S Tomášem Zářeckým o psaní vlastním i o literatuře obecně

Z našich dvou předchozích rozhovorů (o Syrii a Ukrajině) burácely vášně válečné, i přejděmež tentokrát ke kulturnějšímu tématu. Oba jsme střelení múzou literární, ledaže moje autorská kariéra se pomalu přibližuje nevyhnutelnému závěru, kdežto Vaše teprve začíná, třebaže už máte na svém autorském kontu dvě dle mého soudu zdařilé knížky. Vždy jsem se domníval, že má-li dílo za něco stát, měl by adept řemesla spisovatelského počkat do věku, kdy už nasbíral určité kvantum životních zkušeností. Sám jsem pustil do světa svůj první opus (byla to povídka) po čtyřicítce, to Vy na to jdete svižněji. Dovolte tudíž starci pár všetečných otázek:

Kdy Vás poprvé napadlo, že byste mohl své představy, nápady atp. ztvárnit písemně?

Abych se přiznal, tak si nad tou otázkou lámu hlavu. Vyplynulo to jaksi samo. Odmala jsem rád četl, což příznivě ovlivňovalo rozvoj fantazie a vedlo záhy k tomu, že mi přestávala stačit papírová porce příběhů oblíbených hrdinů a začal jsem je posílat na vlastní dobrodružství. Od toho už byl jen krůček sem tam se někomu pochlubit, něco zvláště vydařeného napsat na papír a ejhle, najednou se začaly objevovat příběhy s novými, vlastními postavami, první povídky, vyprávění… A protože mě to bavilo, stalo se to rychle návykovým koníčkem, aniž bych k tomu přistupoval s cílem psát. Kdy to bylo… Snad na nižším gymnáziu.

Jaký byl Váš pocit, když jste sedal k svému prvnímu literárnímu pokusu? Co se mě týče, připadal jsem si napůl jako opovážlivec, dobývající se do vznešeného hájemství Uměn, napůl jako trouba; co Vy?

Pokud to vztáhneme k prvním fejetonům uveřejněným na internetu, svého času v Pozitivních novinách, poté v Czechfolks Plus, tak asi strach. Obavy z reakce okolí. Nejistota. Pochyby. Je to dobré? Bude to čtenáře bavit? Neopakuju se? Tisíc otázek. Přestat psát do šuplíku a dostávat náhle zpětnou vazbu, která nemusela být vůbec lichotivá, to byla pořádná změna. Sice mě po letech tenhle pocit úzkosti přešel, ale jisté pochybnosti cítím stále. Přeměnily se ovšem ve vnitřní pochyby, jestli já sám jsem s dílem spokojený, jestli „cítím“, že je dobré, nebo mi na něm „něco“ chybí, vadí… Nebojím se ale už reakce čtenářů. Stephen King ve své autobiografií napsal, že se až příliš dlouho styděl za to, co píše, a že je to pitomost. A má sakra pravdu. Pokud se někomu nelíbí, co píšu? Obsahem? Formou? Prosím. Vždyť mu to nenutím. Vychází tisíce knih ročně. Píšu pro ty, kterým se moje témata a styl líbí.

Měl jste za sebou už nějaké pokusy, jež jste se u vědomí svého začátečnictví rozhodl raději ponechat nezveřejněné, nebo jste hned s prvním běžel do nakladatelství?

Samozřejmě. Těch úsměvných, s odstupem let snad až trapných pokusů bylo… Jenže si nedovedu představit jinou cestu, než se trochu „vypsat“. Kdo stvořil hned první dílo, aby sneslo nejpřísnější hodnocení a dosahovalo výborné úrovně? I u kvalitních spisovatelů, sáhne-li člověk po jejich prvotinách, se dostaví mnohdy mírné rozčarování či přímo zklamání. Ani má první kniha není bůhvíjaká. Po sedmi letech v ní nacházím tolik věcí, co bych se současnými zkušenostmi napsal jinak (nebo raději nenapsal vůbec) až hanba. Vše prodělává vývoj, literát nejinak. Možná vás to překvapí, ale docela mě mrzí, že některá starší dílka vůbec spatřila světlo světa. Ta kvalita jim jednoduše chybí.

Započal jste svou autorskou dráhu dvěma detektivkami. Debatovali jsme však už na těchto stránkách o věcech politických, společenských, historických, ba nadsmyslných; neláká Vás přehodit výhybku do některého z těchto směrů?

