29.3.2024 | Svátek má Taťána


ROZHLEDNÍK: Vajont

14.8.2009

Na říčce jménem Vajont byla totiž postavena přehrada a dnes je z tohoto důvodu Vajont i synonymem pro katastrofu.

Jak k tomu došlo

Úvodem bych chtěla říci, že v různých pramenech se některé údaje poněkud liší, možnosti i tak delšího povídání také neumožňují napsat vše do úplných podrobností, vybrala jsem z dostupných zdrojů podklady podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby byly co nejpřesnější, ale kvůli zestručnění jsem se mohla dopustit menších nepřesností, prosím proto milé čtenářky a čtenáře o shovívavost.Apina - Vajont 1

První plány na stavbu přehrady se objevily již někdy počátkem 20. století, ale došlo k ní až po více než 50 letech od prvních úvah, a to především proto, že se výroba elektřiny stávala stále více a více lukrativní záležitostí. O tom, že ke katastrofě dojde, bylo vlastně rozhodnuto ve chvíli, kdy příslušná místa dala souhlas jedné tehdejší monopolní společnosti (SADE - Societ? Adriatica di Elettricit?), aby na říčce Vajont postavila přehradu.

Přehrada to není ledajaká, její projektovaná výška je 262 m, šířka u báze přehrady 27 m, na koruně hráze 3,4 m. Je vystavěna v úzké průrvě mezi skalami. Tato rokle po několika málo stovkách metrů ústí prakticky kolmo do řeky Piavy, přibližný tvar soutoku nejlépe vyjádří písmeno "T". Prakticky naproti této průrvě se nachází městečko Longarone. Nachází se v provincii Belluno.

Při plánování přehrady došlo, kromě nerespektování přírody v údolí a místních obyvatel, k naprosto zásadnímu pochybení. Tím pochybením byla snaha vystavět přehradu za jakoukoli cenu bez ohledu na geologické podloží. Obecně vzato, co si SADE mohla přát více, jako monopolní firma dostala zakázku na výstavbu přehrady a přitom měla 100% jistotu, že ji odkoupí italský stát. Prostředí to bylo pro všechny možné machinace jako dělané. Tudíž, kdo by si dělal hlavu s tím, jestli je místo pro přehradu opravdu vhodné?

Tak se vesele začalo stavět, na počátku stavby, někdy v roce 1956 SADE ani neměla veškerá nutná povolení, ale to tak v Itálii bývá. Tudíž některé prameny uvádějí, že se stavět začalo až v roce 1957. Od počátku byly potíže, místní obyvatelstvo se stavbou přehrady nesouhlasilo, znamenalo to vyhnání z jejich domovů bez jasné náhrady. To ještě lidé netušili, že ten největší problém teprve čeká za dveřmi. Lidé nevěděli, že už několik let před počátkem napouštění přehrady (1959) začali někteří geologové upozorňovat na nestabilní podloží v údolí, zvláště na hoře Toc.

Když to velmi laicky přiblížím, bylo zjištěno, že na skalním podloží hory Toc leží vrstva jílu a na ní teprve ostatní vrstvy zeminy o různé struktuře (případný geolog ať mi odpustí tu stručnost a nepřesnost). Znalci konstatovali, že ve chvíli, kdy voda pronikne až k jílu, z jílu se stane kluzké mazlavé blátíčko a skalní podloží pak poslouží jako skluzavka pro něj i všechno, co bylo uloženo nad ním. Koneckonců, k sesuvům v daném místě již v geologické historii údolí došlo. Tento závěr byl učiněn ještě před napuštěním přehrady a vedení firmy SADE jej dobře znalo. Přesto bylo rozhodnuto o utajení skutečnosti a pokračování v práci, koneckonců oni dílo přece provozovat nebudou, jen vyinkasují slušnou hromádku peněz přímo ze státní pokladny!

Apina - Vajont 2K prvnímu napouštění přehrady došlo v roce 1959 a téměř od počátku začalo docházet k problémům. Místní obyvatelé opouštěli své domovy až ve chvíli, kdy je zaplavovala voda, ale kromě toho již v roce 1960 začalo docházet k zemětřesením, které vyvolávala stoupající voda a její tlak na podloží. V listopadu 1960 (tři roky před katastrofou) to vyvrcholilo sesunem asi 800 tisíc kubíků zeminy do jezera, které již mělo z plánovaných 262 m naplněno 190 m. SADE tedy dočasně snížila hladinu jezera asi o 50 m a přitom započala s úpravami díla, které se sestávaly z vybudování tunelu na pravé straně přehrady, aby případně nedošlo k rozdělení jezera! Poté SADE začala postupně jezero opět napouštět. Napouštění jezera vedlo k mnoha místním zemětřesením a poškození obydlí, která nebyla již dříve zatopena vodou. Obyvatelstvo začalo protestovat ještě více než dříve.

