30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






ROZHOVOR: Demokracie pod palbou

6.11.2014

S Petrem Robejškem o tom, co mají dělat české politické strany

Dnešní rozhovor bych začal úvahou nad českou politickou kulturou. Pokud si to představíme systémově, tak v současné politické kultuře vystupuje velké hnutí, které se nechová jako tradiční politická strana, ani v podstatě nemá žádné členy, a pak se zde nachází velmi slabá média, zjednodušeně řečeno.

Ta média často nejdou do hloubky, věnují se důležitým kauzám korupce, ale už nerozebírají, proč nefungují ty politické strany. A k tomu zde máme v Česku poměrně silně nesdílené demokratické hodnoty ve společnosti. Podle CVVM každý druhý Čech nevěří tomu, že demokracie je tím nejlepším způsobem vlády, anebo o tom má pochybnosti, každý třetí Čech zvažuje, že by bylo potřeba zrušit parlament a politické strany. Nedůvěra v systém tradičních politických stran je tedy velmi silná.

A hnutí, které je dnes, minimálně podle průzkumů, v čele, se rozhodně nestaví za principy parlamentarismu. Hnutí, které nehájí parlamentní demokracii jako nejlepší volbu a podprahově tak sděluje občanům, že parlament není jejich přáním. Jak by se k tomu měly postavit zejména největší tradiční politické strany, v českém pojetí ČSSD, ODS, případně TOP 09, s menším počtem členů případně KDU-ČSL?

Já bych začal více zeširoka, a sice upozorněním na to, že zaprvé je velká potíž s politickými ideologiemi jako s nějakým identifikačním vzorcem. Odlišnost stran, které se odlišně jmenují, není v mých očích tak zřetelná u těch klasických stran ani pro voliče, a řekl bych nakonec ani pro ty strany samotné, protože ideologie jaksi ztratily význam, který měly ještě v minulém století.

Zadruhé povaha politického jednání je taková, že pokud vždy nutila ke kompromisu, dnes nutí ke kompromisu vlastně přes jakékoli hranice, to znamená přes právě jakékoli domnělé ideologické hranice a politika se stává vlastně jakousi politickou technologií, i když se pořád snaží zakrývat tím ideologickým pláštěm, to je jeden bod. Druhý bod je, že povaha politického systému je taková, že v zásadě vynucuje jakési atomizování politického jednání, tedy snahu politických subjektů z určité rezignace nad svojí vlastní nebo z deziluze ze své vlastní bezmocnosti, rezignace na celkové, všezahrnující programy a koncentrace těch zatím nejúspěšnějších nebo potenciálně nejúspěšnějších na bodová témata.

A pro mě jsou tyto příklady viditelné v nadcházejících českých komunálních volbách. Máme Pro Ústí, máme Pro Prahu. A svým způsobem je to i to hnutí ANO, které se sice snaží spíše neúspěšně vytvářet dojem, že má jakýsi stranický program, ale ve skutečnosti se opírá také jenom o jeden bod a to je, řekněme, manažerská technologie vládnutí.

Zdá se, že právě to, že nemají ten klasický politický program, je ale poměrně úspěšné u občanů.

Ano. To dokonce vlastně zhoršuje ten problém a vlastně i přiostřuje nebo opravňuje tu Vaši zmínku. Tak to bezesporu je, přičemž jednak by se dalo říci „vyčkejme času a uvidíme“. Strany nebo stranická hnutí se zatím docela úspěšně deklasovaly samy po nějaké době, ty případy známe - Věci veřejné atd. Hnutí ANO tak ještě nemá ani zdaleka vyhráno, ale zatím to je tak, jak říkáte.

A tím se vracím k tomu, že se mi zdá, že tato tendence koncentrovat se na jeden bod je trochu symptomatická, i proto, jak politici v budoucnosti budou pravděpodobně muset zacházet s politickou problematikou tak, aby byla zároveň proveditelná, aby byly cíle alespoň zčásti dosažitelné, a zároveň, aby byla i srozumitelná pro občany a aby občana motivovala. Když se dívám na plakáty hnutí Pro Prahu, tak se na nich dočteme přesně ty věci, které prostý občan chce slyšet a které ho rozčilují, které mu vadí. Jestli to příslušné hnutí vůbec bude mít šanci splnit, to je jiná věc, ale každopádně tento pokus koncentrace na nějaký přesně vymezený prostor problému se mi zdá vlastně asi jediným možným přístupem k tomu, jak politické jednání zefektivnit. Ovšem nemluvíme ještě o ideologii, nemluvíme o tom, co to je, jakou roli to vlastně všechno má pro parlamentarismus.

