Novinář a spisovatel Karel Hvížďala se narodil 16. srpna 1941 v Praze. Jako reportér začínal pracovat v časopise Mladý svět, později byl redaktorem v nakladatelství Albatros. V letech 1978-1990 žil v exilu v Německu, psal rozhlasové hry a spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa a Deutsche Welle. Po roce 1990 byl prvním předsedou představenstva společnosti Mafra, vydavatele deníku Mladá fronta Dnes. Byl spoluzakladatelem časopisu Týden, kde zároveň, v letech 1994-1999, působil jako šéfredaktor. V současné době je ve svobodném povolání. Karel Hvížďala, podle Václava Havla "nestor a guru českých novinářů", má na svém kontě více než dvě desítky knih rozhovorů, které vedl např. s Václavem Havlem, Václavem Bělohradským, Karlem Schwarzenbergem, Jiřím Suchým, Janem Švejnarem a několik próz, např. Fialoví ježci a Raroh. V roce 2008 získal nejvyšší české novinářské ocenění - Cenu Ferdinanda Peroutky. Žije v Praze.
Toto je vůbec první rozhovor, který Karel Hvížďala poskytl elektronickou cestou pro internetový portál a komentoval ho slovy: "Protože, jak pravil klasik: ´The medium it's the message´, byla to pro mě nová zkušenost hledat rovnováhu mezi přesností a lehkostí."
Nakladatelství Portál nyní vydalo soubor jeho esejů Restaurování slov. Jde - po Moci a nemoci médií a Jak myslet média o třetí knihu, která se zabývá mimo jiné analýzou médií. (Autogramiáda knihy proběhne 12. června 2008 v 16.30 hodin v reprezentační prodejně Českého rozhlasu na Vinohradské 13.)

V české kultuře jsou stále vzpomínány "ikony" kvalitní žurnalistiky - Ferdinand Peroutka a literární kritiky - F. X. Šalda. V čem byla jejich síla, schopnost, trvalost?
Já bych k těm jménům ještě připojil Karla Havlíčka Borovského, protože jím česká kvalitní žurnalistika začíná a jeho texty či principy jeho uvažování mají platnost dodnes. Třeba jeho Obrana opposice otištěná v Národních novinách 22. dubna 1849 je i dnes velice aktuální a konec konců i útok na Havlíčka ve vídeňských provládních novinách Presse, které se rozhořčovaly nad tím, že Havlíček byl dne 13. dubna 1849 porotním soudem uznán za nevinného, je pro vztah moci a médií typický. Havlíček ale nedělal nic jiného, než že hájil právo opoziční žurnalistiky vytýkat vládě, s níž nesouhlasí, chyby a soustavně ji kritizovat. V tom je síla skutečné žurnalistiky: že udržuje ve veřejném prostoru více pohledů na svět, odkrývá skrytou či odvrácenou tvář politiky, konstruuje jiné modely skutečnosti, a tím nutí občany "jinak" myslet, utvářet si vlastní názor. Pěstuje ve veřejném prostoru ius resistendi, tedy právo odporovat moci a připomíná, že veřejný prostor nikomu nepatří, že je jen prostorem pro diskurs. V tom je ten základní rozdíl mezi režimy demokratickými a autoritářskými (jejichž příkladem může být Rusko, kde oficiální poradce pana Putina pro media řekl, že Rusko se dívá na televizi jako na nástroj propagandy, a proto do ní nikdy nepustí kritiky režimu). U nás se tím, že si parlament nechává vliv nad veřejnoprávními médii, blížíme spíše ruskému a ne západnímu modelu.