Na jejich obranu se postavila novinářka Tina Merlin, která psala pro komunistický list Unita´, což jí v dalších bojích za místní obyvatele opravdu nepomohlo. Byla napadána prakticky všemi včetně některých kolegů novinářů. Vůbec nejsem příznivec jakýchkoli -ismů a nejméně ze všeho toho, který nám předváděla čtyřicet let jedna strana a vláda, obdivuji ale urputnost této ženy, se kterou bránila tamější obyvatele, její statečnost, se kterou poukazovala na dění u jezera, na nebezpečí, která z toho vyplývala. Z novinářů nakonec zůstala prakticky jediná.

Ona totiž ukázala na praktiky SADE a za to mnozí vlivní činitelé udělali vše, aby ji umlčeli. Nakonec byla obviněna a souzena za paragraf podobný našemu o šíření poplašné zprávy. K soudu se ale dostavili obyvatelé od Vajontu a dokázali soudu, že jejich domy jsou opravdu poškozeny, že dochází k zemětřesením, sesuvům i trhlinám, svědčili ve prospěch statečné Tiny Merlin, která byla v celém rozsahu osvobozena od obžaloby.

Mezitím ale byla nádrž zcela napuštěna, a ke katastrofě chybělo již jen málo. SADE si v roce 1962 dokonce nechala vypracovat modely dynamiky pohybu vody při případném sesuvu části hory do přehradní nádrže. Tyto pokusy daly jasnou odpověď, že případný sesuv půdy povede k vytlačení vody a jejímu přelivu přes korunu hráze. Experti přitom brali v úvahu množství zeminy v objemu do cca 50 miliónů tun, jak se později ukázalo, bylo to hodně málo. Tyto pokusy zůstaly veřejnosti utajeny, a to i přes to, že pod hrází, těsně za roklí, se na Piavě rozkládá městečko Longarone, kde mimo jiné pracovalo mnoho zaměstnanců přehrady. Longarone se tudíž, kromě jiných vesnic v údolí Vajont, ocitlo v přímém ohrožení. Apina - Vajont 3

V březnu 1963 došlo k převedení přehrady pod správu ENEL - neboli státní italské společnosti distribuující elektřinu (takový náš ČEZ). Tudíž dílo se SADE podařilo přesně tak, jak si představovala, dovedli svou záležitost do "úspěšného" konce. Vedení přehrady zůstalo prakticky nezměněné. Zemětřesení v oblasti nepřestávala, v hoře se objevily hluboké trhliny, které předznamenaly konečnou katastrofu. Různé otřesy i pohyby země u přehrady kontinuálně pokračovaly a zbylé obyvatelstvo na to upozorňovalo.

Nakonec došlo k dalšímu rozhodnutí, které celý proces jen urychlilo. Vedení přehrady se totiž po další sérii sesuvů a vzniku a prohlubování trhlin v září 1963 rozhodlo přehradu přece jen trochu upustit. Tímto rozhodnutím ale snížili protitlak vody, který v ten okamžik přidržoval milióny tun vodou nasáklé zeminy přitisknuté na horu Toc a katastrofa se stala neodvratnou. Během počátku října 1963 se sesun hory zrychlil z centimetrů na desítky centimetrů až metr za den, ale vedení přehrady obyvatele nevarovalo. Někteří obyvatelé se přesto naštěstí báli tak, že odešli včas, většinou do Belluna. Zůstalo ale hodně uchlácholených, že je situace pod kontrolou a dost starých lidí, kteří si nedovedli představit, že by měli opustit své domovy.

V den katastrofy už situace byla kritická, nejohroženější bylo Longarone stojící přímo v cestě předpokládané vlny. Přesto se nikdo, a to ani večer, neodhodlal nařídit evakuaci obyvatel. Jedna telefonní spojovatelka z Longarone byla po přímém dotazu na přehradu dokonce ujištěna, že vše je v pořádku a nic nehrozí. Došlo k nevyhnutelnému. 9. října ve 22:39 se z hory Toc definitivně utrhlo a do jezera zřítilo 260-270 miliónů tun materiálu (tedy více než pětkrát více než bylo vzato v úvahu při simulacích). Byla to záležitost několika sekund.

