Ještě než si sociální demokraté zvolili na sjezdu nové vedení, prezident Miloš Zeman jim oznámil, že stranu podpoří v květnových evropských volbách. O čem to svědčí? Pomůže to ČSSD nebo naopak uškodí?

Jsem si jistý, že podpora prezidenta ve volbách sociální demokracii rozhodně neuškodí. Určitě bude mnohem více potenciálních voličů ČSSD, kteří tuto podporu ocení, než těch, které naopak odradí.

„Jste spíše stranou Prague Pride než stranou práce,“ zpražil zároveň Zeman delegáty ČSSD. Má pravdu? Miloš Zeman zároveň vyjádřil přání, aby se ČSSD vrátila ze 7 procent na 30. Může nové vedení ČSSD včetně ministrů Tomáše Petříčka a Jany Maláčové stranu oživit a posunout k vyšším volebním ziskům? Je zacílení na mladé a liberální občany směrem, který bude reálně voliče zajímat, nebo jde o slepou uličku, kterou se již v minulosti pokoušel neúspěšně jít Bohuslav Sobotka?

Minimálně ze dvou důvodů si od orientace na mladé a liberálně založené voliče příliš neslibuji. Jedním z důvodů je to, že mladých voličů obecně je velice málo ve srovnání se staršími věkovými skupinami. A jak to tak vypadá, bude jich v poměru k těm starším ještě dlouho ubývat. Druhým důvodem je to, že mladí a liberální slyší na jiná hesla a předvolební sliby než starší a konzervativnější. Slibovat dvěma segmentům populace věci, které nejdou příliš dohromady, může skončit tím, že dotyčná politická strana odradí obě skupiny. ČSSD není v současné době v takové kondici, aby si mohla myslet, že zároveň odláká mladé od Pirátů i starší od Babišova ANO.

Když se díváte na nové místopředsedy ČSSD, jak změny berete vy osobně? Je to pro vás potvrzení, že za tuto politickou stranu už byste nechtěl kandidovat, nebo naopak?

Šel jsem do politiky od počátku na jedno volební období. Táhne mi na pětašedesát a ve svém věku bych více toho věčného přesunování mezi Bruselem, Štrasburkem a domovem prostě nevydržel. Navíc jsem zjistil, že čím jsem starší, tím více pochybuji o všem, co se dnes v politice zleva i zprava hlásá. Myslím si, že jsem typický populista, protože se snažím spoléhat čím dál víc jenom na selský rozum. Rozhoduji se tedy podle jiných kritérií než podle momentálního složení ústředních orgánů.

ČSSD tvrdí, že by se měl zdanit kapitál, který z této země odchází, zatímco premiér Babiš by investory rád přesvědčoval, aby kapitál reinvestovali v ČR. Který z těchto postupů je žádoucí z hlediska dlouhodobé perspektivy? Uvažuje se o bankách, telefonních operátorech a dalších firmách. Kdo by podle vás byl ideálním cílem? A nechaly by si to firmy líbit, nebo by odešly?

To je důležitá otázka, která souvisí přímo s podstatou Evropské unie. Nevěřím tomu, že země trpasličí velikosti může sama o sobě prosadit změny ve zdanění velkého nadnárodního kapitálu. To je možno udělat jen na půdorysu celé Evropy. Bohužel nevěřím ani tomu, že by se Evropská unie pro takové zdanění rozhodla. Lidovci, liberálové i konzervativci budou proti a všechny průzkumy tvrdí, že levice v celoevropských volbách oslabí. Jak by mohla v oslabení prosadit něco, co nedokázala prosadit, dokud byla v řadě evropských zemí u moci?

Bývalý odborářský makroekonomický expert Jaroslav Šulc prohlásil, že kdyby Andrej Babiš „zařízl“ finanční transfery směrem z ČR do ciziny, „zaříznou ho jako Madura ve Venezuele“. Je to reálná obava? Mají firmy skutečně takovou moc?

