Jaké je vaše hodnocení roku 2017, pokud jde o zahraniční politiku? Které věci byly podstatné? Které negativní a které pozitivní?

Donald Trump svádí urputný souboj s mocnými rezidui obamovské, clintonovské a bushovské nomenklatury a leccos se mu daří. Britové postupují ve vyjednávání o brexitu váhavě, nejasně a tápavě. Brusel se z brexitu otřepal, o skutečných příčinách brexitu nediskutuje a tvrdě utahuje šrouby. V rozhodujících volbách roku 2017 ve Francii, v Nizozemí a v Německu vyhrál další prointegrační a promigrační tón. Rusko stojí před prezidentskými volbami a Západ nepochopitelně stupňuje třaskavou politiku konfrontace s touto velmocí. Rusové vstupem do Sýrie demaskovali americkou vojenskou neschopnost i tamní chybnou americkou politiku. Žádný velký optimismus nám ten rok 2017 nepřipravil, ale jedno pozitivum tu skutečně je: zatím nedošlo k vyprovokování válečného střetu mezi Západem a Ruskem – díky Trumpovi.

Co otázka migrační vlny? Je problém vyřešen, nebo nás to nejhorší teprve čeká?

Obávám se, že problém migrace vyřešen není a na lepší časy se neblýská. On je to totiž problém evropský, vnitřní. Migrační krize je pouze jednou z krizí současného evropského integračního modelu „bez hranic a národů“, ale také projevem hodnotového kolapsu naší civilizace. K něčemu takovému by nemohlo dojít, kdybychom nepodlehli zhoubné politice soudobé nové evropské levice a nenechali si namluvit, že tradice, hodnoty, dokonce i předsudky už jsou vlastně starou přežitou veteší. Veřejné mínění se snad začíná trochu probouzet, současné evropské politické elity však jedou dál kolem „močálů a pustých skal“.

A co návrhy na Dublin IV? O této věci jste psal článek...

Ano, je to text, který je volně dostupný na stránkách našeho Institutu Václava Klause. Myslím, že by se lidé o tento problém měli ve vlastním zájmu zásadně zajímat. Česká politika jej prozatím nijak neuchopila, což pro mě není překvapením, ale smutným potvrzením její neschopnosti identifikovat rozhodující témata dneška.

Návrhem Evropské komise, který má název Dublin IV a o kterém se snad ještě povede debata, se navrhuje zavedení jakéhosi automatického relokačního mechanismu. Už nebudou žádné kvóty, bude nastaven automatický transfer migrantů z „přetížených“ zemí do ostatních zemí EU. A bude-li tomu daná země vzdorovat, budou na ni uvaleny fantasmagorické finanční sankce. To, že tento návrh nebyl jedním ze zásadních témat podzimních voleb, považuji za katastrofu.

Hovoří se o tom, že velký exodus a migrační vlna, která nás může zachvátit, může být i z Ukrajiny... Co o tom míníte? A jsme na to připraveni?

Ano, k tomu může dojít, bude-li Západ pokračovat ve své nesmyslné a škodlivé politice vůči východnímu prostoru. A zda jsme připraveni? Nejsme, jinak by stále častěji nebyly s porozuměním přijímány názory, že bez imigrační pracovní síly se naše hospodářství už neobejde, a rozhodněji bychom odmítali plácání o tom, že migranti „vylepší“ problém se stárnutím obyvatelstva. Tyto chiméry polehoučku otevírají migraci dveře. A zdůrazňuji, že z jakéhokoliv prostoru, nejen z Ukrajiny!

Co lze dále očekávat v EU? Povedou Macron a Merkelová Unii ke stále větší centralizaci, nebo na to nemají sílu? Martin Schulz hovořil o vytvoření federace a kdo ji nechce, ať z EU odejde… Hovoří se i rozpadu Unie...

