19.11.2017 | Svátek má Alžběta


ROZHOVOR: Jachnin zemřel, ale zůstává

25.6.2011

V neděli 17. dubna navždy odešel filmový historik a publicista Boris Jachnin, který se narodil roku 1932 v Praze v rodině ruského, nacisty popraveného lékaře, a 1. května by mu bylo 79 let.

Od roku 1955 žil Jachnin v Českých Budějovicích, kde jsem ho po převratu řídce navštěvoval, přičemž poprvé k tomu došlo pod vlivem jeho obsáhlé monografie o Waltu Disneym (1990), kde jsem odhalil pár nepodstatných nepřesností. Boris Jachnin byl nesmírně vlídný a přímý muž a těžko taky zapomenout na pregnantnostBoris Jachnin jeho universitních přednášek či jeho semináře a pořady na filmovém festivalu v Plzni. „Učil“ mě ovšem i pít whisku a jako někdejší nakladatelský redaktor četl různé mé rukopisy (i později knižně vydané) - a radil mi.

Boris bojoval od čtyř let se zdravotními problémy, maminka jej vozila v kočárku a chodit začal až v patnácti. Do svých šedesáti ovšem vedl i boje s minulým režimem, FAMU absolvoval až roku 1967 a teprve po převratu, roku 1991, se stal kandidátem věd na FF UK - v oboru teorie a dějin divadla, filmu, rozhlasu a televize. Ve stejném roce ho politicky rehabilitovali jako novináře.

Kdysi však vlastně začínal jako filmový a divadelní statista (od roku 1948), který miloval hlavně výtvarné umění - a právě až skrz ně znovu film… Zkoušel ale být i básníkem, psal povídky i pohádky pro děti a najdeme jej v Adamovičově slovníku science fiction. Je autorem biografií Grety Garbo, Charlie Chaplina, Jana Wericha či Jana Procházky a monografii o R. W. Fassbinderovi musel roku 1987 vydat pod pseudonymem Jan Grulich. Kromě toho sám natočil dva výukové filmy, psal skripta a jeho kandidátská práce se zabývá modelem filmového školství vč. učebnic a metodiky.

Jachnin přednášel hlavně na Jihočeské univerzitě, ale třeba i na písecké filmové škole anebo v Olomouci. „Jedna studentka až z New Yorku s ním v poslední době konzultovala práci o Jiřím Voskovci,“ vzpomínala letos jeho manželka Jitka Jachninová, „a jiné radil s prací o Janu Procházkovi.“

***

I následkem vývoje v této zemi prošel Boris neuvěřitelnou přehršlí zaměstnání a byl tedy postupně jak osvětářem, tak i dramaturgem či nakladatelským redaktorem. Ale také pracovníkem u lisu, izolatérem, ostřičem nástrojů, skladníkem a nočním hlídačem. Z jeho literárního díla se stala před čtyřmi lety knížka Seďte rovně a jiné texty 1963 – 2007 (Kvarta, 152 stran), kde najdete i práce pro rozhlas a katalogy různých výstav. Borise Jachnina jsem se několik let před smrtí zeptal:

Jak ses vůbec dostal do Budějovic?

Vlastně jsem tu asi chtěl hledat nějaký smysl života a jeho praxi, nebo svobodu či co, a celé mládí usiloval, abych se stal malířem, což se nedařilo.

Zato filmy tě bavily?

Hned ne. Původně jsem film považoval za lidovou zábavu a teprve na škole, kde jsem uviděl pár těch uměleckých, jsem filmu pozvolna přicházel na chuť. Jenže… mě ze školy vylili.

Mluvíš o studiu režie na FAMU zahájeném 1952?

Ano. Studoval jsem ale jen dva roky. 1954 mě vyhodili za film, jehož žánr bych popravdě neuměl pojmenovat ani dnes, kdy za sebou máme postmodernu.

Pustíš mi ho?

Šlo o směs hraného, loutkového a trikového filmu, o jakousi agitku, a jmenovala se Zloděj na každém rohu. Při práci jsem si vyzkoušel snad veškeré knoflíky na kameře a jak herce, tak i neherce, no, a měl z toho prču. Byl jsem pak překvapen. Ostatní brali práci vážně! A zejména název filmu vadil.

Zloděj na každém rohu?

Jistě. Ačkoli zrovna název byl jednou z mála věcí, ke kterým jsem přišel náhodou, protože právě ten zbyl ze scénáře Karla Copa.

Uplynulo třináct let a teprve roku 1967 jsi promoval.

FAMU mi sama nabídla, abych se vrátil a studium dokončil, i když na fakultě filmové vědy a historie, k čemuž jsem, pravda, mezitím získal průpravu. Vedl jsem filmový klub, byl šéfem městské správy a měl na starost devět kin. Jezdil jsem do Prahy na projekce, ale v Budějovicích měl ženu a děti. I díky jejich pochopení jsem pak mohl po promoci v Praze nastoupit jako řádný vědecký aspirant, ale zůstal Budějovičákem.

A už roku 1962 vydal i sbírku veršů Nahýbejte se z oken.

To víš, taky já byl omýván módními vlnami. Tehdy byla zrovna vlnou poezie všedního dne. Následovala i sbírka povídek Na každé cestě leží klíče (1963) a psal jsem pro kabarety a divadlo.

Pro to´s úspěšně adaptoval H. G. Wellse, román Neviditelný (1965).

V Budějovicích bývala loutková scéna a stala se v šedesátých letech divadlem pro mládež, které ovládalo i techniku černého divadla.

