Rozhovor s Kateřinou Švidrnochovou

Kateřina Švidrnochová učí na brněnské pobočce Střední odborné školy managementu a práva, jejímž ředitelem je Emil Ščuka, od září 2007. Má na starosti hlavně drogovou prevenci a třídnictví, učí psychologii, občanskou výchovu, základy pedagogiky a komunitní práce.

Romská škola – jaké má zvláštnosti, v čem je podle vás lepší a v čem naopak oproti tzv. většinovým školám pokulhává?

Na začátku mého působení, což jsou dnes dva roky, se na školu hlásili převážně Romové, případně studenti ze smíšených manželství. Dneska tvoří třetinu studentů mládež z majoritní společnosti, na škole studuje například Arménka, otec jedné ze studentek pochází z Afriky, další student je Srb. Na dálkovém studiu bylo složení třídy půl na půl – studenti z majoritní společnosti i Romové.

Zájem o studium ze strany majoritní společnosti se neustále zvyšuje a pro příští školní rok máme přihlášky převážně „bílých“ studentů. Přednost školy vidím tedy určitě v multikulturním složení, v otevřenosti vůči různým kulturám a také rodinném prostředí, způsobeném malým počtem studentů ve třídách a neustálou a otevřenou komunikací mezi studenty a učitelským sborem. Dále je podle mě výhodou působení externích pedagogů, odborníků na jednotlivé předměty. Například Petr Nováček, který učí předmět sociální péče a je zároveň vedoucím zařízení Tereza pro zdravotně postižené či Zuzana Gáborová, která učí právo a veřejnou správu a zároveň působí v právnickém týmu ombudsmana Otakara Motejla. V neposlední řadě bych ráda zmínila i složení předmětů a povinné praxe, které studenty odborně připraví na práci v sociálních službách, právním prostředí či grantové politice. A nevýhoda? Jistě, tou je špatná pověst školy. Často se setkávám s tím, že lidé školu pomlouvají a vypráví mi o tamních poměrech, s čímž samozřejmě přestanou po zjištění, že tam učím. Nikdy jsem se ale nesetkala s tím, že by se někdo z těchto lidí přišel do školy podívat, dny otevřených dveří zejí prázdnotou.

Proto bych ráda všechny skeptiky pozvala, aby se přišli osobně na výuku podívat a pak si dělali o škole závěry.

Když část „bílých“ zjistí, že pracuju v romských novinách, někteří ohrnují pysk, ti normální a slušní se někdy diví. Zeptám se vás proto na motivaci.

Když jsem rok studovala ve Francii, zabývala jsem se problematikou imigrační politiky a pracovala a přátelila se především s přistěhovalci z Afriky. Oblast multikulturní politiky a otázka národnostních menšin v Evropě mě nadchla a když přišla nabídka po návratu z Francie učit na této střední škole, neváhala jsem. Navíc jsem v té době rozjížděla projekt Street Sounds, založený na využití hudby v integraci národnostních menšin, takže se mi práce s Romy hodila do krámu. A po prvních dnech jsem věděla, že je to to pravé ořechové. Baví mě, že výuka je živá, studenti jsou kreativní a upřímní. Nedovedu si představit, že bych učila ve třídě, kde je hrobové ticho, všichni monotónně opisují z tabule a hlásí se jen jeden aktivista. Navíc je skvělé, že se všichni vzájemně znají, anonymita zde nemá své místo, studenty potkávám na ulici, osobně se znám s jejich rodiči. Navíc mi naprosto vyhovuje romský humor, takže pravidelně procvičuji bránici.

Můžete nám přiblížit pár situací, kdy jste si procvičila bránici?

Nejvtipnější bývají školní exkurze a výlety. Vypadám velmi mladě, takže by mě nikdo na učitelku netipoval a když takhle jedu v tramvaji s bandou romských studentů, pátravé pohledy a taková ta skrytá lehká panika veřejnosti mě docela baví. Jednou jsme byli v rámci projektu Jeden svět na školách v kině, kde se sešli studenti dalších asi šesti škol. Mých dvacet studentů ani nepíplo a pozorně sledovalo promítaný dokument, zatímco kolem nás probíhala totální anarchie, bagety a pet lahve lítaly vzduchem, učitelé těch ostatních škol zmateně pobíhali po sále a snažili se své svěřence utišit. Když jsme odcházeli ze sálu, byli jsme jak reklama na ideální multikulturní společnost s excelentním chováním a těm kolem nás mohly vypadnout oči z důlků.