Maduro vydržel docela dlouho na to, jak by v takovém případě vydržel Babiš.

Premiér Andrej Babiš byl americkým prezidentem Donaldem Trumpem pozván do Bílého domu, zatímco náš prezident Zeman stále čeká. Naznačuje nám tím americká diplomacie něco? Co si lze slibovat od setkání Babiše s Trumpem?

První část vaší otázky by bylo třeba adresovat americkým diplomatům. Myslím si, že v této věci jsou přece jen informovanější než já. Co se týče druhé části otázky, domnívám se, že když bílý otec ve Washingtonu k sobě Babiše povolal, asi po něm bude něco chtít. Pokud by totiž chtěl něco Andrej Babiš po Trumpovi, povolal by si ho do Prahy. To dá přece rozum ve vztazích mezi dvěma svobodnými, spřátelenými a suverénními zeměmi.

Takřka okamžitě na zprávu o pozvání Babiše reagoval expremiér Mirek Topolánek, a to po svém. Americké ambasádě v Praze i premiérovi přes Twitter vzkázal, že „zájmy Westinghouse v ČR musí být opravdu silné, když americká administrativa zve do Bílého domu bolševika, agenta StB a kriminálníka v jedné osobě“. Co k tomu říci?

Kdyby měl v sobě Mirek Topolánek aspoň desetinu inteligence ve srovnání s tím, kolik má v sobě buranství, byl by to nepochybně náš nejbystřejší polistopadový premiér. Nevím proč, ale vždycky si v souvislosti s jeho jménem vybavím slovo vlajkonoš. Nemyslím si, že by zrovna on měl právo někoho kádrovat. A způsob, jakým oslazoval Evropě naše předsednictví, je dodnes v Bruselu vnímán jako velice originální a nesmírně zábavný.

Šéfredaktor serveru Info.cz Michal Půr upozornil na informace deníku Wall Street Journal, podle kterých je americký prezident Donald Trump připraven v rámci zklidňování obchodního sporu s Čínou ustoupit od narativu, že čínský technologický obr Huawei je bezpečnostním rizikem. Zároveň prý chystá zastavit veškerá obvinění. Pokud by se tak skutečně stalo, jak by měla zareagovat česká diplomacie? Měla by přijít omluva, nebo bychom si měli stát za svým? Jak lze kroky Donalda Trumpa vnímat?

Donald Trump mění svá stanoviska velmi pružně. Pokud bychom se chtěli vždy vzápětí přizpůsobit, omlouvat se a přitvrzovat v jeho rytmu, asi bychom to nestíhali. Rozumnější by bylo vždy po čase Trumpova stanoviska zprůměrovat a naši politiku přizpůsobovat až takto naměřené hodnotě. Asi by nám to ušetřilo hodně lavírování, omluv a dalších trapností.

Letos uplyne 30 let od listopadu 1989 a k událostem se vracel v rozhovoru pro XTV i Michael Kocáb. Řeč byla i o tom, jak je možné, že na 300 komunistických poslanců zvedlo ruku pro Václava Havla a kooptovalo nové demokratické poslance do Národního shromáždění. Jak si to s odstupem doby vysvětlit?

Tady není co vysvětlovat, dostali to jako stranický úkol. Kdyby si neodhlasovali pravdu a lásku, čekala by je důtka s výstrahou.

Kocáb rovněž zalitoval, že komunisté nebyli postaveni mimo zákon tak jako třeba v Německu nacisté. Bylo by takové opatření namístě? Babiš, Zeman či Kubera. Ti všichni jsou podle Kocába důsledkem toho, že se s komunisty nový režim dostatečně nevypořádal. Udělali jsme tedy chybu? Měli by bývalí komunisté mít zákaz působení v politice?

