19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: O měnové krizi 1997

18.5.2017

Před měsícem Česká národní banka ukončila umělé oslabování koruny. Co na to říkáte?

Já jsem byl vždycky proti tomu, aby se ten kursový závazek vůbec přijímal. Myslím si, že to v listopadu 2013 bankovní rada udělala, protože byla frustrována z neaktivity a nečinnosti. A že s tím 6. dubna přestala, tak to jedině vítám.

Myslíte si, že ten současný vývoj kursu koruny je jen pověstným klidem před bouří?

Na to existuje jediná poctivá odpověď: nevím. Skutečně, počkejme si.

Blíží se dvacáté výročí měnové krize. Tehdy koruna výrazně kolísala. Vidíte zde nějakou paralelu?

Samozřejmě. Měnová krize z května 1997 byla důsledkem chybných kroků České národní banky, které přišly po volbách v roce 1996. Také tehdy měli naši centrální bankéři pocit, že je potřeba něco dělat, protože už dlouho nezměnili žádný parametr měnové politiky.

Řekl byste, že měnová krize z roku 1997 byla z hlediska polistopadového ekonomického vývoje největší turbulencí, kterou jsme zažili?

Správně říkáte ́z hlediska ekonomického vývoje ́. Protože to nebyla krize ekonomická, ale krize politická. Z hlediska ekonomiky šlo o krizi miniaturní. Bylo to jen mírné zachvění, nekonečně menší než nevyhnutelný počáteční transformační ekonomický propad v letech 1991 a 1992 nebo než nedávná hospodářská krize, která znamenala v roce 2009 snížení českého HDP o čtyři procenta. Ale politické důsledky měnové krize byly nepochybně daleko, daleko větší.

Ano, krize nakonec vyústila v pád vaší vlády. Ivan Kočárník vzpomíná, že v té době sílil tlak na odstranění vaší osoby z čela transformačního procesu. Odkud ten tlak přicházel?

Je nesporné, že od samého počátku šlo o odstranění Václava Klause z procesu ekonomické a společenské transformace. Ten tlak byl nepřetržitý a přicházel od jedné osoby a stovek jejích příznivců, a tou osobu byl prezident Václav Havel.

Souvisí s tím i to, že například z ministrů za KDU-ČSL nikdo vládu v důsledku té krize neopustil?

KDU-ČSL hrála v celém transformačním procesu druhé, třetí, páté housle. Je to vlastně stejná role, kterou hraje dnes, to znamená žádnou. Cílem lidovců bylo pouze sypat písek do soukolí a získávat nějaké krátkodeché personální výhody. Jim nikdy o žádnou skutečnou transformaci naší země nešlo. A vzhledem k vaší předchozí otázce musím říci, že lidé jako Josef Lux byli pouze instrumenty Václava Havla. Takže pro mě nebylo žádným překvapením, že z lidovců na své ministerské křeslo nikdo nerezignoval.

Vraťme se k příčinám oné měnové krize. Opakovaně jste za jejího viníka označil Českou národní banku. Nemohla se ale už tehdy projevit nastupující krize v jihovýchodní Asii?

Krize v jihovýchodní Asii proběhla v podobné době. A jestli sehrála nějakou roli, tak to bylo v hlavách expertů Mezinárodního měnového fondu. Projevilo se to v jejich nechápání rozdílu mezi českou ekonomikou a ekonomikami Thajska nebo Indonésie. Oni nás dávali do jednoho pytle. Bohužel se toto nechápání týkalo i Stanleyho Fischera, tehdejšího hlavního ekonoma Fondu. Čili ta doporučení, která přicházela zvnějšku směrem k rozvíjejícím se ekonomikám, mohla určitý význam mít, ale zásadní příčinu naší krize jsme měli u nás, v tom našem světě.

Takže i po dvaceti letech platí, že klíčovou příčinou krize byla restriktivní opatření z června 1996.

