Žije v Rishon Lezion, nedaleko Tel Avivu, skromný, možná trochu i plachý novinář, který o sobě může říct bez uzardění, že je nezávislý. Alespoň na izraelské poměry má dosti kontroverzní názory a jeho představy řešení blízkovýchodních problémů jsou značně odvážné.

Yehuda Lahav, spolupracovník mnoha českých i slovenských sdělovacích prostředků, televizním slovenským zpravodajstvím TA3 počínaje a českým internetovým servrem Neviditelný pes konče. Setkali jsme se poprvé během izraelských voleb do knesetu. Přivezl mě k němu do vkusného bytu v Rishon Lezion můj přítel Tomi Shved z předměstí Tel Avivu, jenž byl též ze Slovenska, z něhož se do Izraele vystěhoval před více než třiceti roky.

Yehudu Lahava jsem do té doby znal jen z obrazovky TA3, kde přispíval svými komentáři z Blízkého východu. Obdivoval jsem rovněž jeho jazykové schopnost; domluvil se bez potíží nejen hebrejsky a anglicky, ale také maďarsky a rusky. Každý den proto mohl přečíst všechny izarelské noviny, vycházející v mnoha jazycích. A pokud zrovna nebyl v terénu s horkou izraelskou půdou pod nohama nejen od slunečních paprsků, pravidelně poslouchal vysílání rozhlasových stanic, kde byly vždy ty nejaktuálnější podrobnosti o každodenních událostech v židovském státu.

Mohl bych Vás požádat o stručné curriculum vitae?

Narodil jsem se v roce 1930 v Košicích. Můj otec byl lékař v Prešově. Před deportací v roce 1942 mě rodiče tajně převezli k babičce a dědečkovi do Budapešti, kde jsem se dožil osvobození. Mé rodiče zavraždili nacisté v koncentráku. Po osvobození jsem sloužil jako tlumočník v Rudé armádě. Do Izraele jsem přijel v roce 1949. Do roku 1952 jsem byl v kibucu, od roku 1953 pracuji jako novinář pro izraelský a částečně pro zahraniční (český, slovenský a maďarský) tisk. Studoval jsem na Hebrejské universitě v Jeruzalemě, kde mi byl v roce 1978 udělen titul PhD za disertační práci na téma "O cestě Komunistické strany Maďarska k moci - 1945-49". Moje autobiografická kniha se jmenuje "Zjizvený život", slovensky, česky a maďarsky mi vyšla take kniha reportáží "Odsouzeni ke spolužití" o izrealsko-palestinském konfliktu. Jsem ženatý, mám tři syny, vnučku a tři vnuky...

Kdy, za jakých okolností a proč jste se vystěhoval do Izraele?

Až po návratu do rodného Prešova jsem zjistil, že rodiče mi nacisté zavraždili a nikdo mi nezůstal. Nedokázal jsem najít kontakt se svými nežidovskými vrstevníky – naše životní zkušenosti byly úplně jiné. Proto jsme všichni přirozeně vyhledávali společnost navrátivších se židovských mladých lidí, kteří se sdružovali v sionistických mládežnických hnutích. Myšlenka kibucnického kolektivizmu se mi stala velmi blízkou. To byl hlavní důvod, proč jsem se v roce 1949 vystěhoval do Izraele.

Účastnil jste se nějakých bojů v arabsko-izraelských konfliktech?

Sloužil jsem v armádě za války v roce 1956-57 a pak v záložní službě za války v roce 1973 – nikoli však v bojové jednotce.

Jaký je podle vás rozdíl mezi terorizmem a partyzánským bojem za osvobození země?

Pokud jde o izraelsko-palestinský konflikt, otázka je špatně položena. Nejde o boj okupanta s okupovaným, nýbrž o svár dvou národů, z nichž oba si nárokují (právem) celé sporné území. Spor lze proto řešit jedině kompromisem, v rámci kterého se oba národy musí zříci části svých oprávněných požadavků. Pokus rozhodnout spor silou zbraní v žádném případě nevede k řešení. Ostatně, atentáty schválně namířené proti civilnímu obyvatelstvu jsou zřejmě terorismem.