Eurosoudruh Schulz pro mě není žádným překvapením. Já si jeho agresivní evropské názory dobře z Evropského parlamentu pamatuji. Poslechněte si ho a okamžitě byste měli dostat certifikát za zdárné absolvování výživné stáže v této zvláštní politické „bublině“.

S Macronem a Merkelovou je to jiné. Dosavadní počínání francouzského prezidenta naznačuje, že bude hledat zástupná či úniková témata, aby zakryl dramatické domácí problémy. Proto se tak profiluje a angažuje v „reformě“ evropského centralizačního projektu. Neříká nic nového, ale říká to nově a energicky. Merkelová má doma také víc problémů, než si možná připouštěla.

Osobně ale nečekám, ani nepředpokládám, že by se v EU něco zásadního mělo změnit. Už proto ne, že Britové postupují nerozhodně, nijak na Brusel netlačí, a jejich váhavost spíše posiluje probruselské politické elity. Ne, evropský centralizační proces bude i nadále pokračovat stejným směrem, snad ještě intenzivněji a rychleji, přestože si čím dál větší množství občanů myslí něco jiného.

Do jaké míry lze očekávat vzestup stran, které se stavějí vůči Evropské unii a k imigraci odmítavě či kriticky?

Čím déle se donedávna významné, tradiční strany budou vyhýbat dotekům palčivých problémů, tím vyšší bude šance pro posilování stran s různě motivovaným protestním nábojem. Kdyby pro německou CDU kancléřky Merkelové nebyly EU a euro svatou nedotknutelnou krávou, asi by v Německu neexistovala Alternativa pro Německo, kdyby v Česku ODS zaujala jasnou pozici k migraci a vyjadřovala se k EU tak, jak tomu v minulosti bývalo, nebyl by u nás Okamura. Takhle jednoduché to je – selhávání tradičních stran vede k jejich kolapsu a nahrazování novými formacemi.

V Evropě se může do roku 2050 až ztrojnásobit počet muslimů, tvrdí výzkumná agentura Pew Research Center. Ve Švédsku, ve Francii či v Německu muslimů může být 20 až 30 procent… Nebude toto důvod, aby ČR vystoupila z EU, aby nebyla islamizována? Muslimové budou jistě prostřednictvím institucí EU uplatňovat svůj vliv na státy jako Francie, Německo, Belgie a také na ostatní členy Evropské unie...

Já tento výzkum znám, ale nevšiml jsem si, že by jej politická třída chtěla nějak respektovat. V prostředí evropské politické korektnosti je povinností tyto signály ignorovat, brát tyto informace na lehkou váhu, případně skandalizovat či ostrakizovat jejich hlasatele. Samozřejmě si myslím, že umělé a násilné „bruselské“ dosídlování našeho území migranty je spouštěcím mechanismem odchodu z EU. Úvahy tohoto typu jsou však více než předčasné.

V Česku zatím vítězí názor, že případný „odchod z EU by byl příchodem do Moskvy“, že by byl zpochybněním naší západní orientace a že by byl naším návratem na Východ. Necítím ani náznak atmosféry, která by takovým klišé měla sílu čelit. A já se moc bojím, že tyto myšlenkové stereotypy u nás nezlomí dokonce ani masový příchod migrantů z kulturně a civilizačně cizorodých zemí.

Hovoří se o tom, že u nás je ohrožena západní „liberální demokracie“. Může být ale pro nás Západ vzorem? Například Marine Le Penová je stíhána za to, že na twitteru zveřejnila fotografie popraveného amerického novináře Jamese Foleyho Islámským státem, včetně uříznuté hlavy. Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stürzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle nějž jsou sociální sítě jako facebook, youtube nebo twitter povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, například „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá, či nikoli. Pokuta může dosáhnout až padesát milionů eur…

Dokud si neuvědomíme, že dnešní Západ už není tím Západem, na jehož symboly jsme se chodili dívat do výkladních skříní Tuzexu, tak nám není pomoci. Už není tím majákem svobody, jehož záblesky pro nás byly nadějí. Dnešní Západ jsou environmentalisté, feministky, genderistky, pomatené hnutí #MeToo, regulátoři všeho typu, levicově-liberální The New York Times a globální „kojzarovská“ televize CNN.

