27.5.2016 | Svátek má Valdemar






ROZHOVOR: Proč je evropská armáda iluzí?

13.5.2014

Pane Robejšku, dlouhodobě se věnujete bezpečnostní politice. Existují různé návrhy o tom, že by Evropa měla mít svoji vlastní armádu. Skutečně vševojskovou armádu, která by byla takovým dalším pilířem obrany, stejně jak je dnes vnímáno NATO. Jak to vnímáte?

Jako teoretická koncepce je to diskutovatelné. Avšak jako reálná alternativa na pozadí toho, jak se evropské státy chovají, v jaké ekonomické situaci se nacházejí a v jaké integrační fázi se nachází Evropská unie, je to zcela nereálná záležitost. Ať už jsou důvodem chybějící finance, chybějící vůle nebo chybějící technologický potenciál.

Když se zaměříme na ty náklady, tak argumentem pro evropskou bezpečnost je to, že většina evropských států nebo členských států evropské unie má velmi nízké náklady na obranu. Z toho důvodu je potřeba tyto náklady dávat dohromady, abychom měli jednu společnou armádu a zároveň nemuseli všichni platit tolik.

To je jistě smysluplné a to se také děje v rámci NATO, aspoň v náznacích. Základní problém v tomto kontextu ale vidím, že je to dubleta. Snaha o vytvoření evropské armády pojednává o nenarozeném dítěti, zatímco tady již máme sice předběžnou, nedokonalou, ale zhruba fungující strukturu, která se týká stejné tematiky. NATO má navíc za členy i ty země, které jsou dneska opravdu schopné bojovat na rozdíl od většiny evropských zemí. Takže nedává velký smysl, vytvářet něco, co je jen hypoteticky možné a zdvojovat struktury, které už existují. Tím spíše, že připravenost evropských národů jako takových investovat do své bezpečnosti více, než je naprosto nutné, respektive méně než je naprosto nutné, a vůbec investovat něco do své bezpečnosti, je minimální.

Důvodem pro evropskou armádu je i to, že Spojené státy během poslední administrativy dlouhodobě přesouvají svoji pozornost do Asie, do Tichomoří. Ten evropský prostor nebo prostor, který je na východ od nich, je již tolik nezajímá, pokud nedojde k velkému problému typu Krymu a Ukrajiny. Proto je argumentem to, že by se Evropa měla čím dál více starat o svou vlastní bezpečnost a budovat si vlastní kapacity.

To je ovšem opět ta teoretická rovina, ve které všechno je pravda. Když to pak srovnáme s tou praktickou rovinou, tak to je nerealizovatelné. Zejména proto, že se zvláště v případě EU vždycky jedná o akceschopnost, respektive akce neschopnost. Ta se projevuje v mnoha oblastech, ať už je to fiskální politika, hospodářská politika, záchrana Eura nebo opravdu markantně zahraniční a bezpečnostní politika. Neschopnost akce ve smyslu mobilizace potenciálu, který hypoteticky v té které oblasti EU má, ale nezaměřuje jej jasně jedním směrem.

Když si vzpomenu na ty poslední úvahy o evropské bezpečnostní politice, které ještě dávaly jakžtakž smysl a byly řekněme věrohodné aspoň tou svou substancí, i když posledních deset let v Evropě nikdo nepočítá s tím, že by musel použít moc. Tak tyto poslední úvahy se týkaly toho, že tzv. evropská armáda by byla poslána do pole jedině za předpokladu, že všech osmadvacet členů bude souhlasit. Navíc, že bude souhlasit i Rada bezpečnosti. Taková bojechtivost samozřejmě nenažene nikomu strach, protože jí právě chybí jasný doklad akceschopnosti a to je to, čím EU unie trpí ve všech oblastech a v té bezpečnostněpolitické a zahraničněpolitické také.

Lze to nějakým způsobem začít měnit? Nepochybně je to tak strategická věc, že ji nelze změnit z roku na rok. Ale jakým směrem by se měly ubírat úvahy, nemyslím přímo o jednotné nebo společné bezpečnostní politice, ale rozhodně o té evropské bezpečnostní a případně obranné politice.

