Prezident republiky pro týdeník Vlasta

Pane prezidente, máte rodinu, dva syny, vnoučata. Co pro Vás znamená Vaše rodina?

Měl jsem to podivné štěstí, že oba naši synové se narodili v té nejhorší době po srpnu roku 68. Jako osoba nepřizpůsobivou vůči komunismu – dnes se obrat "nepřizpůsobiví občané" používá jinak – jsem byl exemplárně vyhozen z Československé akademie věd. Veškerá má životní kariéra se ocitla v troskách, dostal jsem podřadné místo v pobočce banky. Zmiňuji to kvůli paradoxu, že v té době se narodili oba naši synové a já jsem nebyl ten totálně prací vytížený tatínek, který přichází z práce v deset v noci a ještě si bere práci domů. Byl jsem v tu chvíli tatínek, hledající orientaci v tom, jak dál žít a tudíž jsem byl daleko více doma. Manželka odvedla ráno děti do jeslí, později do školky nebo do školy a já jsem pro ně odpoledne chodil, nakupoval jsem... To je paradox. To je naprosto šílená a nesmyslná bláznivost komunismu. Měl jsem na syny čas a to ovlivnilo náš vztah. Například letos jeli oba na dovolenou. Jeden vyrazil někam do Itálie autem na lyže a ve svých šestatřiceti letech, když dorazil na místo, mi poslal esemesku "tati jsme v pořádku tady". Stejně tak druhý, starší syn byl na týden u jakéhosi teplého moře a přišla mi od něj esemeska "tak jsme tady, jedeme z letiště". To považuji za unikátní. Samy o sobě jsou to možná maličkosti nebo zdánlivé jednotlivosti, ale myslím, že to o něčem vypovídá.

Dnes se hodně mluví o zhoršování vztahů mezi lidmi a to i v rodinách. Čím je to podle vás způsobeno?

Dnešní doba je uspěchanější. Je však otázkou, jestli si to neděláme náhodou sami, že se neumíme zastavit a jestli to není naše osobní, individuální vina, při které se nemáme na koho a na co vymlouvat. To za prvé.

Za druhé k tomu nepochybně přispívá zmatené pojetí školství, zmatené pojetí falešných, nejrůznějších takzvaných lidských práv, mezi kterými se najednou objevují práva dětí, což je zrůdnost, kterou já si vůbec nedovedu vysvětlit a budu proti tomu bojovat co mi ještě síly dají.

Za třetí je tady celková atmosféra ve společnosti, která je radikálním a rasantním útokem vůči autoritám všeho typu. Počínaje autoritami rodičovskými, autoritami učitelskými, autoritami jakéhokoli typu, což se samozřejmě projevuje i v našem veřejném, mediálním prostoru vůči komukoli, mnou počínaje nebo konče. To považuji za obrovský problém, nad kterým si leckdy leckdo povzdychneme.

Změna nemůže začít jinde než na individuální rovině, v rodinách, u rodičů, ve školách. Proto také pozorně sleduji postoje a úsilí mého staršího syna, který už řediteluje tři školy, a myslím, že do této oblasti vnáší velmi racionální pohledy.

Atmosféra, kterou přiživují média, a já doufám, že ne Vlasta, je taková, že děti jsou pány, ale to je falešný boj s autoritami. Neseme si to sebou svým způsobem od šedesátých let, což byla prazvláštní, rozporuplná dekáda. Přinesla jistou rozumnou a potřebnou liberalizaci, ale také absolutní boj proti jakékoli autoritě, proti staršímu, proti vzdělanějšímu, proti rozumnějšímu, proti majícímu nějaký post a tak dále.

Neklademe na děti takové nároky, že už někdy nezvládají vlastní život?

Nemyslím si, že děti nezvládají vlastní život. Je to složitější.

A co jejich rodiče?

To je něco jiného. Když sleduji svých pět vnoučat, tak nemohu říct, že by svůj život nezvládaly. Vidím je samozřejmě v chaosu a pohybu, který je daný nejen ambicemi rodičů, ale také třeba jakýmsi samozřejmým přijetím toho, že se jezdí na větší vzdálenosti. My jsme také chodili na nejrůznější kroužky, do sportovních oddílů, a já jsem svým způsobem záviděl dětem z menších měst, které to měly všechno více za rohem, než já v Praze. Nicméně jsme to ještě zvládali. Dnes vidím, jak jsou ty nebohé děti několikrát týdně štvány na druhý konec Prahy, nepřetržitě posouvány městem.

