Já se v politice vlastně pohybuji celý život, bez ohledu na to, jestli v nějakých funkcích nebo nikoliv. Možná jsme po roce 1989 přece jenom očekávali, že politika bude civilizovanější a kulturnější, než je. Třeba jsme teď dospěli do fáze, kdy se vyčerpal ten původní náboj, a politika je proto tak divoká a plná různých osobních útoků a nenávistí. Ale možná je to nutné období, které je nutné překonat, než se dostaneme přece jen k nějaké lepší politické kultuře.

V posledních letech býváte často vídán v sociálně demokratickém prostředí. Je to jen náhoda? Co vás k tomu vede?

Nejsem člověk příliš vhodný pro partajní politiku. Já se vždycky snažím říkat, co si myslím, bez ohledu na to, jestli to je zájem nějakého partajního proudu. Kdysi jsem Miloši Zemanovi říkal, že ve Francii bych možná byl členem socialistické strany, v Anglii Labour Party, protože bez ohledu na to, jaké jsou ty konkrétní politické strany, tak mě je od dětství vlastní sociální cítění. A to přitom jsem synem pana primáře. Vždycky jsem měl zájem na tom, abych nebyl jakési výjimečné dítě, které má výhody oproti někomu jinému. Říkal jsem, že mám sociální cítění ne proto, že jsem vybíral popelnice, ale proto, že jsem do nich házel svou svačinu, protože s celou třídou jsem se rozdělit nemohl. To je vlastně takové základní pochopení toho, abychom usilovali o sociální kohezi, o to, aby všichni lidé měli slušné podmínky k životu.

Příští rok bude parlament opět volit prezidenta republiky. Jak hodnotíte dosavadní působení Václava Klause?

Je těžké hodnotit funkční období Václava Klause. Já samozřejmě nesouhlasím především s celou filozofií České republiky jako jakéhosi nacionálního skanzenu. To je nepochopení toho, že můžeme naše národní zájmy prosazovat jenom v rámci většího, tedy evropského celku, aktivní politikou, a ne neustálým kverulantstvím a vyhledáváním negativ. Protože přece v EU je možné mluvit o evropské byrokracii, ale ta vůbec není horší než jakákoli národní byrokracie. A zapomíná se na to, že za prvé, jedině jako aktivní členové Evropy můžeme ovlivňovat vytváření podmínek, ve kterých budeme žít tak jako tak, protože sami se těžko můžeme prosadit. Mnohem snazší je prosadit své zájmy v rámci onoho vyššího celku. A za druhé, je třeba vidět, že se vlastně společné evropské povědomí vytváří už tím, že desetitisíce lidí, našich občanů a studentů, mohou volně pohybovat, studovat po celé Evropě a i jinde ve světě. Že třeba existují takové programy, jako je Erasmus, díky kterému dneska už více než sto tisíc evropských studentů mohlo trávit část svých studií v jiných evropských zemích. To je přece obrovský zisk pro nás všechny. Před rokem 89 se říkalo, že Čechoslováci se dívají na svět z perspektivy Letňan a Kardašovy Řečice, zatímco dneska se už spousta lidí může dívat z pozice celé Evropy a dokonce i globálního světa.

Erik Tabery nedávno v Respektu varoval před tím, aby eventuální prezidentští kandidáti se pouze nevymezovali vůči Václavu Klausovi a aby spíše místo toho nabídli nějaký vlastní pozitivní program. Vidíte to podobně? Jaký pozitivní program byste si vy třeba od možného prezidentského kandidáta přál slyšet?

Vymezovat se pouze vůči Václavu Klausovi nestačí. To je samozřejmě velice jednoduché, protože Václav Klaus je pověstný svým odporem ke všemu, co v je dnešním světu úplně samozřejmé, svým odporem k „europeismu“ a „NGOismu“ a vůbec k občanské společnosti nebo ke snahám diskutovat o globálním oteplení. Ale já si myslím, že je potřeba postavit proti té konfrontační politice snahu o konsensus. Dovedu si přestavit, že prezident by nemusel posilovat kompetence prezidentského úřadu, jak jsme to viděli například v problematických debatách o jmenování soudců Ústavního soudu. Ale spolu se stranami, se Senátem, se Sněmovnou, tam kde jsou konfliktní problémy, tak - aniž by porušoval své kompetence dané ústavou - má vždycky možnost s politiky diskutovat a snažit se na neformální bázi najít řešení, které by nebylo konfrontační. To je, myslím, jedna základní věc. Jinak je samozřejmě zásadní zmíněná evropská otázka, protože proti kverulantství v Evropě je třeba prosadit aktivní politiku. Je třeba se také více zajímat o lidská práva. Ale to ne tak, jak se to někdy děje, že některé porušování lidských práv se kritizuje a jiné se ignoruje. Protože mluvíme-li o hodnotách euro-americké civilizace nebo našich hodnotách, tak nemůžeme mít dvojí standardy.

