Narodil se roku 1931 v Želénkách u Duchova. Vystudoval obchodní akademii v Chomutově (1950) a stal se úředníkem. Potom učil, ale začal pracovat v rozhlase a stal se i redaktorem časopisu VTM, odkud musel ve dvaačtyřiceti letech odejít. Dokázal zůstat na volné noze.

Kromě všeobecně známé skutečnosti, že Rudolf Čechura stvořil Maxipsa Fíka, doplňme i tituly několika dalších jeho knih: Psí příhody (1983), Kočkodrom (1998), Experimentální zóna (1999), Šifra z katakomb (2000), Blázni z Velepes (2000)... Pro televizi napsal i série večerníčků Hugo z hor nebo Pestrý život jedné kočky a dramatizaci holmesovského příběhu Šplhající muž (1993). Čechura však spolupracuje s řadou médií a posbíral i desítku platinových desek Supraphonu. Jako mistr detektivek mj. získal cenu Jiřího Marka (1999) a jako vůbec první Čech je od roku 1968 členem The Sherlock Holmes Society of London.

Rád bych se, pane Čechuro, na vteřinu vrátil o půlstoletí zpátky, kdy jste ještě byl úředníkem v plzeňské Škodovce. Co jste přesně dělal?

Pracoval jsem v organizačním oddělení a vedoucím mi byl skvělý člověk jménem Karel Černý.

Náplň práce?

Vyrábění tzv. pavouků - a už jsem zapomněl, jak se tomu říkalo správně. Byl jsem tam ale jenom od července 1950 do konce téhož roku a odešel dělat kantořinu. Šlo pro mne o jediný možný způsob, jak se dostat ze Škodovky. Další dvě možnosti vlastně byly, ale doly anebo vojna. Jo, a taky ještě vězení.

Učil jste deset let, do roku 1960, a stal se ředitelem školy, byť vesnické jednotřídky v pohraničí. Jak jsem zjistil, učil jste mj. i dívky šít či jste suploval náboženství. Měly vás děti rády už tenkrát, dávno před Maxipsem?

Zda mě měly děti rády, to se musíte zeptat jich, ale já je rád měl. Byly skvělé.

Ale co problémy disciplínou?

Ty? Leda se svou. Víte, přečtěte si mou knížku Šperhák (1996). Sice není autobiografií, ale co je tam psáno o škole, je literatura faktu. (Kniha získala Literární cenu Knižního klubu. Pozn. IF)

Už jako ředitel školy jste ovšem spolupracoval s rozhlasem a roku 1961 jste se tam jako zaměstnanec... moc snadno nedostával. Ale dostal. A přece dezertoval "za lepším", což tehdy byla Věda a technika mládeži.

Uveřejnil jsem kdysi v odborném časopise Komenský článek o využívání rozhlasu pro školy a od té doby mě jistý dr. Smrčka zval na rozhlasové porady učitelů. A pak se mu uvolnilo redaktorské místo. Nabídl mi je. Nevadilo mu, že nevlastním rudou živnostenskou knížku, nevadilo mu, že ho oslovuji Pane doktore namísto řádného Soudruhu šéfredaktore, nevadilo mu ani to, že jsem vesnický buran, a pomohl mi dokonce získat v Praze družstevní byt. A já mu pak za rok a půl utekl do VTM kvůli třem stovkám navíc, protože jsem potřeboval splácet dluh na ten byt.

Vyčetl vám to?

Ne. Řekl, že to chápe, a loučil se se mnou velice srdečně, ale já se za to dodnes trošku stydím. Byl to skvělý člověk a já se zachoval pragmaticky, jak říkají politici. Čili počesku: jako hajzl.

Ve VTM jste pak byl redaktorem jedenáct let, ale 1973 jste odešel na volnou nohu? Proč? Musel jste?

Ano, musel. Přišlo na mě opakované udání, že jsem si dovolil přirovnávat komunistickou stranu ke krávě a tím ji zneuctil. Viz můj článek „Pazákony“ v čísle 11/68.

Vzpomínám, že jste jednou líčil styl svého následujícího života a někomu by na tu dobu mohl připadat, ehm, poněkud bohémský. Dopolední procházka, pivo od jedenácti v Plzeňském dvoře na Letné, odpoledne spánek, pak... Psal jste aspoň v noci?

Máte bohužel nepřesné informace. Dopoledne jsem na procházky rozhodně nechodil, to jsem vyřizoval všelijaké pochůzky (podtrhněte). Po redakcích, po knihovnách, a tak. Což je rozdíl! V Plzeňském dvoře jsem skutečně býval už od jedenácti, ale nechodil jsem tam na pivo, nýbrž na oběd. Tři piva jsem přitom samosebou vypil, to byla tehdy moje norma.

