Když jsem poprvé vkročila na polozarostlou hráz a uviděla, co z něj do dnešních dnů zbylo, moje profesní srst se mi v týle zježila v předtuše nějaké zrady.

Samozřejmě, byla tam - a nezůstalo při jedné. Malý nademlýnský rybník, určený především k zadržování vody Kamenického potoka a zajištění pravidelného nátoku na mlýnské kolo, zlepšoval vodní hospodářství přilehlého mlýna a mohl mít původně asi půl hektaru. V období vydatných srážek dokázal ochránit osady níže po proudu před místními povodněmi a jen tak mimochodem v něm byly i ryby.

Nikdy tam ovšem nebyl skutečný výlov, chytalo se spíš na udici - rybníček je malý, hluboký, voda Kamenického potoka je po většinu roku chladná a počasí v kraji nevlídné, včetně poměrně tuhých zim. Baníř je rybník průtočný - vznikl přehrazením potoka, a nejdůležitější součástí takového rybníka, který "vodu staví", je jeho hráz. Jenže pod hrází, kterou jsme si prohlíželi, byly patrné drobné praménky vody, neklamně svědčící o tom, že tahle hráz rozhodně není v dobrém technickém stavu.

Myší chodbičky, stopy po odumřelých kořenech a čas vykonaly své. Hráz protékala a z pohledu obyvatel mlýna i blízké osady nebyla ani trochu bezpečná. Nedalo se vyloučit, že se pod náporem vody protrhne a ohrozí řadu usedlostí, ležících níže na Kamenickém potoce. Pokud má rybník v budoucnu znova plnit svou úlohu ochránce před místními povodněmi, je nevyhnutelná celková rekonstrukce.

Mlýn na Kamenickém potoce klapal více než 150 let. Teprve v průběhu dvou světových válek postupně zanikl mlynářský rod a po té druhé se mlýnské složení s konečnou platností zastavilo. Většina vybavení však zůstala na místě, chátrající a opuštěná. Okolní krajinou procházely roky. Když zapadlý kout objevil současný majitel mlýna, psala se devadesátá léta minulého století. Pro člověka s technickým vzděláním byl v tu chvíli největší výzvou vlastní mlýn - obnovit a znovu uvést do provozu jeho složení, které se mezitím stačilo stát technickým unikátem.

Jenže s mlýnem a okolními pozemky získal nový majitel i rybník s hrází a objekty v neutěšeném stavu, z větší části zaplněný sedimentem a ornicí splavovanou v předchozích letech z přilehlých polí, na nichž se - bez ohledu na jejich svažitost - střídaly obiloviny s kukuřicí.

Výpustní objekt (zvaný požerák), kterým je možné nastavovat výšku vodní hladiny v rybníce, se dal ovládat jen zčásti a nedokonale, protože několik nouzových oprav, provedených v minulosti nejspíš sportovními rybáři, stačilo právě tak zabránit jeho úplnému zničení. S bezpečnostním přelivem, kterým se v případě velkého množství přitékající vody zajišťuje, aby se nepřelila přes hráz a nezpůsobila tak její protržení, si před dvěma sty lety příliš hlavu nelámali. Prostě neexistoval. V případě nouze tak zřejmě fungoval mlýnský náhon.

Za desetiletí postupného zanášení bahnem a splavenou ornicí se schopnost rybníka zadržovat vodu velmi snížila a pokud by se tento materiál neodstranil, všechny ostatní opravy by ztrácely význam. Jenže - v části rybníka nejvzdálenější od hrázového tělesa se mezitím vytvořil velmi hodnotný mokřad s výskytem ohroženého druhu vachty trojlisté. Mokřadní biotopy jsou v našich podmínkách vždy cenné a je třeba je chránit, i když právě nehostí nějaký kriticky ohrožený druh živočicha nebo rostliny (to se ovšem stává zřídka, obvykle jich tam najdeme hned několik).