Proč je vůbec kvalitní žurnalistika důležitá? Jak může její úroveň ovlivnit kulturu konkrétní společnosti?
Mudrcové, jak posměšně říká mediálním filozofům a analytikům ředitel České televize pan Jiří Janeček, říkají, že hlavním posláním prestižních médií, mezi něž patří média veřejné služby, je vytvářet takzvané sjednocující prostředí, což přeloženo ze sociologického jazyka znamená, že překládají blem-blem-jazyk PR agentur do přirozené mluvy a tím odkrývají to, co ona zjednodušená řeč občanům tají, demaskují ideologickou ptydepe politiků, emocionální výlevy bulváru překládají do přirozeného jazyka a ukazují na nemístné zkreslení popisovaných událostí. Odhalují, jak umně je zaměňován transfer informací za transfer emocí, a na druhé straně s dávkou přiměřeného zjednodušení převádějí do přirozeného jazyka řeč vědců či jiných specialistů, a tím umožňují vznik kvalifikovaného veřejného mínění. (Prestižní média tedy dělají de facto totéž, s čím začal Diderot před 361 lety, když začal pracovat na encyklopedii, a tím "vynalezl" veřejné mínění.)
V okamžiku, kdy média veřejné služby tyto analytické funkce neplní, kdy "mudrcové" nemají místo ve veřejném prostoru, tehdy ho ovládají jen veřejné emoce, s nimiž pracují politici, a to je právě ta chyba. Média veřejné služby ve zpravodajství a publicistice musí mít odvahu neřídit se sledovaností v těch případech, kdy forma podkopává standardy rozdělení rolí v naší civilizaci. Politici mají moc, ale autoritu mají mít justice a univerzity. Politik politiku vykonává - politologové a komentátoři ji analyzují, ukazují na její skrytou tvář. Taky bychom mohli říci: Střet dvou politiků, na což se dnes začasté publicistika omezila, je jen střetem dvou ideologií, které maskují podstatu.
Vzpomeňme, když měl Václav Moravec ve svém pořadu Otázky V. M. třeba Jacquese Rupnika a tuším ještě Václava Bělohradského, jak museli politici rychle změnit jazyk a hovořit mnohem přesněji. To je právě ta nejvlastnější úloha médií veřejné služby, vracet do veřejného prostoru přesný jazyk a zbavovat ho emocionálního maskovacího nánosu a tím opět připomínat, že vždy by měla existovat či že alespoň kdysi existovala nějaká obecně uznaná hierarchie hodnot. Právě v tom spočívá hlavní kulturní výkon médií, která se touto činností, byť často nepřímo, podílejí na tříbení politické kultury, kultury mezilidských vztahů, kultury dialogu, ale i na sofistikovanějším pohledu na jednotlivé druhy umění. Proto se ve staré Evropě považuje úroveň zpravodajství za národní bohatství.

Právo svobodného projevu v publicistice patří jistě k nejzásadnějším. Jak je to s právem na osobní názor a vzájemnou toleranci? Jsou známé ideové spory významných a skvělých osobností (nejvíce asi Karel Čapek - Jaroslav Durych), které se dodnes občas přenášejí na úroveň napadání a invektiv. Je to rozdílné v oblasti politické a v oblasti umělecké?
K sporu mezi pány Čapkem a Durychem bych se raději nevracel, k tomu by bylo třeba zabývat se dobovým kontextem druhé půlky třicátých let minulého století, kdy se Jaroslav Durych netajil obdivem k fašistickým režimům a pak v době ohrožení republiky začal útočit na demokratické spisovatele, nejen na Čapka…
Dnes, myslím, jsou hlavní problémy sporů v tom, že se personifikují (a to jak mezi politiky, tak novináři) a jádro konfliktu je díky tomu odsunuto stranou. Místo názoru, za kterým má stát konkrétní analýza problému, se pracuje s pouhým míněním. Výsledkem je, že se ve veřejném prostoru bojuje, řečeno krasobruslařskou terminologií, jen o dojem, ale ne o provedení. Estetika médií určuje etiku sporů - a tady se zřejmě přibližujeme k nejhlubší rovině problému, který se týká rozpadu pojmu veřejnost.
Encyklopedické definice říkají, že za veřejnost je považována vždy jen ta část společnosti, která se angažuje ve společenském dění, a to buď v celku, nebo při řešení konkrétních problémů. Proto byla původně za veřejnost považována jen šlechta a duchovní, posléze i měšťanstvo a nakonec i občané. Veřejnost se početně rozrůstala.
Ale uvažujme konkrétně: Podle průzkumů veřejného mínění většina lidí v České republice odpovídá na otázku, jak by charakterizovali současnou situaci v naší zemi, slovem: Bordel! Z toho lze vysoudit, že zaprvé v naší zemi lidé postrádají jasná pravidla hry, která by byla obecně uznávaná, vážená a důsledně dodržovaná. Za druhé, že lidem chybí obecná slušnost a důstojnost ve vztazích. Postrádají kultivovanost společenského života i politickou kulturu. Jenže neexistuje-li společná vůle k dohodě na jasných pravidlech, tedy i na většinově uznávané hierarchii hodnot, neexistují ani autority, které by je prosazovaly, společnost se atomizuje a vyvstává klíčová otázka: Lze za takové situace ještě hovořit o veřejnosti? Nevracíme se do stavu tribální sobecké společnosti, kde se člověk cítí jen příslušníkem rodu, kmene či nějakého jiného, byť třeba politického uskupení? Nepoužíváme slovo veřejnost už jen ze setrvačnosti? Neměli bychom pro označení naší společnosti užívat jiné, přesnější slovo? Není tohle i hlavní důvod, proč nefungují slovní spojení, v nichž se pracuje s pojmem veřejnost, jako je veřejný prostor, veřejné mínění či veřejnoprávní média?