1965 jsi pak uveřejnil i hru Kádrobaret napsanou s Ivanem Pilným. Následovala řada dalších…

Jihočeské divadlo uvedlo i mou adaptaci ruské loutkohry Rajská komedie , kterou jsem přizpůsobil pro herce Josefa Bulíka a Jiřího Císlera, a nasazena zůstala dvěJachninova poslední kniha sezóny. S Jiřím jsme zažili veliké legrace, a to i než jsme se stali příbuznými skrz potomky. Císler samozřejmě nebyl jen komik. Byl stejně dobrý činoherec - ve vážných rolích - a vyškolený muzikant na spoustu nástrojů. Jeden čas jsme spolu dělali písničky.

Ty jsi ovšem, Borisi, postupně dělal snad všechno a zkusil napsat i román.

No, jmenoval se Filtr. Ale ke hrám. Pro pražskou Laternu jsem napsal i sci-fi Hellion, která se zalíbila Mirku Macháčkovi, a psal jsem pro Bočana a Jireše. Zpracoval jsem také osudy jedné své známé a dostal za to celostátní cenu ve scenáristické soutěži. Scénář se jmenuje Sestra.

Zfilmován dosud nebyl…

Ne. Moc mi to nevadí. Jeden skvělý dramaturg mi ostatně řekl: „Ty blázne, někdo to stejně jednou natočí, vždyť podívej, jak je stará Bible. A pořád z ní taháme nápady.“

V letech 1962-1967 jsi byl nakladatelský redaktor. Je ti dnes vděčný nějaký autor?

Spíš já jim. A byli mezi nimi i Seifert, Jan Procházka, František Nepil, Ivan Diviš a Věra Linhartová.

Odmítal jsi taky?

Myslím, že jsem nikdy neodmítl dobrý rukopis, ale neměl jsem samozřejmě výhradní pravomoc, stál nade mnou ředitel nakladatelství.

Jak jsi pak trávil normalizaci?

Mj. jako skladník náhradních dílů v pekárně. To období začalo i častými výslechy a došlo dokonce na fyzicky obtížnou prací ve slévárně, která zhoršila můj invalidní stav, takže ta pekárna byl pak hotový ráj, a právě tam jsem psal knihu o Raineru Werneru Fassbinderovi (1946-1982) a část monografie o Disneym. Stačil jsem se ale naučit i rozeznat kvalitu čerstvého pečiva - a zůstali kamarádi.

Roku 1988 jsi vydal publikaci o Gretě Garbo a 1989 o Bardotové. Ty herečky sis vybíral?

Byly to zakázky. Jen publikaci Jan Procházka (1990) se mi podařilo prosadit.

Což byl i kamarád?

Ano. S Janem jsme se spřátelili, když jsem mu jako nakladatelský redaktor navrhl, že bychom mohli vydat knihu čtyř ženských příběhů z filmů Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963) a Vysoká zeď (1964). To se mu líbilo. Okamžitě vymyslel i atraktivní název Tři panny a Magdaléna (1966), ale měl podmínku, že obálku musí navrhnout Zdeněk Seydl (1916-1978). Tak začala naše spolupráce, která přerostla v přátelství, a když byl Procházka hospitalizován, pověřoval mě úkoly a dával nahlédnout do svých záměrů. Byl velkorysý a dokázal překonat chybné postoje z mládí, takže stanul v první řadě… určené ovšem tehdy k záhubě. Procházka byl přitom umělcem toho typu, který se nechce setkávat v „pohostinství“ či vinárně, a vždycky se mi zdál maximálně soustředěný.

Napsal i film Páni kluci - podle Dobrodružství Toma Sawyera, pod který se ovšem roku 1975 podepsal Vít Olmer…

Je to tak. Že scénář nenapsal Olmer, nýbrž Procházka, mi sdělila až Janova rodina. Ptal jsem se na to, vzpomínám, přímo spolužačky Věry Plívové, která Pány kluky režírovala, a odpověděla, že o tom neví. Tak jsem dopsal Olmerovi - a neodpověděl. To už ale má publikace o Procházkovi musela do tiskárny a já věc vyřešil kompromisem, který je bezradný, ale vystihuje, jaké jsem měl v tu chvíli informace: Film Páni kluci natočila Věra Šimková–Plívová, aniž tušila, že scénárista Vít Olmer propůjčil své jméno Procházkovi.

Procházku hodně filmoval Kachyňa. Co je nejlepší?

Všech šest fascinujících komorních dramat z let 1963-1970 je čímsi nebývalým i světově. Nejradši mám ovšem Kachyňovu Krávu (1995).

Po převratu jsi začal přednášet. Skvěle!

Ale už zapomínám a občas se nad nějakým hrdinou rozpláču, což je vždycky děsný: ať už lidi věří nebo tě maj za komedianta. Ale jak neplakat nad Terezou v Tak dlouhé nepřítomnosti? Miluji ten film. Tak moc, že jsem ho sám opatřil vlastními titulky pro studenty. A jak neplakat nad hrdinou ze Sviť, sviť, má hvězdo? Nebo nad výkřikem „svoboda“ v Radokově Daleké cestě? Zatím mi posluchači pláč vždycky odpustili, ale je to signál, že už musím učení nechat.

Děkuji za rozhovor, Borisi.



Štědrý dárce spermatu má 100 dětí. Geny daruje přes Facebook
Štědrý dárce spermatu má 100 dětí. Geny daruje přes Facebook

Američan přišel s kontroverzním způsobem, jak pomoci homosexuálním a neplodným párům.

Diskuse


J. Pašek
18:46
25.6.2011

počet příspěvků: 1, poslední 25.6.2011 06:46









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.