Obří sesuv vytlačil najednou asi 50 miliónů tun vody, zdvihl vlnu vysokou až 250 metrů, ta spláchla budovy v údolí, větší část vody a bahna pak byla vlnou vysokou 100 - 150 m vržena přes hráz směrem na Longarone. Hráz katastrofu přežila téměř nedotčena, ale do Longarone vlna dorazila asi do 3 - 4 minut a prakticky celé ho spláchla, kromě toho bylo zničeno několik dalších městeček v údolí Piavy, ještě v Bellunu bylo čelo vlny pořád 12 m vysoké a nebezpečná vlna se zklidnila až u ústí Piavy do moře. Přirozeně těžce poškozeny byly i vesnice Casso a Erto ležící přímo v údolí Vajont, a které zasáhla vlna vyhnaná do protisvahu nebo na opačnou stranu nádrže.

Obyvatelé Longarone byli prakticky bez šance na přežití. Nejdříve přišla tlaková vlna vzduchu, pak se přiřítilo čelo vlny o výšce okolo 70 metrů. Jen málo lidí se nacházelo dostatečně vysoko v údolí nebo mimo hlavní proud. Většina lidí byla doma nebo v hospodě na náměstí sledovali fotbal. Celkem ten večer zahynulo více než 2 000 lidí, prameny se zde trochu různí. Těla celé řady obětí se nikdy nenašla, zůstala někde hluboko pod nánosy bahna. Další těla odplavala po proudu Piavy a záchranáři je vytahovali z řeky až u moře.

Následné vyšetřování sice zjistilo, proč k celé události došlo, byla objasněna role všech zúčastněných, nicméně k odsouzení několika mála z nich a to jen na poměrně krátkou dobu došlo až po letech a většinou si ani neodseděli celé tresty. Jeden z mála, kdo si celou katastrofu vzali doslova k srdci, byl architekt přehrady, který ve chvíli katastrofy spáchal sebevraždu.

Apina - Vajont 4V roce 2003 jsem měla po několika letech příležitost opět pracovat v již dobře známé laboratoři, a při té příležitosti sledovat v televizi připomínku 40. výročí od katastrofy na přehradě Vajont. Byl totiž o ní natočen film, který jsem při té příležitosti viděla, i pořad, ve kterém herec Marco Paolini celou smutnou událost zpracoval do komentovaného pásma. I po shlédnutí všech filmů, mi celý rozsah katastrofy evidentně nedošel. Prostě jsem si nedokázala představit to měřítko.

K trapasu může dojít i při neznalosti reálií, a to i po 10 letech častého kontaktu s Italy a Itálií. Asi proto, ani nevím, jak mě to napadlo, jsem se mých přátel zeptala, kolik vody vlastně v přehradě zůstalo, zda ta přehrada, když už zůstala stát, může vyrábět nějakou elektřinu. Pochopila jsem, že jsem byla jako už tolikrát mimo a že mé otázky byly značně nejapné. Přátelé mi totiž odpověděli něco v tom smyslu: "Poslyš, tam voda není! Víš, do té přehrady se zřítila hora! Chápeš to?" Přiznám se, že jsem to moc nepochopila. Tohle bylo mimo rámec veškeré mé představivosti.

Na vlastní oči

Čas běžel, já odjela domů, ale na podzim 2004 jsem měla příležitost opět za známými zaskočit, spojila jsem krátký pracovní pobyt s dovolenou a tentokrát jsme vyrazili s mými přáteli a jejich farářem na Vajont. Asi usoudili, že vím moc málo, a potřebuji se poučit.

Z oblasti Udine vede nejkratší, ale rozhodně ne nejpohodlnější, cesta na Vajont rovnou přes hory. Tak jsme si udělali výlet, a kromě Vajontu jsme se stavěli na více místech. Jedno z nich byla částečně vypuštěná přehrada Barcis.

I tady mě překvapilo, jak úzká hráz může držet velké jezero. Tato přehrada se ještě nachází na druhé straně rozvodí a vody z tohoto místa ještě tečou směrem na východ do Tagliamenta - největší řeky Friuli. Dále jsme se podívali do několika typických městeček v horách (například Pofabbris), jsou půvabná, ale mají jednu smůlu, všechno je daleko, a proto se postupně vylidňují, mladí tam již nedokážou žít. K tomu nám zapršelo, ale náladu jsme si nezkazili.