Evropa musí nejdříve spasit sama sebe jako spolek. V rámci tohoto spolku se i ve jménu onoho spasení, stabilizace EU, musí rozhodnout, na co má peníze, do čeho je chce investovat. Tak zjistí, že na evropskou obranu skutečně žádné peníze nemá. Některé státy sice do ní něco investují, to jsou ty klasické tradiční velmoci, nebo střední mocnosti v Evropě, ale v globálním rozměru jsou to spíše druhořadé mocnosti. Avšak malé státy nejsou schopni do ní investovat, podívejte se na Českou republiku. My nejsme schopni vydávat dost peněz na obranu. Ta realita hovoří jednoznačně proti tomu, aby tyto úvahy byly vedeny v rámci spolku.

Spíše bych řekl, že reálná situace vynutí to, že státy, které jsou schopné akce v bezpečnostněpolitickém rozměru, budou jako takové fungovat. Ty, které v tomto rozměru nejsou schopné akce, si musí najít nějaký způsob kooperace s těmi silnějšími. Samozřejmě nejlépe Spojeným státy, ale ty se spíše z Evropy stahují, jak jste řekl, takže s těmi silnějšími v Evropě. To, co se nám tady vytváří, je velice komplikovaná struktura, která bude velmi nespolehlivá, pokud jde o zabezpečení těch jednotlivých zemí. Bude připomínat minulost. Jako vždycky, když se my dva hovoříme o Evropě, tak se vrátíme ke konceptu národů, který existoval někdy už v Napoleonských dobách a dodneška se s tou či onou malou změnou zachovává. I pro případ bezpečnostní politiky bude přesně toto hrát svoji roli.

Vrací se ta koncepce politiky rovnováhy. Vyvrací se představa, že existuje cosi jako mezinárodní právo, na které se můžeme spolehnout, stejně jako mezinárodní smlouvy a garance, které nám někdo poskytne a my se na něj můžeme spolehnout. Z toho se pro lidi jednotlivých národů odvíjí absolutní nutnost, snažit se v maximální možné míře kombinovat potenciály svých dočasných spojenců, tak aby prospěli co nejvíce bezpečnosti sebe sama a těch ostatních. I s tím, že mnohé situace nebudou moct zvládnout, a tak se s mnohým politickým vývojem budou muset smířit, ačkoli to neodpovídá ideálním představám. To je realistická politika, to je realita světa. Jestli mohu doložit desetiletími psaných článků a i našimi rozhovory, tak upozorňuji přesně na toto již opravdu velmi dlouho a vysloužil jsem si za to přezdívky, jako euroskeptik, škarohlíd. Ale obávám se, že ten realismus se nakonec prosadí, ačkoli i mně samotnému se to nelíbí. Taková je situace a s ní musíme pracovat, nikoli s představami pražské kavárny jak má svět vypadat.

Také u té bezpečnostní politiky existuje jeden aspekt a tím je spolupráce se Spojenými státy skrze NATO. V bezpečnostních kruzích se mluví o tzv. bargeinu (vzájemné výměně). Pokud víme, že Spojené státy se budou velmi zajímat o to tichomořské prostředí, a zároveň stále budeme chtít, aby byla evropská bezpečnost do nějaké míry garantována aspoň nějakými americkými jednotkami či zárukami, kterým ještě můžeme věřit. To by znamenalo, že v rámci některých výměn, budou muset některé z našich jednotek, třeba české, působit někde v Tichomoří.

Viděli jsme to např. v Afganistánu, to byla jednotlivá situace, ale možná do budoucna jich bude mnoho. Pak je otázka, zdali ty politické reprezentace, zase to vztáhněme k českým poměrům, dokážou zdůvodnit svému elektorátu, samozřejmě i parlamentu, proč čeští chemici zasahují v nějaké náhodné zemi v Tichomoří, protože se to Spojeným státům hodí. Když doplním, že tu není ten étos konce studené války a takového jednoznačného připojení se k té západní situaci i v tom bezpečnostním slova smyslu.

Zde narážíme na ten úplně základní problém, kterým je neochota obyvatel obecně. Když hovoříme o ČR, tak neochota našich obyvatel zabývat se něčím jiným – jenom nepatrně přeženu – než hmotařstvím, tím co jim materiálně prospívá. To je svým způsobem legitimní, ale politická elita je tu od toho, že svět vypadá trochu jinak než obchodní domy a zásilkové katalogy. Jsou v něm i věci, za které se musí platit, aniž bezprostředně dostaneme nějakou protihodnotu, právě abychom se jednoho dne nedivili, tak musíme platit předem a domněle za nic. Tím, že investujeme do naší bezpečnosti, tak odstrašujeme a zmenšujeme riziko nějakého ohrožení.