To spíše znamená, že tato úvaha je oprávněná, a sice v tom smyslu, že vlastně jde o to, že politické strany, které doposud držely tu vlajku parlamentarismu a byly to ty strany klasického smyslu, klasického typu, že tyto strany ztrácejí své oprávnění, svoji podporu a tím pádem i smysl svojí existence a jestli budou v dohledné době něčím nahrazeny, tak budou nahrazeny nebo nahrazovány nebo doplňovány stranami tohoto monotematického typu. A to je pro parlamentní demokracii samozřejmě velice nebezpečné, protože ty právě proto, že se opírají jen o jedno téma, eventuelně o jednu osobnost, vůbec nepotřebují nic dalšího a vůbec nepotřebují něco, co je nadčasové, ve smyslu svoboda, sebeurčení a všechny ty atributy, které spojujeme s demokratickým systémem a v tomto ohledu je to opravdu velmi nebezpečný vývoj.

I když se domnívám, že chápu, odkud tato tendence pochází, a když budeme mluvit o řešení, tak to možná uděláme v nějaké další fázi našeho rozhovoru, ale zrovna moc optimistický nejsem, pokud jde o to, jak se z tohoto dostat jinak, než počkat, až se tyto monotematické strany a hnutí samy deklasují, a tím se vlastně relativně zvýší opět atraktivita nějakého jiného programu.

To jistě je jedna z možností, co mohou ty tradiční strany udělat, to znamená počkat na to, než se právě ta hnutí, která nemají plný program a nefungují vnitřně, plně demokraticky nebo alespoň tak, aby vytvářely zdání kolektivního rozhodování, deklasují samy. Já spíše směřuji svou otázku na to, co by v tom mezidobí, kdy, nechci to přehánět, ale jsou částečně ty tradiční strany odstaveny od moci nebo minimálně nevládnou, tak co v tom mezidobí by měly dělat?

Protože vidíme například dnes na ČSSD, která tedy je ve vládě, že se minimálně aspoň na veřejnosti snaží o jistou aktivizaci svých vlastních členů, kterých má zhruba dvacet tisíc, a snaží se o to například vnitrostranickým referendem. Vnitrostranické referendum je nástroj, který např. takové kvazistrany jako Věci veřejné zdiskreditoval, ale otázkou je, zdali tento mechanismus v rámci jedné strany, v rámci toho klubu, ať už má pět tisíc členů jako TOP 09 nebo zhruba dvacet tisíc jako např. ODS nebo ČSSD, tak zdali to není jeden z nástrojů, kterým ty strany mohou začít znovu žít dovnitř.

Já si myslím, že si v první fázi spíše přidělají problémy, že se vlastně oslabí, protože když se budou ptát svých vlastních členů, tak se dozvědí to, co třeba ani nechtějí slyšet, že ta strana je třeba vnitřně rozpolcená, nebo dokonce, že její členové vůbec nemají zájem o to, na co se jich strana ptá, tam tato stranická demokracie vlastně ani není důležitá. To si myslím, že se stane tou či onou formou každému, kdo to zkusí. Přesto to neznamená, že by to nebylo třeba zkoušet.

Řekl bych, že předpoklad toho je, aby ty metody oživovacího procesu parlamentarismu se neomezovaly jenom na politické strany, aby se rozšířily na voliče samotné, na občany vůbec. Jsem si samozřejmě vědom toho, o čem jsme už taky hovořili, že atraktivita politiky pro průměrného člověka není zrovna příliš vysoká, to znamená, že my nemůžeme počítat s nějakou velikou angažovaností ze strany společnosti. Já si myslím, že obecně jedině tím, že se stranám podaří mobilizovat větší část, neříkám všechny, ale větší část občanů pro věci politické a tedy, dejme tomu, potažmo i třeba tím, že se budou používat různá elektronická fóra apod., tedy ty prostředky, které známe, které se zčásti už používaly anebo i jiným způsobem.

Když se nepodaří politickým stranám oslovit podstatnější část veřejnosti než je tomu dnes, tak v podstatě nevidím žádnou cestu, jak by se mohla oživit ta parlamentární tradice, vyjma toho, že vyčkáme, až se jednoho dne zdiskreditují ta momentálně populární hnutí do té míry, že pak relativně opět ty staré dobré demokratické zvyky nabudou síly. Ale uvědomuju si i to pozadí Vaší otázky, že se samozřejmě může jednat o dlouhodobou záležitost a že to hlavně může být spojené s docela velkými ztrátami, když budeme čekat na to, až se ti, kteří se nechovají úplně podle optimálního demokratického programu, sami vyloučí. Samozřejmě je to velký problém, ale já nevidím mimo to, co už jsem říkal (zkusit zapojit občany), vlastně žádné jiné řešení.

