Politická situace se zamotala tak, že do Československé republiky přivedla spojenecká vojska. Trvalo to dost dlouho, nežli nastala "normalizace", ale co zůstalo? Vojska a "pochmurná nálada". A právě ta hrozná nálada přivedla Alenu Havlíkovou k nápadu - a od nápadu nebylo daleko k uskutečnění: založit ženský klub milovnic automobilů. Ano, my jsme totiž všechny "ženy činu".
V tu dobu pracovala jako redaktorka sportovního časopisu ZA VOLANTEM a její šéf jí poradil, aby se spojila s Eliškou Junkovou, která jí jistě v začátcích poradí. Tak se také stalo. Začala pro časopis psát sloupek "Žena ženě" a jestliže už předtím docházely do redakce nejrůznější dopisy motoristek, teď jich bylo mnohem víc. Vzešlo z nich mnoho podnětů pro další články, ale také poznatek, že rady jen na papíře nestačí.
Daly tedy dohromady seznam zkušených motoristek, automobilových a motocyklových závodnic, učitelek autoškoly, lékařek, právniček a dalších a všem poslaly pozvánku ke společné schůzce v sále Nakladatelství dopravy a spojů. Nabídka založit zájmový kroužek motoristek při měsíčníku ZA VOLANTEM byla přijata s ohromným nadšením. V užším složení se potom sešel 4. prosince 1968, aby připravil základní program do budoucna a první akci, která se konala hned 24. ledna 1969.
Byly to kondiční jízdy na Letenské pláni. Přijelo už tehdy přes 30 automobilů a v některých se střídalo i několik řidiček. V autoškolách tehdy ještě cvičiště nefungovala a trefovat se do garáže z tyček nebo vytáčet slalom popředu i pozadu bylo pro ženy něco nového, co lákalo! Po skončení jízd byla v kavárně na Letné (škoda jí, na to BMW si pořád nemůžu a nemůžu zvyknout!), narychlo zorganizovaná beseda, při níž se účastnice kondičních jízd zapsaly do nového kroužku.
Mnohé se už přimlouvaly za vyhlášení nějaké lehčí ženské orientační soutěže. Členky tedy vstoupily do SVAZARMu, který skupinku zaregistroval jako svou základní organizaci pod titulem I. český AMK žen ve velmi krátkém čase - již 17. 2. 1969. Prosadily se díky dobře vypracovanému plánu činnosti, zaměřenému na výchovu  členek k bezpečné účasti v silničním provozu. Byly vytištěny letáčky "Motoristky - pojďte s námi", které členky zasunovaly za stěrače aut všude, kde za volantem zahlédly ženskou tvář.
Na nejbližší členské schůzi pak byl zvolen výbor, v němž zasedly tytéž ženy, jako ve vedení kroužku: Eliška Junková - předsedkyně, Alena Havlíková a Lída Abrahámová-Rutková - místopředsedkyně, Irena Čížková, Marta Dobešová, Sylva Groszová, Dagmar Jeslínková, Jiřina Kadainková, Marie Löffelmannová, MUDr. Jaromíra Tejmarová a Alena Víšková. Ještě téhož roku byl výbor doplněn o nové členky - Charlottu Dubenovou a Áju Tomáškovou.
Tak výbor pracoval až do podzimu roku 1970, kdy se Eliška Junková ke svým 70. narozeninám vzdala všech dosavadních veřejných funkcí, ale zůstala čestnou předsedkyní a do I. českého AMK docházela velice často. Zúčastňovala se pravidelně soutěží EVA jako pořadatelka a později pak jako čestný host. Její účast byla pro všechny úžasným povzbuzením a její rady nesmírně cenné. Úžasné bylo její vyprávění z automobilových závodů. První absolutní vítězství ženy v mezinárodním automobilovém závodě ohromilo celý sportovní svět a byla pak velikým vzorem svým následovnicím.
A teď trochu o paní Elišce Junkové. Když se začátkem století v Olomouci narodila, dostala jméno Alžběta, po rodičích Pospíšilová. Tehdejším členkám klubu dokázala zpestřit každou schůzku svým barvitým vyprávěním o cestování, vzdělávání až po svatbu a život s Čeňkem Junkem, který byl též významným automobilovým závodníkem. Eliška Junková se neproslavila jen svým legendárním vítězstvím v závodech Targa Floria, ale i svými úspěchy doma i jinde v zahraničí.