Před pár týdny jsem nalákal oba své sny s rodinami a dětmi do Lán, abych je aspoň o víkendu viděl pohromadě. A zjistil jsem, že oba mí synové fungují jako taxikáři. Během soboty a neděle jedno dítě vezou ráno na turnaj v kopané, druhou vnučku odpoledne na házenkářský turnaj, třetího vnuka na basketbal, další dítě na šachy… Myslel jsem si, že si budu dva dny povídat s vnoučaty a se syny – a oni takhle taxikaří. To je zvláštní ambice a nevím, jestli rozumná. Což vůbec není v rozporu s tím, že si myslím, že děti něco mají dělat. Mají se učit a trénovat to či ono, ale jezdit do čtyřicetikilometrových vzdáleností… no, nevím.

V basketbalu jsem to dotáhl do juniorské reprezentace a deset let jsem hrál první československou ligu, ale moje maminka mě nikdy neviděla s basketbalovým míčem na hřišti a tatínek až po mnoha letech. Myšlenka, že by mě někdo vozil na trénink, byla pro mě nepředstavitelná. Ale teď je to samozřejmost, která nemyslím, že je dobrá.

Myslíte, že dnešní uspěchaná, rozjetá společnost se ještě může zastavit a pokorně se obrátit ke smysluplnějšímu životu?

Pokora je správné slovo, mám ho rád. Myslím, že dnešní rodiče narazí na nějaké meze. Ale kdy, to nevím. Oni už do toho zapojili i prarodiče, kteří jsou zdravější, než bývali prarodiče v minulosti, takže i prarodiče už velmi často dělají taxikáře. To je začarovaný kruh. Přitom si nemyslím, že nám roste vzdělanější generace. Možná v něčem šikovnější, hbitější, rozhodnější, praktičtější, to asi ano. Chybí tomu však podle mého názoru hloubka.

Zmínil jste roli zmateného pojetí školství. Dá se s tím něco dělat?

Určitě. Ale nemyslím, že má zasednout nějaká nová školská komise a zase vymyslet nové osnovy a vytvořit další výzkumný ústav pod ministerstvem školství, a řadě neschopných učitelů umožnit, aby neučili a takzvaně bádali o školství. To, prosím, ne. Myslím si, že reálnou cestou je odbyrokratizování školství, vrácení škol do rukou ředitelů a učitelů a nikoli úředníků. Ponechání maximálních pravomocí ředitelům a učitelům škol, jistá důvěra v tyto lidi. Těm bych důvěřoval více než ministerským úředníkům.

Jak Vám změnila politika rodinný život?

Do politiky jsem spadl v jistém smyslu naštěstí pozdě. Nevracel jsem se domů o půlnoci ke čtyřletým nebo šestiletým dětem - starší syn byl na vysoké škole a mladší na gymnáziu. To byla určitá výhoda.

Ano, v předchozím režimu vedla nemožnost dělat různé věci k tomu, že člověk trávil víkendy daleko více s rodinou. Za sebe mohu například říci, že nejet na chalupu do jižních Čech byla naprostá výjimka, něco mimořádného, co se stalo jen několikrát za rok. Standardní bylo, že celá rodina vyjela společně na chalupu, kde díky bláznovství komunistické bytové politiky měl člověk často větší prostor, než ve svém panelákovém bytě.

Teď v posledních téměř už devíti letech máme k naší standardní chalupě na starosti ještě takovou trošku větší chalupu, která se jmenuje Lánský zámek. A když se naskytne volný víkend a máme se rozmyslet, jestli vyrazíme na chalupu sekat trávu, štípat dříví a zatápět v kamnech nebo dojedeme do lánského zámku, volíme spíše ty Lány. Manželka ironicky říká, že Lány jsou chalupou 62 + 1. Na té menší chalupě to bylo snadné, většinou jsme tam jeli spolu a byli jsme tam dva metry od sebe. Do Lán přijedete jeden třeba o tři hodiny později než druhý člen rodiny a pátráte, kde je manželka, která se vyskytuje třeba úplně na druhé straně a o dvě patra jinde.