Pokud by Michal Kocáb vyslovil tento názor veřejně ještě před rokem 1989, bylo by možno si ho vážit. Po třiceti letech od oněch událostí však jenom reprodukuje způsob uvažování, který byl obvyklý za reálného socialismu. Všechny budovatelské neúspěchy se vždycky zdůvodňovaly nikoliv vlastní neschopností, ale tím, že se nový režim prý dostatečně nevypořádal s pozůstatky režimu starého. Tento mechanismus politického alibismu funguje beze změny už od francouzské revoluce. Michal Kocáb není natolik originální myslitel, aby na tom něco změnil.

K událostem kolem listopadu 1989 se vyjádřil v Právu i Jan Urban, chartista, spoluzakladatel a mluvčí Občanského fóra. Uvedl, že jedním z důstojných porevolučních okamžiků byl vstup do EU. „Celé generace vyrůstaly v přesvědčení, že jsou Francie s Německem smrtelní nepřátelé – a Němci a Francouzi a další si najednou sedli k jednomu stolu a mluvili o společném snu. Tohle v české politice prostě není. Můžeme za to i my disidenti. Otevřeli jsme dveře a pak jsme zkazili, co jsme mohli. Tak třeba se to příští generace naučí…“ Jak změny od vstupu do EU vnímáte vy?

Ono to bohužel vypadá tak, že cenou za spřátelení Němců s Francouzi má být podřízení zbytku Evropy jejich tandemu. Ve své diplomatické novořeči to zástupci obou států dost jasně naznačují ve smlouvě, kterou nedávno potvrdili v Cáchách. Když jsem před pěti lety kandidoval do Evropského parlamentu, vůbec se nemluvilo o povinnostech těch malých, o nichž se prostě nediskutuje, nepadala žádná ultimáta, nevyhrožovalo se sankcemi a nepopíralo se právo veta. Za těch pět let se atmosféra hodně změnila. I kdybych byl mladší, už bych kandidovat nedokázal. Prostě nemám tolik fantazie, abych lidem vysvětloval, že právě takhle má vypadat jednota v různosti.

Britský deník The Guardian a další světová média před časem uveřejnila výzvu evropských intelektuálů, kteří projevili obavy z hrozícího rozbití Evropské unie. Žádali své spoluobčany, aby v blížících se evropských volbách vystavili stopku populistům, kteří se snaží EU rozbít…

Hlavním autorem této výzvy je esejista a filozof Bernard-Henri Lévy. Začínal jako zapálený maoista a dopracoval to až na jednoho z hlavních propagátorů rozbombardování Libye. Vše, co v životě dělal, dělal z přesvědčení, že má absolutní pravdu. Není důvod se domnívat, že manifest, o němž mluvíte, napsal z nějakých jiných důvodů. Prostě opět prozřel a opět vše myslí zcela upřímně.

Podle informací Deníku N teď podobnou výzvu sepsali i čeští intelektuálové. „Maďarsko s Viktorem Orbánem sklouzává k nacionálnímu šovinismu, k podřizování právního státu politické moci a k omezování svobody médií i občanů. Narůstá antisemitismus a štvaní lidí proti sobě,“ stojí v textu, který uveřejnil server Deníku N. Výzvu sepsali Michal Kocáb, Jan Urban, Jan Ruml, Fedor Gál a Ivan Gabal. „Svými protievropskými a nacionalistickými postoji je dnes Visegrádská skupina snadno zneužitelným trojským koněm mocností, které chtějí sjednocenou demokratickou Evropu rozložit,“ varovali. Je Visegrádská skupina zneužitelná mocnostmi?

Před chvílí jste připomněla výrok Jana Urbana: „Zkazili jsme, co jsme mohli.“ Prostě se rozhodl se svými kolegy v nastoupené cestě pokračovat. Mají na to jistě plné právo. Jako ostatně na všechno, co už stačili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pokazit. Zcela demokraticky se domnívají, že oni mají pravdu už tak jaksi od narození, a všichni ostatní se v jednom kuse mýlí. Knihy Bernarda-Henri Lévyho jsou v těchto kruzích jistě povinnou četbou.

Otázky kladla Daniela Černá, PL, 7.3.2019