I lákalo by mě to a dokonce hodně, jenže se mi zdá, že pro daný žánr nejsem stvořený. Všechny pokusy končily vždy ve ztracenu, nedokončené, nijaké… Když píšu, potřebuji dynamičnost. Neustálý pohyb a vývoj děje, zvraty, akci, řízné dialogy… Asi bych nikdy nedokázal napsat knihu jako John Irving, kde přečtete sto stran a stále řešíte jednu věc.

Dokončil jsem právě rukopis, abych tak řekl futuristického románu, a nevím, jestli mi nakonec nezůstane v šupleti; týká se jistého – nebudu upřesňovat – tabuizovaného tématu, o němž lze předpokládat, že si na něm potenciální nakladatelé nebudou chtít pálit prsty. Možná také víte o problémech, které by stály za literární zpracování, ale tato pokrytecká doba by je nepřijala?

Jistě, vím. Netýká se to ale pouze samotných témat, někdy i relativně obyčejné a neškodné téma se stane kontroverzním pouze svým zpracováním. Pokrytecké je už jen to, když se brojí např. proti erotice a sexu v literatuře – onehdy jsem u jednoho rukopisu (nevyšel) byl pranýřován za to, že dvě strany ze čtyř set se zabývají sexem. A pak za rok, za dva zaplaví pulty cosi jako Padesát odstínů toho a onoho. Stejně tak pokrytecké je odmítání nespisovného jazyka a vulgarit v románu, v němž jejich zachycení odpovídá skutečnosti. Jako autor přeci usiluji o to co nejvěrněji a nejpřesněji postihnout realitu. Pokud bych se někdy rozhodl publikovat román ze školních lavic, k čemuž mám nyní dost inspirace, asi by mě většina nakladatelů i část váženého čtenářstva hnala, co za odporný nesmysl jsem to vyplodil, kniha by byla nepublikovatelná.

Proč my tvorové zvláštního ražení vlastně píšeme: někdo aby povznesl lidstvo plody ducha svého, někdo aby poskytl těm, kteří o to stojí, onu nebeskou slast, jíž říkáme „pěkné počteníčko,“ někdo jen pro vlastní potěšení, pro radost z dobře formulované myšlenky. Nejsem-li příliš impertinentní: ku které z těchto odrůd byste přiřadil Vaše spisovatelské usilování?

Snad od všeho trochu? To mi zase pokládáte otázku, na kterou se velmi těžko hledá odpověď, a musím se přiznat, že možná i proto, že jsem o ní nikdy vážně nepřemýšlel. Vždy jsem psal, protože mě to bavilo. Neuvažoval jsem nad tím, že svými moudry změním svět. Tak sebevědomý nejsem ani nebudu a upřímně si to může myslet člověk tak ještě v osmnácti, ale pokud ho ani po dvacítce tyhle iluze neopustí, bývá zpravidla zaděláno na malér. Dopřát potěšení čtenářům – jistě, to víte, že se tetelím blahem, když mi někdo napíše, že se mu to a to líbilo a že se chystá si ode mě přečíst další věci. Jenže nepíšu s tímhle cílem. Což ostatně bych opět považoval za špatnou cestou, která by vedla k podbízivosti čtenářům, povrchnosti a ztrátě individuálnosti a autenticity. Není takových autorů málo a pravda, slušná řádka z nich si na podlézání čtenářskému vkusu vybudovala hezkou živnost, jenže já píšu proto, že mě to baví. Třeba se to někomu zalíbí, třeba to skončí v šuplíku, záleží na tom? Užívám si už jen tu samotnou cestu vzniku rukopisu, každý den s fiktivními hrdiny. Cokoliv dalšího je navíc.

Přiznám se, že najdu-li diskusního partnera, který by se hned necítil uražen, rád se přu a hádám. Dokonce kdyby mi občas někdo nevynadal, ptal bych se sám sebe, jestlipak jsem nenapsal nějakou povrchní pitominu, když nikomu nestojím ani za toho vola nebo jak je v Čechách zvykem titulovat ideové odpůrce. Jak na tom jste s kontroverzními tématy Vy?

Což o to, diskuzi vítám. Stejně jako kritiku. Je-li věcná a konstruktivní, je to jen ku prospěchu věci. Ale jak jste sám trefně poznamenal, stát v Čechách na opačné straně barikády často neznamená debatu podloženou argumenty, nýbrž pouze přehršel nadávek a útoků. Otevřít nějaké kontroverzní téma, to je občas spíš na to hodit si mašli. A i když moc stojím o zpětnou vazbu, naučil jsem si ji dost selektovat. Pokud se někdo neumí podepsat (nebo se pod svůj názor podepsat stydí), či střídá měkké a tvrdé i/y podle nálady, zajímají mě jeho názory asi stejně tak jako dotyčného pravidla českého pravopisu.