Po tragické smrti svého manžela Čeňka na Velké ceně Německa v červenci 1928 už nikdy neusedla do kokpitu závodního vozu! Nikdy však motoristickému sportu fandit nepřestala. Slavná závodnice původně bydlela se svým mužem v paláci Lucerna. Když její manžel zahynul, byl byt pro ni jednak příliš velký a jednak se v něm cítila nešťastná. Jeden z jejích přátel jí tehdy řekl, že je vlastně taková "malá dáma ve velkém domě" a že by měla hledat něco menšího.
Dala si tedy inzerát, do něj heslo "Krásná vyhlídka" a mezi nejrůznějšími nabídkami našla i mansardu v novém domě na konci Úvozu. Šla se tam podívat, stavební práce byly v plném proudu a nahoře na půdě byl ještě dostavován prostor přímo pod krovem. Tam se jí zalíbilo, jen požadovala, aby dostavba probíhala už podle jejího návrhu a tak byl prostor rozčleněn na několik pokojíků s vikýři a s ohromným výhledem na Prahu.
Paní Eliška zde bydlela až do konce svého života, pravda od roku 1982 ale už v přízemí. Po válce byla vila znárodněna a pronajata pro účely švédského velvyslanectví. Švédský velvyslanec k 90. narozeninám paní Elišce uspořádal krásnou oslavu se spoustou hostů a v roce 2000 na dům přibyla pamětní deska s maskou Bugatti. Má ovšem jednu chybičku - paní Eliška zde bydlela od roku 1928, nikoliv od roku 1930, jak je na tabulce psáno!
Šestero poselství Elišky Junkové:
- nerozvíjejte v autoklubu žádné feministické hnutí, nevyhlašujte dívčí válku mužům. Zájem o motorismus má naopak partnerské dvojice sbližovat
- každá žena si musí vytvořit styl jízdy, který vyhovuje její přirozenosti a nesmí si zvyknout čekat za volantem na něčí pokyny
- automobil lze směle přirovnat k muži. Stojíte-li o něj, musíte mu přijít na kloub, vědět, co od něho můžete žádat a umět mu vyhovět
- žádný učený z nebe nespadl a cvičení dělá mistra. To platí o řízení automobilu ze všeho nejvíce. Jedinou cestou k úspěchu v každém lidském konání je pečlivá příprava. Ve sféře motorismu příprava řidiče i automobilu
- při rozpravě už na první EVĚ a u příležitostí jiných soutěží vždy posádkám i pořadatelům zdůrazňovala: "Závod se jede za každého počasí!"
- "Začínám století", napsala ve své knížce "Má vzpomínka je Bugatti" jako odpověď na otázku kdy se narodila. "A ráda bych se dožila toho dalšího, abych ještě spatřila, oč stromy vyrostou za 100 let!"
Práh nového století však již nepřekročí. Zemřela 5. ledna 1994 a členky autoklubu se s ní naposledy rozloučily ve velké obřadní síni strašnického krematoria v pondělí 17. ledna 1994.
A jak už to tak bývá! Při smutečním obřadu se sešlo poměrně dost členek I. českého AMK žen, a tak jsme si řekly, že to chce trochu si popovídat. Šly jsme tedy hledat volnou hospůdku, kde bychom se mohly usadit. Bylo nás kolem 20. Nakonec nám jedna poskytla azyl v oddělené místnosti, kde sice seděly 3 neznámé ženy, ale byly jsme přesvědčeny, že po našem hlučném hovoru svá místa brzy opustí! Jak hluboce jsme se spletly!!!
Po chvilce povídání, kdy byla jasná příslušnost ke klubu automobilistek a motoristek se nás jedna z žen zeptala, zda víme, co je to WIMA? Nic moc jsme se tehdy nechytaly, pouze naše dlouholetá předsedkyně to věděla. A tak slovo dalo slova a česká účastnice srazu několika WIMA Marie Záluská se stala naší členkou a práce v klubu se začala ubírat novým směrem.
Ale o tom příště!
Pozn.red.: Fotky motorkářek patří tématicky k minulému článku, ale dorazily později, tak si je prohlédněte aspoň teď :))