Je vůbec možné, aby dnes vynikla jediná autorita, která by udávala tón, na jejíž názor by čtenáři čekali jako na směrodatný?
Domnívám se, stejně jako vy, jak vyplývá z toho, že se na to ptáte, že asi ne. To platí ale o všech oborech: planetární slávu a autoritu, jako měl Pablo Picasso v malířství, jako má ještě Milan Kundera v literatuře, nebo jaké dosáhl Leoš Janáček po smrti, už asi v jednadvacátém století, nemůže dosáhnout nikdo, protože umělců je moc, společnost se štěpí, je atomizovaná, pravda je relativizovaná (každý může mít svou pravdu, říkají postmodernisté), obecně uznávaná hierarchie hodnot se rozpadla a tudíž se nemohou zrodit autority, které naopak byly ztělesněním platné a uznávané hierarchie hodnot a tyto hodnoty tradovaly.

Faktem je, že číst dnešní "osmdesátníky" typu Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Pavel Kohout, Josef Škvorecký... je stále osvěžující. Neptám se, jestli lze očekávat nového "kunderu", na to jste odpověděl výše, ale znamená to, že jejich způsob vyprávění nebyl až tak ovlivněn společenskými poměry v době jejich literárních počátků, ale čímsi obecnějším, snad duchem doby? Je přece citelný rozdíl mezi vitalitou moderny po polovině minulého století a unaveností postmoderny přelomu tisíciletí?
Myslím si, že opak je pravdou. Všichni zmínění autoři, když se vymanili z počátečního poblouznění, se vyrovnávali s tím samým - se svým selháním, a tudíž selháním intelektuálů v minulém století - šlo o obecné téma naší civilizace a zároveň bylo tím, co oněm osobnostem propůjčovalo vitalitu. Dnešní svět je atomizován, cenzura je dynamická, decentní, industrializovaná a propojila se s reklamou. Proto i dnešní krize je jiná, než krize literatury v druhé půlce minulého století. Tenkrát jsme sice od Evropy byli odříznuti (střední Evropa byla unesena na Východ), ale po západní Evropě jsme toužili, a to dokonce i ti funkcionáři, kteří nás od ní dělili. Dnes se jí bojíme (včetně hlavy státu, která odmítá euro a i v Lisabonské smlouvě vidí ohrožení Benešových dekretů, ač nic v EU nemůže mít retroaktivní platnost). Za takové situace je logické, že ač naši autoři píší často ve stipendijních domech na Západě, píší o Sibiři (Jáchym Topol) nebo o Mongolsku (Petra Hůlová). V malé zemi, která se ještě tříští na další menší komunity, z nichž autoři čerpají sílu, není nikdy možné načerpat tolik, jako u předešlé vámi zmíněné generace.

Je třeba mít k psaní nejen příběh, téma, ale také opěrný bod a sebejistotu tradice, které se v Česku neustále zříkáme a "naše" Kafky, Urzidily nebo Werfly vždy objevujeme, až se stanou módními i ve světě?
Nevím, ale když se zamyslíme nad našimi světově nejúspěšnějšími spisovateli posledních let, tak si snad můžeme dovolit říci, že Bohumil Hrabal navazoval na českou tradici narativní prózy (Jaroslav Hašek, Jaromír John) a Milan Kundera zase na karteziánský román a la these. Ani jednomu naše nemoc stále začínat od nuly tak moc nevadila. Spíš díky své umanutosti, zvědavosti a silné vnitřní motivaci se každý jinak a jinudy propracoval k tématům, která oslovovala čtenáře nejen u nás.
Obecně by snad bylo možné říci, že opěrný bod, o kterém se zmiňujete, si musí každý spisovatel najít sám v sobě - musí ho v sobě objevit, jako se to podařilo právě Milanu Kunderovi v povídce Já, truchlivý Bůh v roce 1959, což sám potvrdil a napsal v doslovu ke Směšným láskám. A to mu tehdy bylo třicet let.

