O nové knize s jejím autorem Luďkem Frýbortem

Vážený pane Frýborte, v těchto dnech vyšla vaše nová kniha Pod znamením půlměsíce, jejímž tématem je islám. Islám jako potenciální hrozba, islám jako nástroj konce (či katarze?) západní civilizace. Kdy a v jaké souvislosti vás toto téma napadlo, jak jste přistoupil k jeho zpracování?

Román „Pod znamením půlměsíce“ jsem začal spisovat už před osmi lety na popud svého tehdejšího nakladatele pana J. Kudláčka. Z příčin, o nichž bude řeč dále, jsem se s ním loudal proklatě dlouho a vývoj událostí mě mezitím dostihl, zčásti i předběhl, což pozorný čtenář zajisté pozná. Ještě mnohem staršího data je islám jako jeden z hlavních předmětů mého zájmu. Už jako šestnáctiletý kluk jsem byl celý pryč do všeho arabského a muslimského, sám dnes stěží chápu proč. Snad v tom bylo okouzlení orientální exotikou, posílené uzavřením v komunistické kleci, v níž jsem mohl o předmětu své touhy leda snít. Došlo to tak daleko, že jsem se začal islámem intenzivně zabývat, což bych ostatně neradil nikomu, kdo si chce nechat svou iluzi neporušenou. Studium koránu mě nevyhnutelně přivedlo k súrám plným dobyvačnosti, pobídek k násilí a nepřátelství, a můj původně obdivuplný postoj se začal měnit v kritický. V kritický, zdůrazňuji; máme-li být demokraty, musí být dovoleno podrobit kritice islám stejně jako kteroukoli jinou ideovou soustavu, aniž bychom na nepřátelství reagovali nepřátelstvím.

Vím, že když jste román psal, dostal jste se do fáze, kdy jste o něm začal pochybovat a nebylo jisté, zda ho vůbec dovedete do konce. Co bylo příčinou téhle krize? Jak se Vám ji povedlo překonat?

Tak jest. Po třech letech vysedávání nad rozepsaným románem byl výše zmíněný a spolehlivý vydavatel mých knížek změněnými obchodními podmínkami přinucen svůj podnik zavřít a já jsem byl, tak říkaje, namydlen. Navíc se mi během práce vyjevila nesmírná šíře eventualit, jimiž se může vydat civilizační konflikt; i ptal jsem se sám sebe, má-li vůbec smysl pokračovat v díle tak nejistém, neboť ať napíši cokoliv, budoucnost mě nezbytně usvědčí z omylu. Že jsem se nakonec přece jen rozhodl pokračovat, k tomu přispěli čtenáři dnes již zaniklého internetového časopisu Czechfolks, s nímž jsem už nějakou dobu spolupracoval. Poslal jsem redakci k zveřejnění několik výňatků a požádal čtenáře o posouzení a odezvy byly bez výjimky povzbudivé. Jen pište, pište honem, nabádali mě všichni, však on se nakladatel najde! Nu, uposlechl jsem, když tak pěkně prosili.

Knížku jste nakonec zdárně dokončil, ale přesto, stalo se Vám v průběhu literární kariéry, že jste některý rukopis odložil a už se k němu nikdy nevrátil, přestože jste byl už třeba v polovině práce, strávil nad ním měsíce práce, stránky počítal na stovky…?

Kdyby jen v polovině práce. Mám ve svém autorském šupleti dva romány – oba z ranější české historie - už dokončené, ale odložil jsem je a víc se k nim nevrátím, protože… nejsem to prostě už já, ten komunistickým sekýrováním do marného, plačtivého vzdoru zahnaný osamělec, který psal ty stránky. Už se v nich nepoznávám, už se sám sobě nelíbím, už je mi trapné v nich jen zalistovat. A mám i třetí román z nejstarších českých dějin (můj koníček) rozepsaný asi tak do třetiny, o němž si nejsem jist, zda a kdy jej vůbec ukončím, tentokrát ne kvůli bolševikovi, ale z důvodu pokračujícího stáří. Inu, když jednou člověku minula osmdesátka, nemůže plánovat moc zeširoka.