Pokud jde o tu výměnu aktivit, to je pravděpodobně jedna z možností, kdy ten silnější bude vždy určovat, co nám za to dá, v případě pochybností raději méně než více. Proto by bylo nejlépe, kdyby se podařilo toho silnějšího nějakým způsobem více zaangažovat na tématu naší bezpečnosti. Tímto směrem směřovala svého času ona diskuze o radarové základně v ČR, která se posléze vyřídila tím, že se Spojené státy stahují z Evropy. Ale nikde není řečeno, že kdyby evropská, a teď potažmo česká společnost, reagovala méně hloupě, než v té době reagovala její reprezentace, včetně té kavárny, tak by vzniklo cosi, co by byl aspoň hybrid původního amerického zájmu. Pak by bylo něco úplně jiného mobilizovat, motivovat Spojené státy, aby se o nás zasadili, kdyby tady měli svoje GI (svoje vojáky), kdyby tady měli svoji základnu.

To jsou argumenty, které jsem snažil xkrát vysvětlit v době, kdy se o radarové základně diskutovalo písemně a mediálně, a nebyl jsem úplně pochopen. Teď vidíme, o co se jedná. Tímto způsobem bychom mohli svoji bezpečnost ne 100% garantovat, ale zabezpečit trošku více, než když se dáme do výměny aktivit, která je jistě nesporná a užitečná, ale pravděpodobně nestačí. Ani to, co favorizuji, tedy motivovat silného spojence, aby měl důvod usilovat o naši bezpečnost, ani to není úplná garance, v tomto světě a v tomto životě není nic garantováno. Jsou to aspoň dvě možnosti, a čím více jich máme, tím větší jsou naše šance. Přestože situace malého státu je situací objektu, zejména pokud jde o bezpečnostní politiku.

Je ještě něco, co Česká republika může dlouhodoběji dělat pro svoji vlastní bezpečnost, když jsme zmínili to zapojení v rámci NATO na nějaké bilaterální spolupráci se Spojenými státy? Mluvili jsme o té evropské obraně, jakým směrem může pokračovat dále? Co by ČR dlouhodobě v horizontu třeba několika desítek let měla dělat? Pravděpodobně se nezvýší nějaká touha politické reprezentace nebo schopnost přesvědčit veřejnost o potřebě investovat větší obranné prostředky, pokud tedy nebude přímo válka v blízkosti naší země.

To je tak typické, že se vždycky reaguje. Je to asi v lidské podstatě, že teprve když hoří, tak voláme po hasičích a nestaráme se o hasičský sbor, před tím než hořet začne. Pokud jde o to, co by mohla dělat ČR dělat, tak jistě existují možnosti. A sice tou nejdůležitější je strategické pravidlo a by mělo být, snažit se na co nejvíce možných polí získat něco jako náznak soběstačnosti. Nikde nemůžeme při naší velikosti mít úplnou soběstačnost, ale aspoň náznak – snížit možnost našeho vydírání.

To, co mě napadá na prvním místě a co je i momentálně relativně silně diskutováno, je energetická bezpečnost. To je právě příklad toho, že se do určité oblasti musí investovat, i když se to ekonomicky nevyplácí, protože ekonomika nestačí k tomu, aby popsala mnoho rozměrnost společenského života, mezinárodních vztahů a právě problematiky bezpečnosti. Konkrétně reprezentace v ČR by měla přesvědčit svoje vlastní obyvatelstvo o tom, že se vyplatí investovat do jádra.

Přestože je momentálně jaderná energie drahá, investice do ní ještě dražší a ve skutečnosti moc energie nepotřebujeme. Ale to je právě ono téma. V tu chvíli, kdy se jakási mocnost na východě od nás rozhodne, že sníží zásobování tím či oním zdrojem, ať už je to plyn, ropa nebo jádro, tak najednou nebudeme mít dost energie. Tuto sníženou možnost vydírání by měla sledovat jako zásadní cíl nejenom česká bezpečnostní komunita, ale i česká elita jako taková. Jak jste řekl v úvodu této otázky, že nebude připravenost české elity přesvědčovat lidi o tom, že je třeba investovat do bezpečnosti, pak ta elita není správně na svém místě.