Ale vážněji - politika vás uvrhne do chaotického života, který například znamená nepřetržité cestování. Jen za uplynulých jedenáct měsíců jsem byl služebně pětadvacetkrát v cizině, což je v souhrnu obrovský počet dní.

Co obdivujete na ženách?

To, co každá osoba rodu mužského, ten základní aspekt, tedy ženskost.

Ženy jsou přirozené ochránkyně domova. Nyní stále častěji slyší, že možná přijdou těžké časy. Máme důvod bát se budoucnosti?

Nejdříve k první části Vaší otázky - Ano, žena je více stmelovatelkou domova a rodiny, což je prostě nezměnitelné. Moje manželka začne začátkem listopadu připravovat dárky pro širokou rodinu a tráví hodiny tím, že ty dárky už dopředu balí. Muže to napadne tak 23. prosince. Nevím, jestli ta odlišnost je v genech, na to by se měla udělat nějaká vědecká práce, ale je to, myslím, naprosto nesporná věc. Nedávno mi říkala paní kadeřnice, jak už se těší, že na celou sobotu a neděli – jak ona říká – "zaklekne" a udělá vánoční cukroví. Muž spíše spekuluje o tom, jestli o víkendu půjde hrát tenis, nebo si všimne, že začíná jezdit první vlek ve Špindlerově mlýně, a zvažuje, stihne-li tam zajet si zalyžovat. To je diametrální rozdíl. Odlišnost rolí je evidentně daná.

A k té druhé části vaší otázky: Ekonom ve mně vždy odlišuje krátké období, střední období a dlouhé období. Krátkodobě došlo k evidentnímu zádrhelu u nás, ale vypadá to, že i v celé Evropě. Očekávání ekonomického růstu jak na letošní rok, tak na příští bylo daleko vyšší, daleko optimističtější, než se nyní ukazuje. Proto jedna negativní krátkodobá zpráva stíhá druhou. Příští rok nevypadá ekonomicky nadějně. Přitom by nemuselo být důvodem k panice, kdyby ekonomika nerostla. Nežijeme nijak špatně, a kdyby životní úroveň v roce 2012 byla stejná jako v roce 2011, tak by i největší kritikové museli přiznat, že by to nebyl žádný konec světa. Nicméně, my jsme si zvykli být nárokovou společností, která je automaticky navyklá na několikaprocentní každoroční přírůstek všeho. Někteří si dokonce myslí, že by to měl být přírůstek i několika desítek procent. Jednou jsou to lékaři, podruhé policisté, potřetí úředníci v tom či onom oboru, počtvrté řidiči autobusů, nedávno piloti.

A uspokojit požadavky těchto natěšených, organizovaných – a díky tomu silných – zájmových skupin je neřešitelné.

Spoustu peněz nám také ujídá splácení minulých dluhů. Rvačka v rozpočtu bude nepochybně o pár miliard a budou kvůli tomu málem padat vlády. Ale kdybychom nespláceli čtyřicet miliard na úhradu minulých dluhů, to by si pan ministr financí asi hodně vydechl a s ním my všichni. Takže následující měsíce nevidím příliš nadějně. A to je ještě optimistická odpověď…

Jinou otázkou je dlouhodobější problém. Zatímco krátkodobě či střednědobě můžeme svou ekonomickou dynamiku do jisté míry ovlivnit, dlouhodobě se nebudeme pohybovat nějak podstatně odlišně než celá Evropa. A mám pocit, že se Evropa nebude vyvíjet dobře. O tom je má nedávno vydaná knížka "Evropská integrace bez iluzí". Evropa stále žije v iluzi, jakoby měla postavení v rámci světa jako před padesáti, sto nebo stopadesáti lety, ale svět je už dnes opravdu jinde. Zaostávání Evropy je viditelné a dnešní eurodluhová krize je pouze vršíčkem daleko většího ledovce pod hladinou. Dluhy Řecka a dalších zemí, jsou řešitelné – je mystifikací, pokud se nám někdo snaží namluvit, že řešitelné nejsou. Jenže podstatný není onen viditelný vrchol ledovce, ale to, co je schované pod vodou. Tam tkví zásadní problém a ten já nevidím optimisticky.