Západní „liberalismus“ se dostal na své zničující pouti vytvořit „nového“ člověka tak daleko, že odmítá rodinu skládající se z muže a ženy, že jakákoliv úchylka je považována za normu hodnou respektu, že domácí mazlíčci mají „právo na ošetřování v době své nemoci“, že lidem by měl být garantován základní rovný příjem, aniž by vůbec museli pracovat, a že by měly být odstraněny hotové peníze. Dnešní Západ považuje jakoukoli nerovnost za nespravedlnost, kterou musí „moudrý“ stát napravit.

Volání některých českých politických stran „patříme na Západ“ je v celém tomto kontextu směšné, pokud si nepoložíme zásadní otázku – a čím ten Západ dnes vůbec je?

Jak bilancujete dění okolo Ruska a Ukrajiny a co očekáváte v roce 2018?

Vladimír Putin nabídnul Rusům návrat k národní hrdosti a poslední, co si dnes zřejmě drtivá většina Rusů přeje, je návrat k chaosu a rozvratu Jelcinovy éry. Západ tomu nerozumí, dává přednost pěstování politických schémat z dob studené války a své vlastní problémy překrývá budováním obrazu nepřítele „tam na východě“. Je to omyl, který se nám může velmi nevyplatit.

Na Ukrajině je mi líto těch obyčejných lidí. Neměli se dobře za komunistů, neměli se dobře za jakékoliv vlády, která po éře Sovětského svazu v jejich zemi následovala. Země je v katastrofálním stavu a jenom trochu schopní lidé ji opouštějí. Západ si vůči Ukrajincům počíná bezohledně, přezíravě a arogantně. Živí je sliby, o kterých ví, že je nemyslí vážně, a žene Ukrajince do konfliktu s Rusy, ze kterého pro ně nic dobrého nemůže vzejít. Rozhodně tedy neočekávám, že by se v roce 2018 mohlo Ukrajincům vést lépe.

A už vůbec neočekávám, že by Západ významně změnil vůči Rusku konfrontační tón. Radost z toho nemám. Dnešní Rusko nepovažuji za hlavní nebezpečí. Hlavním nebezpečím Západu je dnešní Západ sám.

Co Sýrie a Blízký východ? Není vidět vzestup Ruska a úpadek politiky USA v této oblasti?

To je další, velmi průkazný, příklad proměny současného světa. Zatímco Rusové zaujali velmi pragmatický a realistický postoj, jejich zahraniční politika je racionální a čitelná, Američané – nejen v Sýrii – prokázali svoji aktuální zahraničněpolitickou neschopnost a diletantství. Rusové se nesnažili Sýrii vnutit novou vládu a nového prezidenta, což kdysi bývávalo sovětskou tradicí, jak my sami z vlastní historie víme. Sovětskou roli o vnucování „univerzální pravdy“ převzali Američané a počínají si tak po celém světě. Nikdy bych nevěřil, že se něčeho podobného dožiju!

Co Čína a Severní Korea?

Stupňování napětí na Korejském poloostrově je vážné a varovné. Dohodu, která by byla nesmírně cenná a která by situaci odblokovala, nemá kdo garantovat. Čína se do toho nijak nehrne, Američané nevěří Rusům a Korejci nevěří Američanům. Přitom nikdo jiný, než tyto velmoci, nemůže proces zmírňování napětí orchestrovat. Ruský prezident pomoc při vyjednávání nabídnul, ale Američané společný postup a spolupráci odmítli. Je možné být v takové atmosféře optimistou?

Co míníte o uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele?

Považuji to, ve všech souvislostech, za sporné rozhodnutí, které si v dnešní rozbouřenosti doby zasloužilo spíše zdrženlivost.

Ptal se Lukáš Petřík, PL, 6.1.2018

Institut VK