Má tzv. "malý národ" také nárok na "malou žurnalistiku"? Ale co potom s tím svrchu uvedeným vzorem "čapků" a "peroutků", který nepochybně překročil hranice státu?
Podle mě nemá: Hudba, malířství, architektura, literatura a i vrcholná novinařina je jen dobrá a špatná.

Jaký jste měl v poslední době největší čtenářský zážitek?
Byla to pro mě kniha Jmenuji se červená z počítače Orhana Pamuka, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2007. Jde nejen o jeho vrcholný román, ale asi také o vrcholný románový opus sepsaný na začátku nového tisíciletí. Jsou to spisovatelské orgie, při nichž autor chrlí obrazy, střídá žánry a vypravěče s takovým citem, že se čtenář, přestože má román pět set stran, ani na chvíli nenudí. Kniha se odehrává v Istanbulu v roce 1591 v prostředí islámským iluminátorů, kdy sultán tyto malíře pověřil úkolem připravit knihu k tisícímu výročí muslimského kalendáře, která by zachytila celý svět. Podobný úkol, v němž se odráží tamější starobylý střet tradicionalistů s novátory, si dal i autor, který se stal sám obětí takového sporu v současnosti. Kniha je tak přitažlivá nejen proto, že je bravurně napsaná, ale i proto, že pomocí ní si autor řeší svůj problém, který je zároveň nejspíš problémem celého lidstva.
U nás, zřejmě, nikdo takový problém ani řešit nemůže, protože se všem současným velkým problémům vyhýbáme, v našich médiích se neobjevují, či jen velmi okrajově a jsme příliš uzavřeni sami do sebe.

Co patří k Vašim literárním láskám trvalým, životním?
To se v průběhu času mění: V poslední době nejraději čtu Eliase Canettiho, Milana Kunderu, Pierra Lepapa, Krzystofa Pomiana, ale rovněž i své kamarády básníky Ivana Werniche, Miloslava Topinku a filozofy Václava Bělohradského, Jiřího Přibáně a řadu dalších.

Mají ještě dnes média moc? A lze uvést příklad jejího negativního a pozitivního působení?
Moc měla media v druhé půlce minulého století za tzv. Spiegel aféry, kdy museli odstoupit z funkce pánové Franz Josef Strauss a Konrad Adenauer a za aféry Watergate, kdy musel odstoupit americký prezident Richard M. Nixon. Dnes, kdy dochází k většímu splynutí médií s politickými stranami a s byznysem, kdy se média postupně vyvazují z kulturního provozu, už mohou mít jen vliv. U nás jistě zpravodajství Mladé fronty Dnes mělo vliv na odchod Stanislava Grosse z politiky kvůli neobjasněnému financování jeho bytu v Praze na Barrandově. Bohužel ale tuto práci děláme nedůsledně a koupí-li si pak byt na Floridě a vilku ve Slivenci u Prahy, nejsme schopní důsledně vyšetřit, jak přišel k penězům a místo tohoto šetření jen zveřejňujeme fotografie jeho nemovitostí a utrácíme za cesty reportérů na Floridu.

Jaká jsou česká média? Je možné najít nějaký jejich charakteristický rys?
Na rozdíl od staré Evropy portfolio našich médií vykazuje jednu zásadní anomálii: Je neúplné. Chybí tu těžká, prestižní, předplatitelská média. Také média veřejné služby se ještě nedokázala oddělit od politického provozu. Nejsou státními médii, ale de facto médii parlamentními. Parlament volí radu, přiděluje peníze a rada zase odvolává ředitele, který je tím pádem víc součástí politického provozu, než mediálního. Ve staré Evropě může ředitele odvolat jen soud za nějaký závažný delikt. Nemůže se chovat jako již zmíněný Karel Havlíček Borovský.