Přesně tak. Česká národní banka šlápla v roce 1996 na brzdu, a to velmi bezohledným způsobem. Naše hospodářství bylo v té době ještě stále mimořádně zranitelné. Centrální banka se ale zachovala tak, jako by žila v nějakém vzduchoprázdnu. Proto to její opatření považuji za naprosto antitransformační krok, za jakousi snahu vymknout se našemu prostředí a chovat se tak, jako jejich kolegové v západních centrálních bankách. Šlo o zcela dětinský a fatálně chybný krok.

Oldřich Dědek v jednom textu někdy z roku 2000 krok ČNB obhajoval tím, že se česká ekonomika vychylovala z rovnováhy a vaše vláda to přes výzvy centrálních bankéřů nijak neřešila.

Pan Dědek se mýlil a mýlí téměř vždycky (byl také naším hlavním ideologem sovětské teorie optimálního plánování za komunismu), takže jeho názory za vážné nepovažuji. Pouze se děsím toho, co udělá se svým jedním ze sedmi hlasů v bankovní radě dnes, zítra či pozítří. To je první věc. Ale opakuji znova, pohybovali jsme se ve velmi zranitelném prostředí, a proto jakkoli šlapat na brzdu by bylo velmi problematické i z hlediska fiskální politiky vlády. Neměli jsme k tomu politickou konstelaci. Volby v roce 1996 dopadly patem, měli jsme menšinovou trojkoaliční vládu, která byla opozicí tolerována - málokdo si uvědomuje, že to byla faktická opoziční smlouva číslo jedna. Při emancipačním chování obou menších koaličních stran, tedy KDU-ČSL a ODA, ani žádný prostor pro fiskální přibrzdění opravdu, ale opravdu nebyl. Ano, samozřejmě, můžeme říci, že patový výsledek voleb v roce 1996 byla historická smůla. Beru to jako selhání ODS, že nezískala více hlasů. Na druhou stranu ale ODS své hlasy nepoztrácela.

Na druhé straně je faktem, že vnější nerovnováha české ekonomiky narůstala. Nebylo to nebezpečné?

My jsme si samozřejmě byli vědomi, že nám narůstá schodek obchodní bilance a tím celého běžného účtu platební bilance. Ovšem bylo všeobecně přijímáno, že byl vyvažován přebytkem na finančním účtu, tedy přílivem zahraničního kapitálu. Takže se dá říci, že až do onoho června 1996 jsme nepociťovali žádný velký problém. Byl to fenomén, kterému se nemohla vyhnout žádná transformující se ekonomika, nezdálo se nám to smrtící. Dokonce i sám Mezinárodní měnový fond, který potom měl takové silácké řeči v březnu, dubnu a květnu 1997, prognózoval, že česká ekonomika v roce 1997 poroste o 6,4 procenta. My jsme říkali, že to není možné, že to je spíš takový čínský hospodářský růst, a tak jsme byli ve svých předpovědích opatrnější.

Nebyla ale nebezpečná struktura přebytku finančního účtu? Docházelo k přílivu převážně krátkodobého kapitálu, který se mohl kdykoli zvednout a odejít. Nešlo tedy spíše o jakousi iluzi rovnováhy platební bilance?

Já bych to nenazval iluzí. Byl to samozřejmě jeden z riskantních momentů toho vývoje, ale iluze to v žádném případě nebyla. Ale chtěl bych připomenout jednu věc. V té době byly zahraniční investice obrovskou modlou. Jakýkoli příliv kapitálu ze zahraničí byl považován za signál něčeho velmi pozitivního. Já jsem ale toto nadšení vždy brzdil.

K liberalizaci kapitálových toků došlo už v roce 1995. Mohlo i toto přispět k budoucí měnové krizi?

Liberalizace kapitálových toků byla pravděpodobně poněkud předčasná. Byla to ale nezbytná podmínka našeho členství v OECD, které zase mělo své některé pozitivní efekty. Takže ano, byl to do určité míry riskantní krok, ale ten to zavlnění české ekonomiky v roce 1997 nezpůsobil.