Vyčištění rybníka, pokud by se provedlo příliš důkladně, mohlo existenci mokřadu ohrozit a bylo zřejmé, že v takovém případku by investora i s projektantem místně a věcně příslušné orgány ochrany přírody hnaly od mlýna svinským krokem. Peníze chcete a ještě škody napácháte! Bude třeba postupovat o-p-a-t-r-n-ě….

Takže si všechny příčiny, přímo předurčené k tomu, aby projektantovi dříve či později způsobily vodohospodářské mrazení v zádech, stručně shrňme: protékající hráz, mizerně ovladatelný požerák a bezpečnostní přeliv, který neexistuje. Větší část objemu rybníka zanesená bahnem a ornicí jako důsledek eroze z nevhodně obhospodařovaných pozemků a na části toho sedimentu cenný mokřad s výskytem ohroženého druhu rostliny. Problémy spojené s obnovou malých vodních nádrží úhledně zhuštěné v kostce zvané Baníř.

Rybník ovšem stojí a je to už sedm let, co oschly podpisy příslušných institucí na kolaudačním rozhodnutí. Všichni zúčastnění tedy zřejmě odvedli dobrou práci. Nakonec projekt zahrnoval obnovení plochy rybníka o výměře 0,445 ha a s objemem zadržené vody při normální hladině 7 400 m3. Znamenalo to odtěžit 4 400 m3 sedimentu, provést vyrovnání poškozené hráze a navýšení kóty její koruny o 0,9 m (podle dobových zpráv a odborného posouzení to byla výška blížící se původní úrovni).

Protože se jednalo o průtočnou nádrž, bylo třeba vybudovat bezpečnostní přeliv na tzv. "stoletou vodu", což je průtok, který by se měl, statisticky vzato, opakovat jednou za sto let. Dovolila bych si jen zdůraznit důležité slovíčko "statisticky". Protože tato věda, jak známo, dbá na velmi přesné zpracování nepřesných čísel, vůbec to neznamená, že se stoletá voda nemůže opakovat například dvakrát během deseti let.

To byl ovšem trochu technický problém: přeliv takových parametrů bývá u malých rybníčků s plochou asi tak do 1 ha často rušivá stavba z betonu a kamene a působí jako pěst na oko, ať se snažíte sebevíc. Projektant si však tentokrát poradil a zvolil ne úplně tradiční, zato citlivé řešení. Potřebnou délku přelivné hrany rozdělil na vlastní přeliv, zčásti zpevněný kamenem, a na zatravněný průleh (terénní sníženinu v jiné části rybníka), umožňující odvedení zbývajícího množství až stoleté vody přilehlou úvozovou cestou do nižších partií potoka pod hrází.

Úprava současně obnovila spojení hodnotného mokřadu v horní části rybníka s litorálem (příbřežní část rybníka) a volnou vodní hladinou. Tím, že se postupovalo opatrně a po částech, nejen že nebyl mokřad poškozen, ale jeho plocha se zvětšila na 0,3 ha a zachováním dobře vyvinutých částí litorálu se podařilo rybník zapojit do krajiny prakticky ihned po jeho dokončení.

Svažité plochy nad rybníkem, které byly v minulosti příčinou jeho zanášení splavenou ornicí, se proměnily v kosené louky a slouží dnes jako příležitostná pastvina pro koně. Rybník Baníř může jistě sloužit jako dobrá ukázka zdařilé obnovy historicky vzniklé malé vodní nádrže. Je mi jen trochu líto, že se slavnostním uvedením rybníka do provozu se pro mě jeho historie znovu uzavřela.

Nevím, jak dopadla rekonstrukce zařízení toho krásného, přes dvě staletí starého mlýna a jestli si majitel splnil svůj inženýrský sen. Ale tak už to bývá. Možná se tam někdy vrátím jedním očkem nahlédnout.

Foto: stav z roku 2000 po napuštění Baníře