Z vlastní zkušenosti vím, že hledat nakladatele v českých luzích a hájích nepatří mezi nejpříjemnější kratochvíle. Jak se Vám dařilo sehnat někoho, kdo by vydal román, který na mnohé může působit jako příliš kontroverzní? Dílo, které jde proti proudu současné politické korektnosti a duchu naivně zhoubné multikulturality?

A to ještě jste, Tomáši, autor domácí, který může obíhat neochotné nakladatele, až přece jen nějakého sežene. Jakožto autor exilový, té možnosti postrádající, bych sehnal houby s octem; u vědomí toho jsem rozeslal nazdařbůh mezi své známé několik kopií čerstvě dohotoveného románu a vida, neozval se sice hned nakladatel, zato příznivec do té chvíle mně neznámý – nechci ho na tomto místě jmenovat – který se dal do shánění za mě, až uspěl. Chci u této příležitosti poděkovat jak jemu,
tak i nakladateli spíš z neznámějších, jenž se nezalekl ožehavého tématu a knížku vydal. „Autor ví, do čeho se svou knihou pouští,“ stojí na záložce mé nejnovější knížky; a nemohu dostatečně ocenit, že i pan nakladatel věděl, do čeho se pouští, a přesto se odhodlal k přijetí rukopisu, od nějž mnohem (jak by se řeklo po novočesku) prestižnější nakladatelský dům dal raději ruce pryč. Kuráž a vůle k riziku jsou jedny z kořenů, na nichž vyrůstala až donedávna bezkonkurenčně úspěšná civilizace Západu; a bude se k nim muset vrátit, nemá-li zaniknout.

Přiznám se, že jsem Váš rukopis četl už před více než rokem, možná dvěma? Už tehdy vnímavý člověk mohl poznat, že islám nepatří mezi fenomény, nad nimiž lze mávnout rukou nebo si namlouvat, že je tak neškodný, jak se nám mnozí snaží namluvit. Od té doby se ale dění ve světě posunulo zase o něco dál, vznikl Islámský stát. Při sledování zpráv mě pak několikrát napadlo, jestli jen neobracím stránky Vaší knihy. Vnímáte to tak, že Vaše pochmurné vize se začínají naplňovat?

Jistě. Býval bych musel knížku nejméně jednou do roka celou přepisovat, abych přizpůsobil děj rychle se měnícímu vývoji; k tomu jsem neměl dost času ani elánu. Čtenář si jistě všimne mnoha míst fiktivního příběhu, jež zrychlující se proud dějin mezitím učinil minulostí. Platí to zejména o předpokladu, že islám v důsledku své utkvělosti ve století sedmém postupem času uvízne v neřešitelnostech, jež se stanou příčinou jeho úpadku. Položil jsem tuto vývojovou fázi až k závěru knížky, a vizme, příznaky rozkladu se projevují už nyní. Neřekl bych totiž, že vražedné šílenství Islámského státu a jiné úkazy téhož druhu jsou důkazem síly islámu, spíš se zdají být křečí počínajícího zániku. Což neznamená, že bychom my, lidé Západu, měli už jen sedět a čekat, až čas vyřídí tu obtíž za nás. Naopak; všechno se teprve rozjíždí, křeče zániku nabývají hrůzné intenzity a nelze se těšit, že zůstanou omezeny na onen lidského citu i rozumu zbavený pruh země mezi Eufratem a mořem Středozemním; nevzchopíme-li se dost rychle k obraně svých hodnot a zásad, mohou s sebou strhnout do zániku i naši vlastní civilizaci.

Váš román je apokalyptický, líčíte v něm vizi Evropy za zhruba půl století, Evropy, v níž se dominantní silou stanou muslimové. Nakolik jste přesvědčený, že k tomu skutečně dojde? Co podniknout, aby už následující generace neokusily příběhy Vašich hrdinů na vlastní kůži?