Jaký okamžik v šedesátileté historii Izraele se vám nejvíc zapsal do paměti?

Největší osobní zážitek byl, když jsem se zúčastnil podepsání izraelsko-jordánské mírové smlouvy v roce 1994. Snad ještě významnější událost – při níž jsem však nebyl osobně přítomný – byl přílet prezidenta Sadata do Izraele v roce 1978.

Je nějaké reálné východisko z blízkovýchodního konfliktu a v čem tkví jeho kořeny zla?

Přirozeně je to kompromisní dohoda o rozdělení země a vzájemné spolupráci. Jako model může sloužit tzv. “Ženevská výzva” podepsaná stovkami izraelských a palestinských společenských osobností a podporovaná značnou částí veřejnosti obou národů, která obsahuje do detailů vypracované obrysy takového kompromisu. Ale, jak už bylo řečeno, kompromis vyžaduje, aby se obě strany zřekly části svých oprávněných nároků. Na obou stranách se však vždy najde větší či menší skupina, která nejen odmítá takový kompromis, nýbrž podniká praktické kroky pro jeho znemožnění (např. atentáty na jedné straně, kolonizace na druhé straně). Je třeba velmi silného a cílevědomého vedení (na obou stranách!), jež je ochotné jednat podle zásady, kterou stanovil zavražděný premier Jicchak Rabin: “Bojovat proti terorizmu, jako by se nevedla jednání a pokračovat v jednáních, jako by nebylo terorizmu”.

Platí podle Vás teze, že kdyby nechali Arabové na deset roků Izrael na pokoji, Izrael by se sám zničil svými vnitřními problémy?

Když v to Arabové věří, ať nás vyzkouší. Ať nás nechají na pokoji – a za deset let se setkáme a uvidíme…

Bude za dalších šedesát roků už Izrael existovat v míru vedle Palestiny?

Je jedno staré hebrejské řčení, podle něhož od zboření druhého Chrámu byla schopnost prorokování odňata prorokům a dána jenom hlupákům – takže raději se do prorokování nepouštím. Jsem však přesvědčen, že budou-li jednou Izrael a Palestina žít vedle sebe v míru, nebude to výsledkem jakéhosi spontánního vývoje, nýbrž důsledkem cílevědomé, nepřetržité a neústupné činnosti lidí usilujících o mír a porozumění v řadách Izraelců i Palestinců – a v neposlední řadě za pomoci lidí dobré vůle všech národů, kteří si budou vědomomi, že se nemají postavit na obhajobu té či druhé strany konfliktu, nýbrž na podporu mírových snah mezi nimi.

Uvědomíte si ještě, jakou kladnou vlastnost byste vyzvedl u Jásira Arafata?

Nejsem psycholog, neumím posoudit jeho charakter. Z politického hlediska si myslím, že si upřímně přál, aby Palestinci dosáhli svého národního cíle; zároveň byl dosti pragmatický, aby přijal, pro něho určitě pouze kompromisní, návrh vzájemného uznání Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) jako představitelky palestinského národa.

Čistě hypoteticky; mohl byste dát při volbách svůj hlas Arielu Šaronovi?

Názory Ariela Šarona byly ode mne na vzdáleném konci politické palety. Sotva si dovedu představit volby v demokratické společnost za účastí více stran, v nichž bych hlasoval pro stranu pod vedením tohoto politika. Ale na politické scéně panuje vždy relativita; vzdálený je blíž, než ještě více vzdálený. V Izraeli byly v minulosti přímé volby pramiéra (naštěstí byly zrušeny). Dovedl bych si tedy představit situaci, že do druhého kola voleb premiéra by se dostal Šaron a jeho soupeřem by třeba byl Netanjahu nebo Lieberman. V tom případě by býval Šaron ,menším zlem´ a hlasoval bych pro něj. Ostatně, v době ústupu z Gazy a likvidace tamnějších židovských osad izraelská levice toto Šaronovo úsilí podporovala, i když i nadále rozhodně odmítala jeho politiku v jiných oblastech...

Rishon Lezion, 5.4.2008

Převzato se svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz