V humbuku kolem dotačního problému premiéra Andreje Babiše poněkud zapadlo, že 1. června vstoupila v účinnost novela insolvenčního zákona, kterou politici napříč označují mnohdy za zákon roku. Osobní bankroty se přitom v ČR týkají zhruba 115 tisíc lidí. Čím si ono ticho vysvětlujete?

Je to přehlušené jinými událostmi, které jsou možná politicky výbušné a mediálně zajímavé, ale reálný dosah na lidi takový nemají. Velmi mě mrzí, že kvůli tomu zapadají věci, jako je právě novela tzv. insolvenčního zákona, platící od 1. 6. 2019. Nebo jako snaha konečně vyřešit dětské exekuce, ať už na celostátní úrovni, nebo na úrovni měst a krajů. Máme tu před sebou i zákon o elektronických komunikacích s cílem snížit ceny volání a mobilních dat, to se týká všech obyvatel České republiky. Toto vše se teď v rámci jednání Sněmovny odsouvá.

Mediálně to také nikoho nezajímá, u sebe na Facebooku jsem psal, že od pátku do soboty mi volalo šest novinářů a těšil jsem se, že alespoň jeden z nich se mě zeptá, v čem jsou ty novinky u té novely insolvenčního zákona pro lidi přínosné. Z těch původně šesti novinářů, a dnes je jejich počet už mnohem větší, se nezeptal nikdo. Všichni se ptali na ten předběžný audit, na komentování demonstrací, případně jsem byl zván do studia, abych ty demonstrace komentoval v přímém přenosu. Toto se opakuje v poslední době celkem často. Já bych ale rád mluvil k těm skutečným tématům a záměrům, které projednáváme, ale nemám moc šanci.

Celý poslední měsíc to média nezajímá?

Nikdo se mě na to neptal. Když už jsem někam pozván, tak je to ke komentování toho, o čem jsem mluvil. To já programově odmítám, protože až se bude dělat nějaké shrnutí toho, co ti poslanci za čtyři roky svého mandátu udělali pro lidi, co se zlepšilo, čemu se pomohlo, tak těžko budu někomu vysvětlovat, že se sice pomohlo, jen se o tom nemluvilo.

Pojďme tedy k samotné novele insolvenčního zákona. Nově je člověk oddlužen i v případě, pokud během tří let dokáže splatit 60 % své pohledávky. Komu tato změna nejvíce prospěje?

Tato možnost má motivovat ty dlužníky, kteří budou více vydělávat, a budou tak schopni rychleji splatit své závazky.

Druhou možností je, že dlužník splácí po dobu pěti let a soud uzná, že vynaložil opravdu veškeré úsilí na to, aby splatil maximum z dlužné částky, bez ohledu na to, kolik doopravdy splatí. Dříve platila hranice 30 % dluhu. Jde tedy v tomto případě o rozvolnění podmínek?

Do procesu oddlužení nyní může vstoupit téměř každý, kdo po celou dobu pěti let vyvine veškeré úsilí, které je možné po něm spravedlivě požadovat, a neshledá se u něj nepoctivý záměr. 30 % v zákoně zůstává už nikoliv jako bariéra, a to ani na počátku, ani na konci, ale pro výchovný a motivační efekt. V případě, že dlužník splatí po pěti letech více než 30 %, bude v zásadě oddlužen automaticky, v momentě, kdy nikoliv, bude se zkoumat, zda vyvinul maximální úsilí pro splácení svých dluhů.

Jak se nový model dotkne osob se zdravotním postižením a důchodcům, kteří spadli do dluhové pasti?

Na ně se budou vztahovat stejné tři roky jako v první možnosti, jen bez procentuálního omezení.

Neobáváte se toho, že insolvenční soudy budou v rámci různých regionů rozhodovat o podobných případech jinak?

To samozřejmě vyloučit nemohu a nikdy bych si netroufl předjímat, jak budou soudy rozhodovat. Za mě je to obecně problém ve způsobu rozhodování, kde i u dvou totožných věcí rozhodnou dva různé soudy jinak, setkávám se s tím pravidelně u tématu ochrany spotřebitele, ať už to bylo rozhodnutí o bankovních poplatcích nebo u dalších témat, která se týkají finančních produktů. Nastat to samozřejmě může, to vyloučit nemůžeme. Pak jde o nějaký judikát, který by rozhodování soudů sjednotil.

Já za sebe mohu udělat maximum v tom, že přesně popíši, co bylo cílem zákonodárců. Tím cílem bylo usnadnit vstup do oddlužení, tak aby tam nebyla žádná vstupní bariéra v podobě 30 % dlužné částky, protože ta nepomůže ani dlužníkovi, ani věřiteli. Zároveň jsme ale chtěli, aby to nebylo úplně bezbřehé a bezlimitní, což by mohlo zavánět určitým morálním hazardem, kdy by se pak mohlo šířit republikou, že dluhy lze neplatit, neb existuje tzv. nulová varianta.

Proto jsme se vydali touto cestou, kdy vstupní bariéra odpadá, ale oněch 30 % tam explicitně napsáno zůstalo a má to být spíše jakási varovná hranice, která dlužníkovi říká, že když splatí více, tak za těch pět let bude automaticky oddlužen, a když splatí méně, tak soud i na základě zpráv insolvenčního správce posoudí, jestli dlužník vyvinul veškeré úsilí. Myslím si, že to je fér zejména vůči všem. U zákonů tohoto typu jde často o to, jak je to vnímáno navenek, a v momentě, kdy by se řeklo, že poslanci schválili nulu a není tam žádná záklopka, co by bránilo procesu oddlužení i těm bez motivace splácet. Mohlo by to vyvolat negativní efekty.