Jak vést dobrý rozhovor?
Jde o to, na jaký rozhovor se ptáte: zpravodajský, časopisecký (o životě a díle), či knižní.
Budeme-li hovořit o rozhovoru knižním, který je nejdůkladnější, tak bych řekl, že skutečný rozhovor je zázrak a povede se málokdy. Použiji zde odpověď, kterou jsem před časem na podobně položenou otázku poskytl jednomu literárnímu časopisu: Vzrušující je už snaha o řádný rozhovor. Před lety jsme si o tom dlouho povídali s rabínem Karolem Efraimem Sidonem, který připomněl, že komunikace prochází vším: desatero jen vyznačuje pravidla komunikace, tedy rozhovoru. A podle Rabbi Hilela (narodil se roku 486 před občanským letopočtem) je celá Tóra o rozhovoru s bližním.
V řádném dialogu musí promluvit nejen to dia z loga. "Ty" musí být silnější. Dia podle Emmanuela Lévinase v dialogu představuje transcendenci. Proto dialog začíná vždycky od toho druhého, jeho přijetím a opačně. Jen přes to Ty se člověk dostane k Já, které je ale pak tím společným Já. Teprve když nastane tato chvíle, jde o skutečný rozhovor.
Proto se říká, že skutečný rozhovor by se měl do člověka tak hluboce vtisknout, že oba účastníky proměňuje. Cílená soustředěnost proměňuje prostor mezi účastníky dialogu. Pan rabín Sidon mi řekl, že skutečný rozhovor se netýká jen slov, ale celého prostoru kolem. Mění celý svět.
To se ale povede jen zcela výjimečně (a to rozhovory dělám od svých deseti let, kdy jsem zpovídal pana Ringese z původního Šaldova Melantrichu) a mně se to s panem rabínem povedlo jen na několika místech až ve třetí společné knize Sedm slov, kdy jsme se k sobě víc přiblížili, ztratili jsme trochu ostych a byli schopni většího vzájemného soustředění. To se samozřejmě při běžném rozhovoru může přihodit jen zcela výjimečně. A stejně zřídkakdy se mi to podaří v rozhovorech, které vedu sám se sebou v esejích.
Víte-li ale tohle všechno o rozhovoru (a teď hovořím pouze o rozhovorech delších a knižních), tak vás přitahuje. Ale na druhé straně z něj máte trochu strach a ten se dá překonat jen důkladnou přípravou, díky které přesvědčíte partnera, že o něj máte skutečný zájem. To je asi to jediné obecné pravidlo, ke kterému jsem dospěl. Pak už to chce jen naslouchat a reagovat hlavně na to, co partner či partnerka říká a nedržet se předem připraveného schématu.
Novinář-interviewer podle mě musí být především zvědavec, tedy curiosus, v tom starém, původním latinském smyslu, kde to slovo znamená i pečlivý, bedlivý, horlivý, zvídavý, pátravý a bádavý.

Co je výhodou či nevýhodou formátu rozhovoru?
Největší výhodou interview je osobní kontakt a zážitek z něho, který zůstane ve zpovídajícím. Když lidé mluví a naslouchají, je možné všechno, a to je úžasný pocit. Problém je jak tento neverbální dojem transformovat do slov. Někdy je třeba vymyslet zpovídanému i jazyk. Když se to povede, ani na to nepřijde.

"Vymyslet jazyk"? To zní hezky, ale i trochu nebezpečně - "sáhl" jste někdy do odpovědí tak, že jste něco "přimyslel", vsunul cosi, co zpovídaný neřekl, ale třeba říci mohl nebo měl?
Ne, to jsem neudělal a to není ani třeba. Běžně člověk doplňuje třeba vypadlá slovesa či podmět, ale to je v řádu věci, patří to k redigování přepisu. Co se ale musí dělat standardně je naopak vyškrtávat redundantní a vatová slova, kterých mluvený dialog obsahuje vždy víc, než kolik snese psaný text.
Ale třeba u Pavla Landovského to bylo ještě jinak: Tam jsem musel jeho slovník načechrat, okošatět, učinit ho pestřejším, abych to, co u rozhovoru vyváděl, předváděl a vyzařoval, přetavil do slov. Šlo o jemnou cizelérskou práci, při které jsem se snažil pracovat s výrazy či obraty, které jsem od něj někdy slyšel. Je třeba dodat, že jsme se tehdy znali již víc než třicet let.

Při rozsáhlejším rozhovoru je jistě lepší, existuje-li mezi zúčastněnými souznění, možná i přátelský vztah. Ale musí to zároveň být velmi zavazující. Kde najít míru toho, nakolik nechat dotazovaného vyprávět a nakolik se snažit jej manipulovat určitým směrem?
U knižního rozhovoru, podle mě, autor tento problém řešit nemusí, protože nakonec může vypustit všechno, co mu z kompozice knihy vyčuhuje. Nejlepší je tyto polohy střídat: chvíli nechat partnera vyprávět, a když zpovídající zjistí, že už se téma vyčerpalo, změnit tok rozhovoru. Pak se taky partner necítí být manipulován a je uvolněnější. Ale ani to neplatí vždycky, jsou lidé, kteří naopak vyžadují, aby při rozhovoru byli přísně vedení.