Jak byste pro naše čtenářky shrnul hlavní iluze Evropy, které popisujete ve své zmíněné knize?

Za prvé, je to iluze, že Evropa je výjimečná, speciální, něčím zvláštním nadaná a obdařená a že díky tomu automaticky půjde pořád dopředu. Tento názor já v žádném případě nesdílím. Vidím v tom jistou nafoukanost Evropanů.

Dále – a o tom je do značné míry zmíněná kniha – vznikla falešná iluze, že když se Evropa bude integrovat, sjednocovat, spojovat, zglajchšaltovávat, nebo takzvaně harmonizovat, že to je obrovský přínos, který nás povede k velmi pozitivním výsledkům. To je dětinská myšlenka a evidentní nepravda. Všichni víme, že velikost teritoria sama o sobě vůbec nic neznamená. Známe obrovské říše, které byly nejchudší na světě a malé státy, které kvetly a pohybovaly lidstvem kupředu. Takže já protestuji proti způsobu a formě evropského integrování, protože už nepřináší žádné pozitivní efekty. Jisté liberalizační, otevírací tendence zvětšující prostor ekonomického konání byly plusem, ale po dosažení určitého bodu začínají převažovat druhotné efekty zvládnutelnosti takového většího prostoru, jeho umělého sešněrování podle jedněch principů a postojů.

Konečně třetí problém, který analyzuji, je v Evropě dominantní socioekonomický nebo ekonomickosociální model. Nejprve sociální a pak ekonomické. To je - v přeneseném slova smyslu- zapřažení koní za povoz a ne před povoz. Nejdříve musí fungovat ekonomika a pak mohou fungovat sociální věci. Evropa si však vsugerovala myšlenku, že je možné koně zapřáhnout za povoz, tedy že je možné nejdříve dělat sociálno a ekonomika se nějakým způsobem přizpůsobí. Jenže ty koně nemůžou – když už používáme tento příměr – ten povoz tlačit. To je dlouhodobě evropský pokus, dnes ještě zesilovaný a přelévající se i jinam v podobě módních hnutí na Wallstreetu a jinde s hesly o sociální spravedlnosti, které to vše ještě strašlivým způsobem dále ničí a znehodnocují. To vidím jako třetí obrovský problém, který máme, a který například Brazílie, Čína a Jižní Afrika nemají. A my jen stojíme, koukáme, jak nás ten světový rychlík míjí a můžeme mu jen mávat na rozloučenou. To je věc, která mě skutečně trápí. Pro mě to není výzva k pesimismu nebo k neaktivitě a myslím, že žádná z čtenářek či žádný z čtenářů Vlasty by to tak neměli brát. Je to burcování, aby se lidé trošku probudili.

Poslední otázka pane prezidente – jak budete trávit Vánoce?

Už je mi pár let a navíc jsem staromódní, takže Vánoce beru vážně. Budeme mít samozřejmě stromeček, a to poctivý, voňavý. Na něm nebudou elektrické žárovky, ale poctivé svíčky, které pokapou podlahu a koberec. Je naprostou nezbytností aby pokapaly koberec a pak se někomu vyčinilo, kdo to způsobil - to je také součást Vánoc. Manželka je z velké rodiny, takže se už tradičně všichni scházíme pár dní před Vánocemi na slavnostní večeři s širší rodinou v počtu zhruba třiceti lidí, samozřejmě včetně vnoučátek a množství dalších přibývajících dětí. Samotný Štědrý večer potom už trávíme doma ve dvou. Těším se, že dostanu zase nějaké košile, při prezidentování mám v této oblasti nadstandardní spotřebu - ale mám pocit, že pár jich mám ještě nerozbalených z minulých Vánoc.

A přání do nového roku?

Přání do nového roku je těžká věc. Od prezidenta to nechtějte, ten má za úkol, aby toto přání udělal ve velmi těžkém žánru, který se jmenuje novoroční projev. Protože jsem člověk dlouhodobě pracující, tak už si věty k tomu novoročnímu projevu píšu teď, a to dilema, které tady je, je evidentní: vyjádřit optimismus a naději, ale nevytvářet falešná očekávání, protože ten rok ekonomické problémy přinášet bude.

Týdeník Vlasta, 21. prosince 2011