Pak to není ta elita, která potřebuje tento návrh, protože elita se nepozná podle toho, že se dobře obléká a nechá se fotit a jinak se snaží o pohodlný život, nýbrž podle toho, že se snaží pro národ definovat budoucnosti, scénáře možných budoucností. A to realisticky, v tu chvíli, kdy něco takového zformuluje, tak musí i tu nepříjemnou realitu, pravděpodobnější než ty příjemné, národu prodat. Tedy získat ho pro ni, přesvědčit o tom, že je to nutné. Ještě jednou opakuji. Pokud toho není schopna nebo k tomu není ochotna, tak nemá na špičce tohoto státu co dělat.

Vy jste se dotkl jádra a já se musím přímo zeptat. V souvislosti se současnoukrizí na Ukrajině na Krymu se objevily hlasy, že by ruská státní firma, tedy prodloužená ruka Kremlu, neměla dostavovat, respektive rozšiřovat jadernou elektrárnu Temelín. Myslíte si, že je to taková hysterie, anebo že by to skutečně mohlo být považováno za bezpečnostní riziko, kdyby ruská státní firma rozšiřovala českou jadernou elektrárnu, když mluvíme o té soběstačnosti?

Já jsem to už zmínil několikrát, to je o mně známo, že jsem velmi realistický, pokud jde o posuzování všech témat bezpečnostně-politických nebo hospodářských, ale nemám vůbec žádné potíže, představit si nebo favorizovat spolupráci s Ruskem v té či oné oblasti. Pokud ale jde o jadernou energii, tak jsem naprosto vašeho mínění. To by bylo bezpečnostní riziko. To by samozřejmě chápala ruská strana, její mozky, ti kteří formulují politiku, jsou vysoce kompetentní a svrchovaně racionální, že to rozhodnutí v případě preference jiného dodavatele je správné a je v českém národním zájmu, i když navenek by ta rétorika byla jiná. Jde o to, jestli česká politická ekonomická elita bude schopna této úvahy a jejího dotažení do konce.

Když mluvíme o té bezpečnostní či energetické politice a o jádru, zdá se, že ČEZ nebude schopen rozšířit Temelín bez vládních garancí. Vy jste hovořil o tom, že byste si představoval, že by politická elita byla schopna vysvětlit, proč rozšíření jaderné elektrárny Temelín potřebujeme dlouhodobě z toho strategického pohledu. Kdybych to přeložil, tak by to podle mne znamenalo, že by vláda měla garantovat výkup cen elektřiny v horizontu několika dalších desetiletí?

Přesně tak. Když česká politická elita, teď ji oslovuj jako takovou, ti kteří jsou aktivní i ti kteří nejsou aktivní, byla schopna udělat takový nesmysl jako podporu slunečních elektráren, na který doplácí celý národ a ještě bude doplácet. Tak by se měla snažit to alespoň zčásti kompenzovat tím, že udělá rozumné rozhodnutí v podpoře ČEZu a již zmíněných garancí. To je příklad, toho jak elita jedná špatně, a jak by elita mohla jednat dobře. Doufejme, že nebude jednat jenom špatně, že se v tomto ohledu rozhodne rozumně.

Mluvili jsme o evropské armádě, mluví se také o těch českých jednotkách, které jsou v zahraničí. Nyní jich již tolik není, bylo tak tomu více po 11. září. Dovedete si představit, jak by se česká armáda měla dále profilovat. V současné době byl prodloužen pronájem nadzvukových letounů Gripen. Víme o tom, že česká armáda má jednotlivé specializované jednotky, kterými se zejména vyznačuje v těch zahraničních misích. Je něco, co by česká armáda měla změnit ve svém chování, ve své struktuře do budoucna Není to rozhodnutí samotné armády, ale politické elity, která je k tomu zvolena. Viděl byste tam nějakou nutnou změnu pro dalších deset let?

Bezesporu já jsem vždy byl zastáncem toho, že Česká republika, jakkoli mám tuto zemi rád, je hodně malá a nepotřebuje nadzvukové letectvo. Gripeny jsou vyhozené peníze. Tím spíše, že v Evropě byly od samého počátku a jsou do dneška vyhozenými penězi, i to co se teď dohodlo. V Evropě je nadbytek nadzvukových letadel. Jestli něčeho má Evropa a členské země NATO nadbytek, tak jsou to právě nadzvuková letadla. To je statusový symbol, který naše země nemůže financovat.