Co se týče studentů, tak jsou každý jedna velká osobnost. Například Zuzka Gáborová začíná své hodiny práva tím, že nechá kluky vyzpívat, ti si zahulákají Lionela Richieho nebo Michaela Jacksona, vyvětrají hlavy a může se najet na výuku. Je naprosto normální, že všude zní hudba, holky si o přestávkách tancují, ve výuce se nikdo nebojí říct vlastní názor. Když u nás byla poprvé Česká školní inspekce, byly z toho paní inspektorky trochu vykulené, ale pak uznaly, že takto má vlastně učení probíhat – my prostě jen kopírujeme pana Komenského.

Jaké ročníky maturovaly letos, z čeho všeho a co všechno jste při maturitách zažila?

Letos byli na škole první maturanti. Jednalo se o dálkové studium, takže věkový průměr studentů činil zhruba 40 let. Musím říct, že to byly ty nejlepší hodiny. Když jsem je začala učit, musela jsem jim nabídnout tykání, protože mi přišlo hloupé, aby mi lidé starší o dvacet let vykali. Nakonec z nás byl ideální kolektiv, studenti se úplně ponořili do studia a musím před nimi smeknout, protože valná většina z nich chodila přes týden do práce a pak každý víkend po dobu tří let trávila ve škole. Po maturitě mi někteří říkali, že teď ani neví, co mají s těmi volnými víkendy dělat.

Taky bylo zajímavé, jak všechny ty mamky a taťkové od rodin svou maturitu prožívali. Měli žaludeční neurózy, některým se volalo ještě ráno v den maturit a přemlouvali se, aby vůbec došli. Opravdu to brali zodpovědně a měli z maturity hrozný strach. A u maturit předvedli perfektní výkony, byli naučení, až jsme z toho byli v šoku. Samozřejmě nervozita sehrála svou roli, takže jsme se například dozvěděli, že v českém státním znaku je drak s dvěma ocasy nebo že Balada z hadrů Voskovce a Wericha byla vlastně Balada z hradu Karla Čapka.

Ale až na tyhle malé úlety, při kterých občas maturitní komise marně skrývala záchvaty smíchu, mě všichni opravdu překvapili znalostmi.

Studenti u mě maturovali z psychologie, byla jsem přísedící u okruhu sociální péče a sociální politika. Dalšími maturitními předměty byla čeština a pak právo a veřejná správa. No a třešničkou na dortu byl samozřejmě maturitní večírek s kapelou, kde se tančilo až do rána. Ještě pár maturit a budu perfektně zvládat romský čardáš. Ještěže jsem s většinou dálkařů stále v kontaktu, protože tihle úžasní lidé mi úplně přirostli k srdci.

Kam absolventi míří, jaké mají představy o uplatnění?

Většina si doplnila vzdělání a pokračuje ve svém stálém zaměstnání – někteří pracují na magistrátu, někteří v neziskových organizacích, školách, sociálních službách, jeden student pracuje v IBM. Asi šest studentů pokračuje ve studiu na vysoké škole, jedni na Sociální pedagogice pod Pedagogickou fakultou, jiní na Vojenské akademii. Jeden student pokračuje ve studiu na Janáčkově konzervatoři. Ostatní mají naději, že se do dvou let otevře v Brně vyšší odborná škola, pro kterou chce doktor Ščuka zařídit akreditaci na ministerstvu. Podle všeho by byl o takovouto školu v Brně zájem.

Co byste u maturit vylepšila?

Maturity byly podle mě organizačně zvládnuté, díky patří všem v komisi. Nejúžasnější byla předsedkyně komise paní Samková (matka Kláry Samkové-Veselé), která svým šarmem a moudrostí okouzlila celou školu. A potom taky tandem Mazánková – Řezáčová, paní češtinářky, které si maturitu z češtiny naprosto užívaly. Taky bylo hodně sympatické, že nám nad hlavami visela romská i česká vlajka. Pokud jde o letošní maturity, tak bych neměnila nic. Myslím, že všechno proběhlo v pořádku a důstojně.

Co se týče obecného pojetí maturit, tak bych se ráda ohradila vůči plánovaným státním maturitám. Školy, učitelé ani studenti nejsou vůbec připraveni na jejich absolvování, což je chyba státu, který měl dostatek času všechny do tohoto systému zaškolit a neudělal to. Státním maturitám by měla předcházet alespoň dvouletá praktická příprava a zejména by měl testy státních maturit sestavovat reálný tým pedagogů, pohybujících se v praxi. Protože po přečtení pár vzorových testů mi stávaly hrůzou vlasy na hlavě.

Vyšlo v Romano hangos 11/12-2009