Nakonec jsme dorazili k přehradě Vajont. Přijeli jsme zezadu, a v zadní části původního jezera pravda trochu rozlité vody zůstalo. Říčka Vajont ostatně nepřestala téci jenom proto, že se jí na cestě vyskytla nějaká překážka. Přijeli jsme blíže k hrázi, silnice vede po pravé straně původní přehradní nádrže. Když to řeknu jemně, tak mi prostě spadla čelist, a to doslova.

Já vlastně pořád, i přes veškerá upozornění, hledala klasickou přehradu s pěkným jezerem možná s nějakým tím sesunutým materiálem uvnitř, ale kromě té zadní louže jsem žádné jezero neviděla, vlevo od silnice byl akorát velký kopec, po vodě ani památky. Nakonec jsme zaparkovali a šli se podívat. Přes kopec z druhé strany vedla silnička, která spojovala levý a pravý břeh, tak jsme se po ní vydali, a tím jsme vstoupili přímo na sesuv. Apina - Vajont 5

Když jsem se začala rozhlížet, tak jsem si všimla kdesi poměrně hluboko pode mnou celkem nevelkého hnědého obloučku. Pěkně dlouho jsem na něj zírala, než mi opravdu došlo, že toto je skutečně přehradní hráz. Stála jsem uprostřed původního jezera a na hráz jsem se dívala z výšky nejméně desítek metrů, přičemž za zády jsem ještě měla pěkně vysoký kopec. Zdaleka jsem se tedy nenacházela na nejvyšším místě nahromaděné zeminy.

Prostě jsem stála na 260 milionech tun materiálu, které se do jezera kdysi zřítily. Postupně jsme se vydali dál a začali pátrat, odkud se to všechno vlastně zřítilo. Brzy jsme si všimli velkých světlých míst na hoře Toc, což byl skalní podklad, po kterém se vše sesulo do vody. Celá tato plocha má délku nejméně několik set metrů, výška také činí stovky metrů. Příroda je mocná čarodějka, za 40 let se na sesuvu zachytily traviny, vyrostly celé stromy. Jen na těch světlých "plotnách" se neuchytilo téměř nic.

Když mám celou masu sesutých skal a zeminy popsat, přímo na úbočí hory Toc je zřícené hmoty pomálu, většina materiálu byla totiž neuvěřitelnými silami během několika vteřin přesunuta dál od hory a kopec se vytvořil až v určité vzdálenosti od ní. Tudíž ze sesuvu se člověk dívá přes takové menší údolí na horu Toc. O další kus dále vzadu je v úbočí hory Toc vidět hranice mezi nesesutou a sesutou částí. Síla zeminy a dalších materiálů se mezi skalním podložím a stromy pohybuje v desítkách až stovkách metrů. Je dodnes mimo mou představivost, kolik se toho nacházelo blíže směrem k přehradní hrázi, kde k sesuvu došlo.

Došli jsme i na levou stranu přehrady, dojala mě původní silnice, která se kdysi vinula po celé levé straně údolí a dnes musí její nová část vést přes sesuv. Na pravé straně jsme vyšli vysoko do kopce k vesnici Casso, je to nejméně 200 metrů vysoko, její budovy nejníže ve svahu nebyly nikdy opraveny a jejich ruiny tam stojí jako memento celé tragédie. Z tohoto místa jsme také fotografovali, ten malý oblouček na pravé straně je hráz přehrady, vlevo je sesuv.

Po návratu dolů jsme zjistili, že na paměť obětí byl na místě tragédie postaven kostel ve velmi moderním stylu, jeho tvar má připomínat vlnu, která vše smetla. Na tom samém místě se také nachází obrázek znázorňující sesuv a vlnu. Když ho stručně popíšu, tak žlutě je vyznačen vlastní sesutý materiál, červeně je vyznačeno čelo sesuvu, TOC je název hory, odkud se všechno sesulo a je tam červeně zakreslena i linie, kde došlo k odtržení. Bledě modře jsou vyznačena všechna místa, kam vlna dosáhla. Tmavě modře je znázorněno původní přehradní jezero.