Přece jen jsme ale byli pro spekulanty velmi atraktivní. Měli jsme fixní kurs, a tedy nulové kursové riziko, vyšší výnosy z korunových aktiv...

Ne, opravdu si nemyslím, že by krizi způsobili zahraniční spekulanti. Krátkodobý kapitál začal přilévat olej do ohně až v době těch známých balíčků na jaře 1997, ale nikoli předtím.

Rád bych se dotknul ještě jednoho důležitého faktoru, kterým bylo nastavení směnného kursu koruny na začátku transformace. Jak tehdy probíhaly diskuse mezi vládou a centrální bankou na toto téma?

Tady bych zdůraznil, že centrální banka byla spolu s vládou součástí reformního týmu. Nějaká debata o učebnicové nezávislosti centrální banky na vládě je zcela mimo kontext té doby. Samozřejmě, že s námi Tošovský seděl na vládě a radil se s námi, jak nastavit kurs koruny a jaký kursový režim zvolit. Nicméně hlavní reformní tah byl na federálním ministerstvu financí.

Koruna byla devalvována a zafixována vůči dolaru a marce. Jak jste našli tu správnou úroveň kursu?

Řešili jsme dvě věci. Za prvé kursový režim – zda fixní nebo volně plovoucí -, za druhé vlastní hodnotu kursu koruny. My jako ekonomičtí liberálové jsme prosazovali systém flexibilního kursu, fixního jsme se báli. Nicméně jsme nakonec přistoupili na tehdy dominantní názor, který říkal, že ekonomika, v níž se všechny reálné a zejména nominální veličiny hýbou, potřebuje nějakou kotvu. Co se týče nalezení té úrovně kursu, tak zase musím připomenout, že jsme tehdy žili ve světě Komárků, kteří snili o německé marce za tři koruny. Na druhé straně zde byly různé mise Mezinárodního měnového fondu, které nám doporučovaly dolar za 33 nebo 35 korun. Tenkrát už jim i naše centrální banka řekla ́jo, tak dobrý ́ a oni to už zatelegrafovali domů do Washingtonu. My jsme jim na to ale řekli, že takový kurs je naprosto vyloučen, že to by byla příliš velká devalvace. Takovou si naše ekonomika nemohla dovolit. Tenkrát dokonce tu misi MMF poslali snad poprvé v historii lidstva domů. My jsme úroveň kursu hledali daleko víc intuitivně než na základě nějakých modelů nebo výpočtů.

Jestli se nepletu, zvolili jste kurs, za který se tehdy prodávaly marky a dolary na černém trhu.

V zásadě to tak nějak bylo, protože to byla prakticky jediná tržní cena koruny, ze které se dalo vyjít. Ale zvolili jsme kurs vyšší. A musím říci, že stanovení kursu byl jeden z nejobtížnějších okamžiků celého transformačního procesu. Nakonec se ukázalo, že vydržel více než šest let v naprostém klidu.

Když vám Josef Tošovský po volbách 1996 oznámil, že bankovní rada zvýšila úrokové sazby a povinné rezervy bank, bylo vám hned jasné, že přijdou potíže?

Ano i ne. Já jsem tím byl absolutně šokován. Asi znáte tu historku, že mi to řekl při tom, když mi šel blahopřát k narozeninám 19. června. Za mnou tehdy stál Kočárník jako opařený. Došlo nám, že je to opravdu problém. Musím ale říci, že tehdy jsem vnímal a děsil se spíše mikro dopadů. Když někdo zvýší povinné rezervy bank z 8,5 na 11,5 procent, tak je jasné, že na to ty banky budou muset zareagovat. Tedy přiškrtit úvěry, podniky je tedy měly dražší, a to vyvolávalo krachy nejprve podniků, pak malých bank – první byla Kreditní banka Plzeň – a poté dalších. O makro dopadech měnové restrikce jsem v tu chvíli neuvažoval. Nicméně ty přišly zřejmě už v posledním čtvrtletí 1996.