Nechci vytahovat své zásluhy nebo myšlenky. Kdysi ve dřevních dobách v začátcích mého angažmá v ČR po revoluci jsem napsal útlou knížku, která se týkala defenzivní formy bezpečnostní politiky. Nemáme čas to rozebírat, ale krátkými slovy jsem se snažil tehdy favorizovat následující přístup. Země jako je ČR, potřebuje spíše armádu, která má logiku pořádkových policejních a vysloveně defenzivních aktivit. Nepotřebuje tryskové letectvo, když tak vrtulníky. Potřebuje odborníky, kteří zabrání vstupu do země a zbraně, které zabraňují do země, nikoli takové zbraně a schopnosti, které jsou naopak spojitelné jednoznačně s nějakou ofenzivní aktivitou. To by měla dlouhodobě česká bezpečnostní politika dělat.

V tomto smyslu jsou chemici úplně v pořádku. Ale právě tankové jednotky a motorizované jednotky jsou v nepořádku. Ubývají ne proto, že bychom rozeznali, že to nedává smysl pro tuto zemi, ale proto že na ně nejsou peníze. Aféra s pandury je ještě pořád v dobré paměti. Vždy tam byla tendence, když někde byly peníze na obranu, tak je vydávat za zcela nesmyslné prestižní projekty, které ještě přinášely s sebou svoje obvyklé korupční svody, kterým nejeden podlehl. Česká bezpečnostní politika by měla být opravdu zabezpečovací politika, vůbec ne univerzální armáda v tom klasickém slova smyslu, nýbrž armáda, která je přizpůsobena k obraně tohoto teritoria. Která je zakotvená v celkové bezpečnostní politice státu, k níž třeba patří energetická bezpečnost.

Ovšemže je teď doba, kdy se mluví o použití násilí v oblasti té klasické bezpečnostní politiky na pozadí toho, co se děje v Ukrajině a na Krymu. Fakticky ale má moderní bezpečnostní politika ekonomický rozměr, klasický bezpečnostně-politický rozměr a rozměr, který je někde mezi tím. To je řekněme rozměr kybernetické války (cyber war). Takový, který se nachází mezi klasickým bezpečnostně-politickým a ekonomickým rozměrem bezpečnosti.

To jsou témata, kterým by se měla bezpečnostně-politická komunita v ČR věnovat, zabývat se jimi, vymýšlet je a získávat popularitu pro to, co vymyslí. Nevím dost v tomto ohledu.

V poslední otázce tohoto bloku se vrátím k tomu, jak jsou nízké náklady na obranu v ČR, v ostatních evropských zemích tomu není o tolik jinak. Zmiňovali jsme, že pravděpodobné velké navýšení by přišlo v okamžiku nějaké přímé ozbrojené hrozby. Ale to už by bylo pozdě. Mluvili jsme o tom, že by česká elita měla o této potřebě přesvědčovat veřejnost. S jakými argumenty by to měla dělat, když většina lidí, co se pohybují v bezpečnostní komunitě, tak říkají, že je třeba dávat více peněz. Málokdo je potom schopen to veřejně hájit, a hlavně přesvědčit, proč by to tak mělo být?

Tak politika se vždycky týká schopnosti komunikovat, schopnosti sdělovat a přesvědčovat. Ta schopnost se dá naučit, pokud ji někdo nemá. Pak jsou ti Bohem nadaní, kteří ji mají. Ale jinak to nepůjde. Jistě to nestačí tak, jak za oněch časů, kdy česká elita přesvědčovala o nutnosti úsporné politiky, tím, že řekla, není k ní alternativa a prostě se plošně spořilo. To nikoho nepřesvědčilo, přestože politika jako taková sama nebyla úplně špatná, ale její komunikace byla katastrofická. Bez toho to nepůjde, aby se lidi přesvědčovali, a pak záleží na situaci. Dnes není nic snazšího, než je na pozadí toho co se děje venku, přesvědčit, že je důležitá bezpečnostní politika. Jenomže tento záměr, tento cíl, by měl být trvalou součástí komunikace politické elity a k ní počítám i mediální elitu se společností.

Když dnes otevřu české noviny, tak najednou tam čtu články, při kterých si mnu oči. Protože jsou to články, které objevují Ameriku. Podle vzoru, ano NATO nám neposkytuje dostatečné garance, ano mezinárodní právo nefunguje, ano válka je možná. Pokud se toto říká v době "míru", v tom minulém desetiletí, tak se na člověka vrhnou právě ti sedící v pražské kavárně a snažící se o vítězství pravdy a lásky. Když potom dojde k takové kritické situaci, tak je to najednou něco "ach to jsme nevěděli, odkud to přišlo?"