Nakonec jsme nasedli do auta a pokračovali směrem na Longarone. V tunelu, kterým se musí projet, jsou umístěny desky se jmény pracovníků přehrady, kteří tam toho dne zahynuli. Někdo to ale, zdá se, přežil přímo v tělese přehrady. Pokračovali jsme roklí, kterou se ten nešťastný večer valila voda a nakonec jsme se dostali k Piavě a do Longarone.

Longarone bylo vystavěno znovu, italský stát si dal záležet na tom, aby došlo k znovuoživení oblasti. Architektonický zázrak to podle mého názoru většinou není, snad s výjimkou místního kostela. Na místě původního kompletně zničeného kostela je postaven nový, jehož tvar je nesmírně zajímavý. Má prakticky půdorys kruhu, možná oválu, uvnitř betonové stavby je na tomto půdorysu vše, co katolický kostel vyžaduje. Střechu ale tvoří nezakrytá aréna, kde je možné pořádat představení a další akce. Nic podobného jsem nikdy neviděla, je tam i zvonice.

Naopak ve spodní části je památník obětem, na bronzových deskách jsou napsána jména všech obětí katastrofy. Dojal mě prostor, kde jsou vystaveny původní zvony ze zničeného kostela a některé další artefakty, které byly v bahně nalezeny. Dají se tam najít i další věci, jako je model celé původní přehradní nádrže a fotografie.

Po návratu z výletu jsem měla opravdu o čem přemýšlet, jak jsme malí a zranitelní vůči silám přírody. Co všechno znamená lidská nezodpovědnost a mamon. Je ale vidět, že lidé jsou nepoučitelní, zrovna nedávno mi kamarád psal, že měl někdo ten úžasný nápad napustit zbytek přehrady, aby se tedy alespoň trochu využila. Prakticky jsem to moc nepochopila, protože, pokud vím, přehrada i za těchto podmínek dokáže vyrábět elektřinu vodou z říčky Vajont, která je tam přiváděna mě neznámým mechanismem.

Nějaké tunely tam evidentně jsou, jinak by potok Vajont neodtékal, nevím, jak přesně je to technicky řešeno. Možná využívají i starý tunel vybudovaný po prvních sesunech, ale nejsem technik a podrobnosti neznám. Trochu napustit by se snad teoreticky totiž dala pouze zadní část nádrže, ale terén je tam na první pohled nestabilní. Nechápu, jak po takové tragédii ještě někomu může taková myšlenka jen projít hlavou. Snad je dostatečnou odpovědí pro všechny odpovědné úředníky nedávné zřícení dalších cca 300 tisíc kubíků zeminy. Není to příliš ve srovnání s katastrofou, ale stalo se to letos, v roce 2009!

Tak doufám, že je to snad dostatečné varování a že už si všichni podobné nápady odpustí.

Pokud máte někdo zájem se na Vajont podívat, za vstupné je možné se podívat i přímo na korunu hráze, v létě je tam, myslím, provoz i ve všední den, od podzimu do jara pouze v sobotu nebo v neděli (teď si nejsem jistá). Nejpohodlnější cesta je z jihu po Piavě nahoru až k Longarone. Může to být i tip na jednodenní výlet autem třeba od Benátek a přilehlých oblastí. A až tam budete, věnujte, prosím, tichou vzpomínku lidem, kteří ten nešťastný večer úplně zbytečně zahynuli.

Fotky najdete zde:

http://apina.rajce.idnes.cz/Vajont-podzim2004/

http://apina.rajce.idnes.cz/Vajont-leto/

http://apina.rajce.idnes.cz/Longarone-podzim2004/

http://apina.rajce.idnes.cz/Pofabbro-podzim2004/

http://apina.rajce.idnes.cz/Pofabbro-podzim2004/

Literární podklady - například:

http://www.vajont.net/

http://en.wikipedia.org/wiki/Vajont_Dam

http://www.geocities.com/Athens/Acropolis/2907/vajont.html

http://port.cz/vajont_-_la_diga_del_disonore_vajont/pls/fi/films.film_page?i_film_id=43289&i_city_id=3372&i_county_id=-1&i_where=2&i_topic_id=2

http://tellnet.jp/pdf/italy.pdf

http://it.wikipedia.org/wiki/Tina_Merlin

http://www.tinamerlin.it/

Foto u článku: 1 - Vajont, vlevo sesuv, vepředu přehrada; 2 - Vajont shora, vlevo sesuv, oblouček vpravo je přehrada; 3 - Longarone po katastrofě; 4 - Vajont - nákres sesuvu; 5 - Vajont, dynamika sesuvu

Apina