A psaní?

S tím už to bylo horší. Já měl tenkrát ještě malé děti, takže jsem opravdu tvořil spíš v noci. Anebo taky odpoledne ve smíchovské kavárně Olympia, kde je dnes banka. Byla to sice oficiálně kavárna, ale čepovali tam plzeň. Kávy, ty jsem tam za těch dvacet let vypil asi tři.

Váš slavný Maxipes vyšel knižně poprvé roku 1981

A považte, tu knížku jsem Albatrosu musel téměř vnutit. Pak postupně dosáhla nákladu 180 000 výtisků!

Jste s Fíkem spokojený? Anebo i tam byly nějaké dobové úlitby?

Dramaturgyně Kateřina Krejčí dokázala tenkrát před schvalovateli obhájit můj scénář večerníčku v původním znění, kde např. není žádná soudružka učitelka, ale PAN učitel! Dneska se to zdá samozřejmé, viďte, ale tenkrát to byl od ní obratný a snad až hrdinský čin.

Jste i plodným autorem příběhů Sherlocka Holmese a oba své hrdiny jste nechal se potkat v povídce Maxipes Fík u Sherlocka Holmese (VTM 12. 12. 1977).

Ano... Což byla jen taková legrácka pro silvestrovské číslo.

Jak vznikaly vaše holmesovské povídky?

Na počátku stály krátké rozhlasové hříčky, asi dvacetiminutové, které si u mne postupně objednával dr. Josef Kleibl pro oblíbený sobotně dopolední pořad Meteor.

Což si pamatuji. I jak byly vaše detektivky vždy zlatým hřebem až na závěr. Uvádělo je přitom i pointovalo působivé tango Jana Vodňanského nazvané To vaše alibi. Takže až po odvysílání jste tyto případy přepracovával i do povídek?

Ano. Nejdříve byly scénáře pro Meteor, pak povídky pro časopisy, poté komiksy do Čtyřlístku (28 dílů, 1984-90) a nakonec i knížky, ale některé Holmesovy případy jsem psal JEN jako obrázkové seriály, jiné vyšly pouze jako časopisecké povídky a některé zase výhradně v knížkách. Ta poslední knížka se jmenuje Čítanka pro začínající detektivy (2003).

Realizuje se ještě váš večerníček Vojanské pohádky našeho pradědečka? Byl to, jak vím, jakýsi Švejka pro děti, ale v letech sedmdesátých ho ředitelka televize Milena Balážová jednoznačně odmítla. Máte ten scénář?

Nemám. Vojanské pohádky jsou už nenávratně ztraceny. Z televize mi tenkrát odmítli pobuřující text vrátit a jeho kopii jsem dal do Supraphonu, kde mi sice řekli, že se to pokusí prosadit, ale taky se jim to nepodařilo.

A jejich kopie scénáře?

Se tam někde ztratila. Škoda.

Léta jste byl jediným českým členem Společnosti Sherlocka Holmese v Londýně. Anebo byli i další?

Skoro dvacet let jsem byl v The Sherlock Holmes Society of London jediným nejen z Československa, ale ze všech zemí za železnou oponou! Jen krátce, asi jen jeden či dva roky, byl členem i herec Jan Skopeček, autor hry Pes baskervillský (1965).

A teď se zeptám hodně nediplomaticky. Hodně vás to členství stálo?

Příspěvek byl zpočátku pět dolarů. Dnes už se přehoupl přes čtyřicet.

Hm, dolarů, ale vždyť Společnost sídlí v Londýně, ne?

Uvádím tu částku v amerických dolarech, protože tak ji platím. Jinak je to přes dvacet liber.

Aha... Jste nesporným anglofilem a obdivovatel suchého ostrovního humoru, ale v Británii byste přesto žít nevydržel, jak jste se vyjádřil. Platí to stále?

Ano, platí to stále. Británii mám rád. Mám rád i les. Rád tam často pobývám. Ale trvale bych v něm taky žít nechtěl.

Holmese jste využil díky Doylovi, ale vytvořil jste i pár zcela původních českých pátračů!

Ano, v mých detektivních povídkách otiskovaných ve VTM se vyskytuje inspektor Volf a v detektivce Nikdo nemá alibi (1969) zase Tomáš Klíma, který však v Londýně vystupuje pod jménem Tom Holmes.

Tato kniha skrývá i váš průkopnický doslov Sherloch Holmes´s Story a jiný ojedinělý článek o holmesologi vám vyšel deset let poté ve VTM. Bývalo těžké takto propagovat svou příslušnost k britské Společnosti?