První dopady jste pocítili ve státním rozpočtu. V dubnu 1997 přišel první ze známých „Klausových balíčků“. Měly ty balíčky reálný účinek nebo šlo spíše o vyslání signálu, že vláda něco dělá?

Ano, už v lednu jsme zjistili, že máme obrovský propad příjmů ve státním rozpočtu oproti našim předpokladům a tomu, jak byl rozpočet na rok 1997 sestaven. Ale na lednová čísla jsme ještě nereagovali. Jestli si pamatujete, tak tehdy přišly obrovské mrazy, elektrárny měly problémy se zamrzlým uhlím, takže ekonomika se mohla díky tomu zadrhnout. My jsme přemýšleli, jestli je to právě tím mrazem nebo rozhodnutím Tošovského centrální banky z června 1996. Takže jsme ještě nepanikařili a čekali na únorová data. Pak už bylo jasné, že ekonomika zpomaluje a my jsme v té době ještě podléhali kouzlu vyrovnaného státního rozpočtu. Smyslem těch balíčků bylo vyrovnaný rozpočet udržet a samozřejmě také dát jasně najevo, že vláda situaci řeší.

V květnu 1997 přišel první útok spekulantů na korunu, kdy kapitál začal z České republiky utíkat. Měla podle vás centrální banka fixní kurs opustit hned a nesnažit se proti oslabující koruně intervenovat?

Myslím, že ano, že měla opustit fixní kurs okamžitě. Ale říkám to s vědomím, že mám dnes výhodu zpětného pohledu a vím, jak to tenkrát dopadlo. Je samozřejmě otázkou, zda se měla centrální banka vzdát hned po prvním útoku spekulantů, když nebylo vůbec jasné, jestli je to jen jeden útok nebo zda přijdou další. Měla tedy fixní kurs opustit první, druhý nebo třetí den? Dnes je to snadné takto říkat.

Jedním z důsledků krize byla také změna režimu měnové politiky. Centrální banka přešla k inflačnímu cílování, před kterým jste varoval. Co považujete za jeho největší nedostatek?

Zásadně nesouhlasím s inflačním cílováním jako myšlenkou. Považuji ho totiž za kvazinástroj. Cílovat mohu veličinu, kterou mohu ovlivnit, kterou mám v ruce. Od počátku jsem nechápal, jak lze cílovat veličinu, kterou v ruce nemám. A inflaci v ruce centrální banka skutečně nemá. Čili pak necíluje veličinu, ale cíluje cíl. A to není v zásadě nic nového, to dělají centrální banky od svého vzniku.

Jak jste vnímal, že vás v premiérském křesle vystřídal Josef Tošovský, který si do vlády odskočil z čela ČNB?

Tak Josef Tošovský mě v nějakém křesle nestřídal poprvé. Od konce sedmdesátých let do roku 1986 jsem byl vědeckým tajemníkem Československé vědeckotechnické společnosti v rámci SBČS. V této funkci jsem pořádal ekonomické semináře. Na jaře 1986 je ale režim přerušil a následovaly výslechy na policii a podobně. Takže jsem byl zbaven funkce vědeckého tajemníka a Státní banka československá, ve které Josef Tošovský pracoval jako úředník, dosadila na mé místo právě jeho. To bylo tedy první vystřídání Klause Tošovským, to druhé přišlo v roce 1997, takže to je pro mě taková pikanterie, trošku takové kouzlo nechtěného. Komické je také to, že jsem Tošovského nominoval v prosinci 1989 jako federální ministr financí do čela Státní banky československé, ačkoli tam předchozí komunistický ministr nominoval někoho jiného. Takže vidíte, že nejsem mstivý, i když mě předtím Tošovský vystřídal v Československé vědeckotechnické společnosti.

Petr Musil, Týden, 9.5.2017

www.klaus.cz