokázali vyvolat cenzuru a postih za nesouhlas. Jednou možná prosadí tresty za blasfemii. Tragické lidské oběti islamistických atentátů jsou v tomto kontextu okrajovou záležitostí, terorismus Západ neporazí.

Když porovnáte rok 1968 a současnost. Jak daleko zašli neomarxisté ve svém pochodu institucemi?

Já mám problém s výrazem neomarxisté – jejich dnešní pohrobci vládu proletariátu ani revoluci v tradičním významu nehlásají. Prosazují rovnostářství bizarních sexuálních skupin, etnických menšin a stylu jejich života (včetně většinových žen). Věří v jednotné lidstvo abstraktních práv, promíchanou společnost bez hranic, bez rozdílu kultur. V jejich antidiskriminačním úsilí vidím nenávist vůči většinové čili normativní civilizaci Západu (respektive toho, co z ní ještě zbylo), jež nutně vede k anarchii. Hlásají konstruktivismus člověka (žádná daná přirozenost), feminismus rozkládá rodinu a ekologismus místo rozumného soužití povyšuje přírodu nad člověka.

Lenin ztotožnil kapitalismus (svobodné podnikání) se Západem, jenž má být zničen. V tomto smyslu jsou to spíš neoleninisté a anarchisté.

Co si myslíte o porovnávání EU a Sovětského svazu?

Je pochopitelně notně přehnané. Mají společné náboženství humanismu, jednotného, tamti říkali internacionálního, zbožštělého lidstva („Člověk, to zní hrdě.“), dnes zbytnělých lidských práv. Společné úsilí vytvořit nového Homo sapiens. Marx-leninisté měli gulag a násilnou státní ideologii. Dnešní humanisté prosadili také, byť podstatně mírnější, dozor veřejného prostoru (či absurdní genderová studia na univerzitách), postih „islamofobie“, rovnostářství dětí s rodiči a podobně.

Nevím, snad máme ještě možnost se jich zbavit, a to dokonce bez násilí, u volební urny. Mám o tom ale někdy pochyby, dlouhodobá propaganda značnou část intelektuální mládeže zblbla a tu dělnickou zradikalizovala.

Lze Západ ještě zachránit?

Nelze, protože vymírá a dochází k výměně populace.

Co si myslíte o myšlence, že neomarxismus je daleko nebezpečnější a rafinovanější, než byl například husákovský normalizační socialismus, kdy lidi jezdili na chalupy a režim už tolik ideologicky lidi nemasíroval a ty, kteří otevřeně nerevoltovali, nechal na pokoji. Zatímco neomarxismus mnohem více rozkládá samotnou podstatu člověka: gender tvrdí, že pohlaví je konstrukt, děti jsou odebírány rodičům…

Normalizační ideologie byla mrtvá, režim přežíval. Tato nová ještě žije, nedošla svého vrcholu. Její úpadek se nezbytně dostaví. Žádný světský kult netrvá věčně. Křesťanská civilizace Západu se už ale neobnoví, přestože křesťané jistě nevymřou.

Ptal se Lukáš Petřík, PL, 21.8.2018