Propagovat holmesologii nebylo příliš obtížné. Zpočátku mi samozřejmě cenzurovali veškerou poštu z Británie, ale pak usoudili, že je to pro režim neškodné, a asi tak pět let před převratem už mi chodily všechny zásilky neporušené. Možná, že však už měli cenzoři jen modernější techniku.

Vaše kniha Jak se stát Sherlockem Holmesem musela vyjít roku 1979 pod změněným titulem Abeceda důvtipu. Proč?

Prosazoval jsem původní titul, ale v redakci mi řekli, že se musí „rozhodně změnit“, a tak jsem Albatrosu odpověděl, ať si nový název vymyslí sami. Vymysleli ten nejblbější, ale mávl jsem nad tím rukou. Hlavně že prošel text a že Sherlock zůstal aspoň uvnitř.

Je to zábavná příručka ilustrovaná Marcelem Steckerem. S tím jste pak vytvořili celý cyklus obrázkových seriálů o Holmesovi do Čtyřlístků.

Marcela Steckera jsem předtím neznal. Vybralo ho nakladatelství Albatros a mně se jeho ilustrace líbily, a tak jsem ho pro komiksy Čtyřlístku sám doporučil. Osobně však jsem se s ním setkal snad jen jednou.

Prý jste zmíněnou Abecedu důvtipu psal v pronajatém srubu, a to vždy až odpoledne, protože ráno jste houbařil. A houbařství ostatně proniká i do vašich holmesovských příběhů, viz povídka Sherlock Holmes a suchohřib hnědý či komiks Sherlock Holmes a případ podivného houbaře. Jste znalcem hub?

Nejsem mykolog, ale praktický a donedávna vášnivý houbař ano. V houbách se vyznám snad o něco líp než většina běžných houbařů, ale od loňska už kvůli zdravotním potížím nehoubařím.

Ostatně ve vaší oblíbené Británii se na houby vůbec nechodí.

Ano, v Anglii se skutečně na houby nechodí. Ale proč by nemohl Angličan houbařit aspoň v detektivce? V detektivce se může ladacos. I Sherlock tam tedy smí rozumět houbám, na tom není nic divného. Holmes přece rozumí všemu, jako i Stalin i Klaus.

A co ty vaše holmesovky přeložit do angličtiny?

Přeložit českou detektivku neznámého autora do angličtiny,to je, pane Fencle, slušně řečeno poněkud smělá představa. Před pěti lety si sice nějaký Angličan vyžádal od Knižního klubu právě onu Čítanku pro začínající detektivy, ale to ještě neznamenalo, že by ji chtěl i přeložit.

Ceníte si svých knížek pro dospělé víc než těch pro děti?

Nejde o cenění. Jde o to, že až do převratu jsem mohl vydávat JEN knížky pro děti. Všechny mé knížky pro dospělé vyšly až po něm, tedy kromě té první detektivky Nikdo nemá alibi. Tu stačili vydat ještě v dubnu 1969, těsně před nástupem Hnusáka. To N, prosím, nevyhazovat!

Je lepší být slavným autorem dětí, než ne tak slavným autorem dospělých?

Tuhle otázku neberu. Já nejsem slavný autor, slavná je jen JEDNA moje postava.

A jak vůbec dostáváte všechny ty své skvělé, a přitom obvykle docela jednoduché nápady?

Takové otázky nemám rád a neumím na ně odpovídat. Nápad buď přijde, nebo nepřijde. Jak k tomu dochází, to by vám snad mohl vysvětlit třeba profesor Hoschl.

Pro Českou společnost Sherlocka Holmese připravujete testy ze znalostí holmesologie. Už se vám stalo, že vás nějaký zkušenější holmesolog na něčem nachytal?

Víte, ty holmesologické testy jsem připravil snad jen dva. Většinou je dává dohromady náš president Aleš Kolodrubec, a ten toho ví o holmesologii víc než já. Já mám jen nezaslouženou POVĚST znalce, asi proto, že se tím zabývám už tak dlouho a jsem ve spolku nejstarší. Jenže se zapomíná, že ve stáří se zapomíná. Kdysi jsem dovedl zpaměti vyjmenovat všech šedesát titulů Doylova díla o Sherlockovi. Dneska už bych to nedokázal.

Píšete dál a máte hodně plánů?

Píšu pořád, ale pomalu. Jsem líný.

Jenže já si to o vás nemyslím - a mimo to jste i aktivní cestovatel.

S cestováním jsem skončil, ač nerad, začátkem tisíciletí. Ze zdravotních důvodů. Jsem už dědek. Ale za těch prvních jedenáct let svobody jsem se nacestoval víc než předtím za celý život. Škoda, že drátěná opona nespadla o pár let dřív!

Škoda. Děkuji vám za rozhovor.

Převzato z časopisu Tvar a zkráceno.