Je potřeba, aby se česká politická elita, včetně té mediální, snažila v každé fázi vývoje používat svůj mozek a racionálně a realisticky posuzovat to jaká je situace. Snažit se opravdu komunikovat se společností a nejenom mezi sebou, jak se to často děje. Média komunikují mezi sebou, nebo komunikují v nejlepším případě s politikou, nikoli se společností. Je nezbytné, aby politika vysílala odpovídající signály společnosti, ve smyslu dát si tu práci a vysvětlovat, proč je něco nutné. Dále aby média dělaly něco podobného, ne aby konkurovaly o nějakou senzaci, většinou jsou to pseudosenzace, která zvýší náklady nebo poslechovost.

Ještě je zde jeden důvod, který chci zmínit. Když se hovoří o navyšování na obranu, často je poté slyšet, že je to takové harašení zbraněmi. Dnes není potřeba tolik navyšovat náklady na obranu. Jednak máme NATO, jednak pokud navýšíme náklady na obranu, např. mobilizujeme jednotky, pokud provedeme jakýkoli krok tvrdšího charakteru, jako je přesun některých jednotek, např. amerických do Polska, tak to znamená eskalaci konfliktu. Z toho pak vyplývá, že Spojené státy a evropská komunita se blíží válce. To je argument, který často zaznívá, zejména na české scéně, pokud dochází k takové to situaci. Jak byste se k němu postavil?

To je přesně to, o čem jsem několikrát mluvil a parafrázoval jako ten kavárenský hlas. Harašení zbraněmi předpokládá věrohodnost toho harašení. Když by ČR harašila Gripeny, tak tím nikdo nebude vyveden z míry. Zatímco přesunutí letadlové lodě Spojenými státy kamsi, tak to přece jen kdekdo zaregistruje a zachová se podle toho. Tento rozdíl velikosti nebo síly aktéra, hraje, pokud jde o věrohodnost aktivity bezpečnostně-politického charakteru svoji roli. Daleko větší roli hraje věrohodnost a připravenost samotné společnosti bojovat.

V tom se najednou potkává ta česká, francouzská, německá s tou americkou společností. S těmi společnostmi západního civilizačního okruhu, které si odvykly bojovat, které jenom velice neradi odmítavě akceptují náklady obrany anebo dokonce i ofenzivních akcí, protože se naše civilizace zcela jednoznačně přesunula ke konzumismu, k hmotařství. Pak se střetává se společnostmi, jako je Rusko, Čína, kde ještě existuje cosi jako vitální identifikace mimo samotnou hmotu, konzumismus a materializaci. Vitální identifikace se svojí zemí, se svým státem a národem a z toho plynoucí ochota obětovat peníze, nebo dokonce riskovat i život pro svůj národ, aniž by to bylo považováno za něco, co se nesluší a nepřipadá v úvahu.

Jestliže se takové společnosti dostanou do konfrontace, jak to teď zažíváme, v případě chování Ruska a západoevropských států, tak samozřejmě ta společnost, která nejenom myslí na konzum a odmítá cokoli jiného, nýbrž která je schopna i cítění a jakéhosi idealismu, ať se nám to líbí nebo ne, tak je v daleko silnější pozici. Pak to pseudohamletovské "mít či nebýt", které platí pro nás, dostává hodně ironický podtón, protože "mít či nebýt" nestačí. Ostatní společnosti, které stojí vůči nám jako partneři i jako potenciální odpůrci, to vědí. S touto realitou světa musíme nějakým způsobem zacházet. My si nemůžeme myslet, že ten konzumistický ideál toho hmotařství, při němž si odbydeme své vlastenectví při hokeji, jak je to dobře vidět u našeho národa. Takový přístup je schopen podložit opravdu smysluplnou bezpečnostní politiku pro tuto zemi, právě v situacích, kdy je teď vidět, jak důležitá tato bezpečnostní politika je.

Převzato z Janda.blog.ihned.cz se souhlasem autora



Diskuse


V. Venc
16:09
13.5.2014

J. Kanioková
20:37
13.5.2014

J. Kraus
10:40
13.5.2014

J. Babicka
8:10
13.5.2014

A. Bocek
7:23
13.5.2014

M. Stuchlik
0:27
14.5.2014

P. Sulc
2:20
13.5.2014

J. Babicka
7:48
13.5.2014

R. Langer
11:49
13.5.2014

P. Zeman
15:24
13.5.2014

J. Babicka
18:11
13.5.2014

P. Sulc
22:53
13.5.2014

počet příspěvků: 12, poslední 14.5.2014 12:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.