Jsem zastáncem evolučních, nikoli revolučních postupů. Jít od nějaké definované hranice k tomu, že to celé zrušíme, relativizujeme to, a zároveň tím poškodíme věřitele a také dlužníky, kteří dnes splácejí, není dobré. Důkazem, že se nám to celé podařilo, je, myslím, to, že ze 186 přítomných poslanců zvedlo 181 ruku pro a pět se zdrželo, jakkoliv jde o výslovně politickou záležitost, u které by si každý poslanecký klub prodal svůj nesouhlas.

Dosáhli jsme určité vyváženosti, kdy poctivému dlužníkovi se pomůže ke vstupu do oddlužení, tudíž se, mimochodem na rozdíl od exekuce, zastaví a zastropuje jeho dluh. Zároveň se tím ale nepoškodí seriózní věřitelé. To i díky mému pozměňovacímu návrhu, který říká, že pokud příslušenství kolem dluhu je větší než samotná jistina, tak se obrací pořadí splácení a na ono nafouknuté příslušenství se nehledí. I toto převrácení jde na ruku seriózním věřitelům. V případě těch neseriózních, u kterých dluh nakyne do desetinásobků, se tomu udělá přítrž.

Přesto, nebude ono zvolnění limitu 30 % znamenat pro některé věřitele, že budou muset odepsat valnou většinu pohledávky?

Tam se pohybujete mezi dvěma limity. Buď se nechají pravidla velmi přísná, spousta dlužníků tam nevstoupí a dál zůstane v šedé zóně, která umožňuje, že někdo nesplácí své dluhy, státu neplatí sociální a zdravotní odvody a samozřejmě nic neuvidí ani věřitel, nebo bude druhý extrém, že dlužníci nasekají dluhy a díky benevolenci takového zákona by se vyvolal dojem, že dluhy se splácet nemusejí.

Námi schválená norma pomůže odbřemenit tu armádu lidí, kteří dnes fungují v šedé zóně a do oddlužení se nemohli dosud dostat, ale zároveň nevyvolá onen morální hazard, kdy by se ten zákon v překladu do „lidštiny“ interpretoval jako jakýsi generální pardon.

A co v případě matek samoživitelek, kterým bývalí partneři dluží na výživném? Nemůže proces oddlužení výrazně ohrozit jejich životní standard?

Pokud vím, tam se nic nemění, jsou to prioritní věřitelé a stejně jako oběti trestných činů mají dostat peníze v plné výši.

Zvyšuje se také strop pro tzv. nezabavitelné příjmy, pomůže podle vás i tento krok k tomu, aby dlužníci opouštěli šedou sféru a hledali si legální zaměstnání?

Ten strop byl do konce května 15,5 tisíce korun a teď činí něco kolem 25 tisíc. To motivuje dlužníky, kteří když více vydělávají, tak jim logicky i více zůstane. Protože v případě, že tomu tak není, působí to demotivačně a takový člověk ani nechce víc vydělávat. Nemá proč. Očekávám, že do půl roku dojde i k nějaké revizi, co se týče odměňování insolvenčních správců, která zvýší motivaci pro jejich činnost a bude také řešit situace vstupu do insolvence pro lidi, kteří nemusejí splácet tolik. Pravidlo, kterému se říká „1 + 1“, tedy že věřitel by měl od dlužníka dostat alespoň tolik, kolik dostává insolvenční správce. Dnes je to tak, že když má insolvenční správce fixní odměnu 900 Kč + DPH, což činí nějakých 1 090 Kč, tak tolik musí dostat i ten věřitel. To dohromady dělá 2 180 Kč, ale někdy se může stát, že do insolvence jde člověk, kterému by stačilo splácet jen 1 500–1 700 Kč, a v tu chvíli by se tam nedostal. Jinými slovy, musíme umět najít odpověď na to, jak odměňovat insolvenční správce i v těchto případech, a přitom zachovat to pravidlo 1 + 1.

V souvislosti s dotačním problémem, který jsme nakousli na začátku, se vás zeptám: pořadatelé demonstrací chtějí jít příště na Letnou, protože jim už je Václavské náměstí malé. Jak velké účasti podle vás mohou dosáhnout? A je skutečně možné, že masové demonstrace donutí Andreje Babiše k rezignaci? Skončí vše pouze Letenskou plání?

Nevím, neumím to odhadnout. Je to právo každého, aby demonstroval. Co bych k tomu rád dodal, je, že pluralita názorů a demokracie je absolutní a týká se všech. Když teď demonstrují lidé proti Andreji Babišovi, nezaznamenal jsem proti té demonstraci žádné protesty. Když jsou ale nějaká setkání ve prospěch Andreje Babiše, nebo například když příznivci hnutí SPD měli akci na Václavském náměstí, tak jsem si povšiml těch „antidemonstrantů“, kteří tam pískali a protestovali.

Ten selektivní přístup k demokracii mi vadí dlouhodobě. Jako by jedna skupina lidí tvrdila, že je symbolem demokracie a nemá u toho být rušena, ale ona sama může rušit demonstrace někoho jiného, koho definuje za nedemokraty. Tato situace by se dala popsat: „Nečiň druhému to, co nechceš, aby on činil tobě.“

Ptal se Marek Korejs, PL, 6.6.2019