Musel bych být blázen, kdybych byl přesvědčen, že co jsem vepsal do svého románu, se také stane. Jako už pokaždé mají dějiny v rukávu nesmírné množství alternativ dalšího vývoje, příznivějších, méně příznivých i zcela katastrofálních; a knížkou naznačený scénář je jen jednou z nich. Ne; chceme-li se aspoň zčásti přiblížit skutečnosti, musíme vzít v potaz všechny myslitelné eventuality a navrch přidat ještě pár nemyslitelných. Je neodpustitelnou lehkomyslností našich politických a intelektuálních elit, že počítají s eventualitou pouze jedinou a nejoptimističtější: že se všechno chválabohu nějak srovná a naše potomstvo bude žít v šťastném souzvuku s potomky muslimských přistěhovalců. Kéž by! Sám bych se za takový scénář modlil, co by má hříšná duše stačila, ale víra mi chybí. Víra, či ještě spíš notná dávka pokrytectví, neboť si nemyslím, že ti, kdož mocí mermo prosazují optimistickou eventualitu, svým vývodům také věří. Optimistické eventuality se nenaplnily nikdy, kam až historická paměť sahá. Zlé, horší a nejhorší, ty už spíš, těch dějiny podávají bohatý výběr. Sejměmež růžové brýle z nosů svých; a záleží-li nám na osudu našich dětí a vnuků, připravme se. Dostaví-li se příznivá eventualita, můžeme být rádi. Dostaví-li se zlá, aspoň na ni nebudeme zírat celí vyjevení.

Musím se podělit o jeden zážitek z práce. V hodině angličtiny jsem zadal téma „Jak zlepšit náš současný svět?“ a překvapilo mě, že aniž bychom jakkoliv rozvíjeli možné okruhy zájmu a nápady, v mnoha pracích se objevilo, že je nutné zničit Islámský stát. V návaznosti na to jsem si však začal klást otázku, jakým způsobem lze takový jev zničit? Dá se fanatismus, víra, terorismus porazit silou? Jaké metody lze použít a jak, pokud vůbec, vyhrát?

Jen žádné zlepšování světa! Všechny maléry posledního dvousetletí měly – dosud mají – počátek ve vymýšlení nových, lepších, spravedlivějších etc. světů. Zůstávejme skromní: jsouť sféry mimo dosah našeho trojrozměrného vnímání, do nichž hrábneme-li necitlivou rukou, výsledkem je vždy jen neštěstí. Ani celého Islámského státu nemuselo být, a nebylo by jej tudíž ani třeba ničit, kdyby si Západ ušetřil snahu o vývoz svých hodnot do krajů, v nichž jsou domovem zcela jiné představy. Ale už se stalo a je otázka, co teď s tím. Fanatická víra, terorismus… pravda, silou zbraní se asi vymýtit nedají. Snad se ale dají omezit. Zabránit šíření, postavit pod kontrolu. Přísně, důsledně, i kdyby se všichni krasoduchové světa hněvy poskvrniti měli. Jakých metod použít… pro začátek by stačilo nechat povýšeneckého mudrlantství, relativizování, omlouvání za kdeco až do století desátého, kajícnického bušení v hruď za hříchy spáchané i nespáchané. Ještě nepozbyl Západ svých schopností, pro něž se na půl tisíciletí stal vůdčí silou světa, jen se za ně zbytečně a hloupě stydí. Nechme toho. Na odiv stavěnou pokoru náš protivník neocení, spíš ji bude pokládat za známku slabosti a signál k útoku; plameny civilizačního střetu tím neutlumíme, nýbrž rozdmýcháme.

Teď se zeptám jako laik, odpusťte mi jednoduchost otázky. Islámský stát a islám. Patří mezi ně rovnítko, či nikoliv? Některé hlasy tvrdí, že na jedné straně stojí teroristická organizace pouze zneužívající náboženství, na druhé pak náboženství samotné. Jiné názory ale říkají, že Islámský stát pouze odhaluje pravou tvář islámu. Kde tedy leží pravda?