K našemu milému jazyku českému: hned v první řádce této serie otázek píši slovo Syrie bez povinné čárky, aby se mě někdo neptal, mám-li na mysli Ementálii nebo spíš Romadurii. I v jiných případech si ponechávám volnost odchylky od předepsaného úzu, usoudím-li, že oficiální jazykoopravci překročili hranici vkusu či směšnosti. Jak jste na tom Vy? Pokládáte výrok poslední pravopisné reformy za nedotknutelnou svátost, nebo si také tu a tam dovolíte jí nedbat? Co vůbec říkáte současnému vývoji naší mateřštiny? Přizpůsobení požadavkům moderní doby, nebo úpadek?

Odpovím trochu šalamounsky. Současný vývoj naší mateřštiny je úpadek daný přizpůsobováním se požadavkům moderní doby. Slovní zásoba v mateřském jazyce je u řady žáků asi na takové úrovni, jakou by člověk očekával u výuky cizího jazyka po dvou letech. Proč se tak děje, je známá věc, netřeba se opakovat. Co mě však vadí, je nadužívání, často navíc vyloženě nesmyslné, cizích slov. Nikomu neberu, že je znalost cizího jazyka důležitá, za nedlouho bude už přímo nezbytná. Jenže je tak těžké umět dva jazyky a používat je oba, odděleně a správně podle okolností? Nemůžu se zbavit pocitu, že spousta lidí, se tímhle snaží pouze vzbudit dojem, jak jsou důležití a přitom… Pak tu máme tisíce nejrůznějších manažerů, a aby ne, když obyčejný podomní prodavač se nechává titulovat „sale manager“…

Máme školy pro všechny druhy uměn, malířství, architekturu, herectví atd., pouze Kaliopé, múza literární, se zřejmě obejde bez předběžné výuky. Jaký jest Váš názor na tuto zvláštnost?

Tak ona výuka je taky potřebná, i když je to trochu jiný druh výuky, spíš taková cesta „na zkušenou“. První věc je, že každý literát by měl vládnout jazykem, kterým tvoří a to více než na slušné úrovni. Jistě, není to kardinální podmínka, také se najdou výjimky, kdy někdo notoricky chybuje v psaní i/y a přitom vymyslí skvělý příběh, jenže v drtivé většině, pokud si neporadí s obtížemi gramatiky, nevyplodí ani originální až geniální myšlenky. Pak je třeba nasát do sebe bohatou slovní zásobu. A ta vám nespadne do klína (tedy přesněji do hlavy) shůry, musíte ji vstřebat četbou, četbou a zase četbou… A čtením jiných autorů se učíte i to, co dělají dobře, co špatně… Ani četba hrozné knížky není ztrátou času, když si člověk poví: „Tak takhle teda nikdy…“ O poznání méně přínosné jsou skutečné pokusy o „výuku“ toho, jak psát, notabene zaručené příručky jak zpatlat bestseller v pěti krocích.

Slavná díla světové literatury byla napsána metodou kalamáře a pera, zčásti i husího. Nejčtivější knížky, Steinbeckovy, Waltariho, z českých autorů například Čapkovy, vyťukávali jejich autoři na stroji a rozmnožovali přes kopírák. Dnešní spisovatelé mají k dispozici počítače, automatické tiskárny a jiné supermoderní kumšty – a opravdu čtivou - ne-li už moudrou - knížku abys pohledal. Mám svůj názor na příčinu tohoto jevu, ale chtěl bych slyšet Váš.

Když jste o tom tak začal, něco mě napadá. Úplně na začátku jsem také psal pouze tužkou do sešitu a později na starý psací stroj. Žádné delete, klik sem, klik tam a začínám znovu. Co jsem jednou napsal, to bylo. A nebo celý list vzít a přepsat. A to už si člověk rozmyslí, než na ten papír něco hodí, aby to skutečně stálo za to.

A otázečka poslední: na čem račte pracovat právě nyní?

Co byste řekl? Na detektivce… Rok jsem měl, moderní by bylo asi říct tvůrčí pauzu, ale… Vlastně sám nevím, co to bylo. Na jedné straně mě některé věci psaní otrávily, na druhé se seběhla spousta věcí v ne-spisovatelském životě a najednou chyběl čas. Což ve vzájemné kombinaci vedlo k tomu pověsit spisovatelské řemeslo na hřebík. Jenže jak měsíce utíkaly, svrběly mě prsty čím dál tím víc, staré nápady se dožadovaly realizace a přidávaly se k nim nové… A teď jsem rád, že už zase píšu.