V souvislosti s prezidentskou volbou bývá občas zmiňováno i vaše jméno. Na stránkách LN se k tomu vyjádřil vicepremiér Vondra, který mimo jiné řekl: „Jiří Dienstbier je kamarád, kterého mám lidsky velmi rád a dodnes se stýkáme. Ale moje představa prezidenta je, že bude stát v době nejistoty a krize pevně, neuhne. Jsem přesvědčen, že Klaus je pro tu funkci lépe vybaven než Dienstbier. Jirka Dienstbier je na můj vkus příliš vlevo. Klaus to dělá dobře a nevidím důvod to měnit. Prezident by neměl být třtina ve větru. Klaus je v názorech konzistentní, i když to zrovna není trendy.“ Co tomu říkáte?

Nechci hodnotit ani Klause, ani sebe. Ale pokud jde o ty třtiny ve větru se klátící, tak je možno se podívat na naše životopisy a na to, co jsme kdy kdo dělali. Kromě toho, já už jsem před pěti lety, kdy se také - sice méně než dnes - mluvilo o tom, jestli bych měl být kandidát, řekl jednoznačně, že prezidentem by měl být člověk, který ani nepřijme Mnichov, ani nepodepíše moskevský protokol. Poněvadž náš základní problém, který dokonce přispívá k českému komplexu malosti a méněcennosti je, že naše politická reprezentace v rozhodujících okamžicích vždycky selhala. To vůbec neznamená, že se musí bojovat, protože je-li přesila taková, jako byla nacisticko-německá či sovětská, tak by vojenská operace byla naprosto směšná. Ale není přece potřebné, a je to přímo špatně, když to sami přijmeme. Dánský král, když začali zatýkat dánské židy, si prostě připjal žlutou hvězdu a na koni vyjel do města, aby ukázal svůj odpor vůči tomuto chování. A my jsme vždycky měli hlavně ten problém, že jsme nevnímali, že člověk může být poražen, ale nesmí sám kapitulovat.

Jedním z hlavních témat české zahraniční politiky, ale i debaty o české národní suverenitě je eventuální umístění americké radarové stanice na českém území. Existují podle vás reálná bezpečnostní rizika, která by nás měla vést k tomu kroku?

Za prvé, vůbec nevím, a neví to ani mnozí přední světoví odborníci, kvůli jakému nebezpečí by taková základna měla existovat. Protože třeba i profesor Postol, odborník na strategické zbraně z Massachusetts Institute of Technology říká, že to nemá vůbec žádný význam, protože takové nebezpečí neexistuje, a pokud by existovalo, pokud by existovala země, třeba jako Írán, která by takové zbraně měla, tak takový systém ji vymaže během několika minut z povrchu zemského. Čili všechny ty diskuse o tom, jak to poškodí místní radiové vlny či životní prostředí, k čemu to má sloužit technicky, jsou odváděním pozornosti od té základní věci, že je to politické rozhodnutí. A je to snaha této administrativy využít „rumsfeldovského“ dělení na starou a novou Evropu a propašovat nějaký nový systém přes Česko a Polsko do Evropy a do NATO, kde to v podstatě nikdo nechce, poněvadž uvažuje reálně. A podle mého názoru to jenom opět podporuje antiamerikanismus v Evropě, rozvrací to EU a NATO, přinejmenším to přispívá k dalšímu napětí v těchto organizacích. Zásadní věc – a jediná, o které se má podle mě debatovat - je ta, že Evropa a USA se potřebují a že je nutné, abychom se společně shodli, jaká jsou současná ohrožení a jakými prostředky jim čelit. Žádné jednostranné akce k tomu nejen nepřispívají, ale dokonce působí napětí a znemožňují, aby se podobná vážná společná debata vedla.

V upravené podobě vyšlo v časopisu Čas volby 06/2007