Odpovím také jednoduše: islám je návod. Všeobsahující doporučení, jímž se má člověk řídit, aby se nedostal do rozporu se zjevenou vůlí Boží. Islámský stát je… nu dobrá: extrémní, zběsilé a jaké ještě chceme, přesto však doslovné uplatňování onoho návodu. Není v jeho počínání nic, pro co by se nenašlo odůvodnění v súrách koránu; kdo tvrdí, že islámský terorismus je jedna věc a islámská věrouka věc druhá, prozrazuje na sebe, že mu nikdy nestálo za to prolistovat se pár stránkami svaté knihy. Sám bych řekl, že čemu nerozumím, do toho se nepletu; mnozí slovutní pánové se však vehementně pletou do debaty o islámu, majíce o něm jen velmi povrchní, pakli vůbec nějaké ponětí. Učit se, učit se, jak řekl, teď si honem nevzpomenu kdo, pak teprve kázat a řečnit! Nikoliv. Neexistuje žádný islamismus v protivě k smírnému, tolerantnímu islámu, jak je nám namlouváno. Je jen široká většina muslimů příliš pohodlných či ledabylých, aby na sebe vzali tíhu džihádu; a je úzká, ale bezohledně vášnivá menšina těch, kteří pojímajíce doslova příkazy své víry, jsou hotovi v jejím jménu rozsévat hrůzu a smrt, své vlastní nevyjímajíce. Kdo chce vykládat něco jiného, ať si ke všem džinům a šajtánům už jednou přelouská korán.

Jakou reakci očekáváte od západní civilizace, které by se měl váš román dotknout?

No, nečekám zrovna, že svou knížkou udělám díru do světa. Stačilo by mi, kdyby trochu rozčeřila hladinu českého rybníka, ale ani v to příliš nedoufám. Možná by pomohlo, kdyby někdo napsal zdrcující kritiku, jaký je ten Frýbort mizera, lhář a islamofob, a rozeslal ji do předních novin a časopisů. To by byla reklama, panečku! Dovedl bych sice takový hanopis sesumírovat i sám, což o to, ale nějak se mi nezdá být sám sobě za kašpara; nechtěl by se toho záslužného díla chopit někdo jiný? Leč dosti legrace.

Nakonec a už mimo rámec tohoto rozhovoru chci zdůraznit, že nemám nic proti muslimům v jejich vlastních zemích. Procoural jsem jich na vlastní pěst a nezprostředkovaně – hned to spočítám – jedenáct, z toho sedm arabských, o izraelské, indické a jiných minoritách nemluvě; a mohu potvrdit, že se ke mně, nevěřícímu, tamní lidé chovali bez výjimky vlídně, přátelsky a nápomocně, i když hovorům o Izraeli a židech jest radno se vyhýbati. Mají ledacos, z čeho bychom si mohli skývičku ukrojit, kdyby bylo jak: neúchylnou poctivost – co kam ráno položíš, to tam večer najdeš – rodinnou soudržnost u nás už dávno rozvolněnou, i když muslimskou ženou bych raději být nechtěl, úctu ke stáří. A víru; poněkud prostomyslnou sice, ale aspoň nějakou. To všechno je pozitivní, to vše je možno ocenit. Potíž nastává, když veden vidinou blahobytu začne se muslimský živel přelévat do našich zemí. Tehdy mizí kladné vlastnosti a dostavuje se všechno nedobré, čemu se nejpozději v druhé generaci přiučí: kriminalita, agresivita, k tomu spoléhání na výdobytky sociálního státu, následně pak pocit křivdy a vyvrženosti, neodpovídají-li vysněné představě. Zde je háček, za nějž můžeme zabrat, chceme-li zmírnit napětí mezi civilizacemi Západu a muslimského Orientu. Zvolat bez všech ohleduplných kliček - nestěhujte se, dobří lidé, do končin, s jejichž způsobem myšlení a konání se nikdy nemůže ztotožnit, kde zůstanete věčnými a nevítanými přivandrovalci! Ale i na to je, obávám se, už pozdě.

Hannover, 5. června 2015