Vy hovoříte o tom oslovení širší části společnosti.

A teď nemáme na mysli jenom to, aby volili tu danou stranu, protože ten stranický systém je poměrně jednoznačně nastaven a nejsou nijak velké posuny kromě např. hnutí ANO. Spíše mířím na to, jakým způsobem a co by vlastně ty politické strany měly udělat k tomu, aby dosáhly na větší množství lidí. Nejenom k tomu, aby je volili ti lidé, ale co by měly udělat k tomu, aby k nim dosáhly.

Nemluvíme teď o nějaké technice, co říkat v televizi, ale vlastně čím by ty strany mohly lákat své členy nebo své potenciální podporovatele, protože známe některé mechanismy, které ale nejsou strategicky úspěšné, jako jsou např. nějaká členská zvýhodnění pro členy strany, což jistě může být takovým malým bonusem, ale proč by vlastně měli lidé vstupovat do politiky nebo se i jinak zapojovat do politiky. A nemyslím teď ten normativní rámec, že je to potřeba, ale co by vlastně politická strana dnes v roce 2014, 2015, 2016, měla být schopna nabídnout jakémukoliv členovi?

To je v podstatě klíčová otázka. Když se na to dívám opravdu velice realisticky, tak musím říct, že strana nemá co nabídnout, dokud není poptávka. To znamená, že zde se dá variovat ta klasická věta: „Národ má takové politické strany, jaké si zaslouží.“ To znamená, že jestliže se národ o politiku nezajímá, vyjma nějakého rozčilování nad pivem, a jinak není ochoten ničím přispět, tak nepomůže žádná sebelepší, sebepromyšlenější PR nebo sebeupřímnější otevřený úhyb politických stran.

To je trochu deprimující, to přiznávám, ale řekl bych střízlivé pojetí nebo pohled na tuto záležitost. Co by mohlo přesto pomoci, si myslím, by byli vedoucí politici těch stran, o které jde, o kterých se bavíme, kteří by našli v sobě tu velikost a změnili by z větší části svoje pojetí politického jednání, smyslu politického snažení a hlavně od toho odvíjeli svou vlastní roli. To znamená, že nikoli ti, kteří se nechají zvolit jednou za čtyři nebo za pět let a pak si provádějí to, co doposud prováděli, nýbrž ti, kteří se již nyní pohybují na té společenské základně mezi lidmi. Komunikují s nimi tou či onou formou, snaží se zapojovat, snaží se začínat od jednoduchých komunálních aktivit, kde se lidi dají spíše motivovat, nějakým způsobem získat pro účast a postupně, za jistě dlouhou dobu, vytvořit i více než jenom to jádro členů vlastní strany, nýbrž i určitý podíl nových sympatizantů, kteří se zajímají o politiku té či oné strany, ale principiálně mají zájem na tom zabývat se a zlepšovat svůj vlastní život ve svém bezprostředním okolí.

K tomuto jim můžou ty strany dopomoci, jenom ony samy tím, že se jednak otevřou, budou ty lidi velice dlouhodobě vyzývat, vytrvale se je snažit motivovat, a zároveň se zřeknou i části své moci. To znamená, že ukážou ochotu k tomu, aby ta potenciální možná angažovanost průměrných lidí, že opravdu má kde nasadit, že to není tak, že se necháme zvolit, provedeme pár nějakých občanských shromáždění, nějaké dotazování, a pak si děláme svoji zákulisní politiku, nýbrž to, co opravdu v té komunitě, v té obci, v tom městě nějakým způsobem jako zásadní problém vykrystalizuje, že na tom opravdu bude ten občan zaangažován a bude slyšet.

To znamená, že to, co on si představuje, se aspoň tou či onou formou projeví. Vím, že existují určité pokusy tímto směrem. Pár starostů, teď momentálně nevzpomenu jejich jména, ale jsou tací, kteří mají přesně tohle pojetí politiky a jsou odpovídajícím způsobem úspěšní a možná, že to budou právě ti, o kterých jsem mluvil na začátku, kteří formují teď ta hnutí Pro Ústí apod. Oni sami, nebo někdo z jejich okolí, se projeví. Tací politici nebo politické osobnosti, politicky myslící osobnosti, kteří toto pojetí parlamentarismu, takové Grassroots democracy, budou realizovat.

Když hovoříme o tom, že by se nějaké politické elity měly vzdávat části moci, to znamená dávat samozřejmě více prostoru té širší veřejnosti nebo aspoň té angažované části, tak nejde to trochu do protikladu s tím, co se laicky nazývá „volání po silné ruce“?