Co je podstatou kritického myšlení?
Bourat klišé ovládající veřejný prostor a přinášet nové verze skutečnosti. Tím samozřejmě zase vytváříme další klišé, ale pak je na nás a našich dětech, abychom je zase bourali, a tím nedovolili, aby náš mozek zakrněl, aby nás ovládaly levné ideologie.

To zní sympaticky, ale také poněkud obecně. Lze kritickému myšlení naučit, nebo k němu alespoň nasměrovat? Máte zkušenost s vysokoškoláky - daří se to u nich? Můžeme očekávat novou generaci "šikovných" novinářů?
Odpověděl jsem původně tak zkratkovitě, protože vaše otázka je minimálně na esej, takže mou odpověď berte jen jako poznámku: Učit se kritickému myšlení lze, alespoň v to věřím, jen současná doba málo podporuje soustředění, je hodně roztříštěná, takže je to možná těžší než před pár lety. Učit se tomu ale lze hlavně u starých myslitelů jako je třeba "vynálezce" eseje, Michel de Montaigne, který napsal, že odvážná myšlenka (a to je možná ještě lepší než kritická), je taková, která se ničeho nebojí, ale za ničím konkrétním ani nepobíhá. A když dospěje k paradoxu, protikladu, netrápí se tím, protože protiklady jsou podstatou naší existence.
Za základ svobodného a odvážného myšlení Montaigne považoval schopnost kontrolovat svou upřímnost, aby se mohl člověk vydat pouze za svou myšlenkou a nenechal se korigovat "mrtvou soustavou" klišé, poznatků a obecně uznávaných pravd. René Descartes později hovořil o systematické pochybnosti a Blaise Pascal se k těmto principům rovněž hlásil. Václav Bělohrdský ale dnes říká v podstatě něco podobného: Humanitní vědy jsou jednou z posledních opor dějinného vědomí ve veřejném prostoru, toho slavného boje o rozumění, o smysl celku, který vzdoruje imperialismu částí. A dodává: Na tom vzdoru ale nesmíme chtít založit univerzální říši.
Posvátná jednota celku Václava Bělohradského a nepobíhání za něčím konkrétním Michela de Montaigneho upozorňují na stejná pokušení, která jsou vždy nebezpečná. Odvážné (či kritické) myšlení je tedy pro mě takové, které již minimálně od XVI. století na toto upozorňuje.
Studenty, kteří toto vědí či alespoň tuší, jsem poznal, jenom si nejsem jist, že z nich budou novináři. Estetika dnešních novin a časopisů (o elektronických médiích ani nemluvě) takové myšlenky připouští jen velice, velice okrajově, a to je od médií odpuzuje.

Jaký je dnes význam a dosah slova?
Význam slova v civilizaci, která je civilizací knihy (v Bibli přece stojí, že svět byl stvořen slovem) je stále stejný a značný. Už i Egypťané měli písmo za dar bohů. To se nemůže změnit, jen se na to mohou brát menší ohledy, může se na to zapomínat, a pokud bychom na to úplně zapomněli, to by mohlo znamenat pravděpodobně i konec naší civilizace. Stali bychom se lehkou kořistí kohokoliv, kdo na své kořeny a na svou knihu nezapomene.
Staří a moudří přece říkali: Jsme malý národ, a proto musíme vědět, že skutečná síla nezáleží na množství, ale na víře, která vyžaduje odvahu. Naše snadnost, s kterou se přizpůsobujeme levným trendům a s kterou opouštíme kořeny slov, ale signalizuje opak: Neodvahu, a ta je právě tím, čeho bychom se měli nejvíce obávat. Prestižní média by toto měla stále připomínat, ale protože taková média tu neexistují a politikům to nevadí, jsme více ohroženi než lidé ve staré Evropě.
Ztráta odvahy signalizuje i ještě něco hlubšího, co mě děsí: Neexistenci potřeby dnešního člověka vážit si sebe sama. V tomto zjištění objevuji tíseň předků, a tím se paradoxně dotýkám svých kořenů, což mně zase dodává sílu odolávat novým lesklým pokušením. Alespoň na čas.