Teď to nemyslím přehnaně, jako volání po Adolfu Hitlerovi, ale například čeho můžeme dosáhnout interpretací různých dat o společnosti, kde prostě nejsou sdíleny některé základní demokratické principy, a je evidentní, že některá „silácká vyjádření“ nebo „silácké projevy“ jsou poměrně úspěšně oceňovány. Konkrétním příkladem je prezident Miloš Zeman a jeho jednání v prvním roce jeho vlády nebo jeho úřadu, kde se choval slovně agresivně vůči systému i vůči hráčům a bylo mu za to v jistých částech společnosti aplaudováno tím, že to těm politikům „nandal“.

To je takové trochu české volání po silné ruce, byť ne v tom totálním slova smyslu, ale v tomto kontextu. Říkáme si o tom, že je možná toto volání přítomno v české veřejnosti, a na druhou stranu říkáme, že někteří politici nebo lídři politických stran by měli trochu upouštět moci, to znamená dávat prostor dalším.

Já nevím. Já si myslím, že to hodně záleží na konkrétních osobnostech a i konkrétní situaci. To, co prezident Zeman prováděl, prováděl proto, že je takový typ člověka a zároveň proto, že měl i možnost to provádět, teď už tu možnost nemá. Takže asi bych to nepřeceňoval nebo nechtěl bych to zobecňovat do nějakých širších úvah o vládě silné ruky. Přičemž, a to je samozřejmě téma, které je takové velice citlivé a těžko uchopitelné, je třeba se ptát, do jaké míry ty demokratické procesy rozhodování jsou kompatibilní s problematikou politického rozhodování současnosti. Do jaké míry ta westminsterská demokracie, řekněme jakoidealtypus, je rovnocenná s tím, že jakákoli nadnárodní společnost je schopna mnohem rychleji mobilizovat mnohem více jak politické, tak ekonomické síly k tomu, aby protlačila svoje rozhodnutí, lobbismem nebo čímkoli jiným, a demokracie se zdržuje hledáním kompromisu, který je ale nakonec, ne vždycky, ale často, bezzubý proti těm, kteří mohou zcela jednoznačně nastavit jasnou linii, o které se nediskutuje, protože prostě byla rozhodnuta na té podnikatelské nebo manažerské úrovni.

Minimálně v tomto smyslu je demokracie vystavena velice těžké zkoušce. Já bych řekl, že tuto zkoušku posiluje, nebo přiostření téhle situace posiluje ještě ta skutečnost, že paralelně se západními demokraciemi existují velmi silné státy jako Rusko, Čína, ale i některé zbývající státy skupiny BRICS, kde o demokracii nemůže být řeč. Zato o velmi silných ekonomických zájmech, které jsou vlastně potom i reprezentovány vůdci těchto států a velmi podobně, stejnou manažerskou, nebo autokratickou metodou podle vzoru „my nebudeme diskutovat s občany o tom, co je správné pro námi definované zájmy Číny nebo Ruska“, je správná ta a ta vyjednávací linie, pokud jde o volný obchod nebo pokud jde o celní bariéry nebo pokud jde o energetiku, a tu prostě prosadíme.

Zatímco západní státy, třeba pokud jde o energetiku, ztrácí úžasné množství času tím, že diskutují se všemi možnými občanskými iniciativami. Snaží se dodržet veškerý ten procedurální rámec správního státu a mezi tím někde v Pekingu prostě padlo rozhodnutí, které vlastně to, o co se právě teď přou v těch demokratických státech jednotlivé strany a zájmová seskupení, překonává tak, že už není tím problémem.

Tím, že se pekingská vláda rozhodne nějakým způsobem, tak už vlastně tu situaci vynuluje a postaví úplně nový problém, na který se tato demokratická společnost opět velice těžce musí nějakým způsobem nastavovat. Já pro to nemám žádné řešení, ale upozorňuju na to, že skutečně demokratický systém jako takový je momentálně v defenzivě oproti jednak tomu typickému manažerskému jednání nadnárodních společností a zadruhé vůči politice, kterou praktikují autokraticky vedené státy, tedy např. ze skupiny BRICS.

Rozhovor proběhl v září 2014 a vyšel na Revue Politika

Převzato z Janda.blog.ihned.cz se souhlasem autora



Diskuse


M. Pivoda
10:55
6.11.2014

M. Pivoda
11:40
6.11.2014

V. Kain
17:28
6.11.2014

M. Pivoda
18:43
6.11.2014

K. Janyška
9:16
6.11.2014

počet příspěvků: 5, poslední 6.11.2014 06:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.