Mužská část rodiny na mě hleděla silně nesouhlasně. "To jako myslíš STROM v bytě?“ otázal se řečnicky přednosta. "STROM? V BYTĚ?!“ přitakal mu synek.

No jasně, že myslím strom, řekla jsem si v duchu. A pak jsem přání zasula kamsi vedle dlouhých kaštanových vlasů, domečku na samotě a schopnosti zazpívat čistě alespoň písničku Skákal pes, a šla chystat svatbu dcery a naši dovolenou.

Po návratu z dovolené jsem znovu narazila na ten pěkný obrázek a vyhledala jsem si další a další, a mezi nimi byl i strom umístěný na balkóně. No to je ono! Je to sice strom, ale není v bytě, tudíž prokážu vstřícnost na půl cesty a nikdo nemůže nic namítat, radovala jsem se předčasně. Neboť strom byl prohlášen za strom, a tudíž za blbost.

Urazila jsem se a řekla, že si strom nechám udělat a napsala jsem stavitelům stromů svou představu a oni mi obratem napsali představu svou. Pro bohaté a nešikovné lidi to bylo asi přiměřené, pro bohaté lidi, co jsou sice šikovní, ale nemají vůbec čas, to bylo přijatelné, ale pro mě to byla hozená rukavice, a taky páka na přednostu. Protože to byla výzva.

Nejdřív jsem ale musela opatřit strom. Nakonec to nebyl takový problém, protože jeden šikovný se našel v prostoru, kde se kácelo kvůli výstavbě čehosi. A větev pod strop taky. Všechno jsem to oloupala a nechala alespoň krátce vysychat. Zrovna bylo dost teplo, takže strom při rychlém zasychání dosti popraskal, ale vydržel pohromadě, takže za pár dnů bylo možné ho natřít bezbarvým, vodou ředitelným ekologickým ochranným nátěrem.

Zatím přednosta studoval návody na internetu a pro ukotvení stromu zvolil přesně opačný systém: nahoře to bude přišroubováno napevno v takových objímkách a dole bude utahovací šroub. Vodorovná větev pak bude zavěšena na dvou držácích a přišroubována ke kmeni, ten pak bude ještě z boku přišroubován ke zdi. Potřebné věci mu podle jeho návodu vyrobil zručný známý s dílnou, a mohli jsme začít.

Bylo jasné, že se celé dílo musí budovat postupně a že musíme mít sice rámcovou představu, ale že detaily budeme muset řešit až ve chvíli, kdy se k nim dopracujeme.

Na balkóně jsme měli dva kovové "truhlíky“, původně v nich byla minizahrada s minijehličnany, po příchodu kosourků jeden začal sloužit jako trávníkové hřiště a ve druhém byly velké květináče s bylinkami. Protože bylinkám se v rohu moc nelíbilo, hlavně asi proto, že na ně kosourci rádi sedali, rozhodla jsem se bylinkový truhlík obětovat. Později mě napadlo, že by se ta konstrukce dala využití pro lepší ukotvení stromu, a taky, že když se tam udělá podlážka, vznikne pod ní úložný prostor. Přednosta nechal zhotovit kovové součástky a připravil prkýnka na podlahu. Vzal si den dovolené a omotal břevno, zavěsil ho a připevnil ke kmeni a pak přidělal sedáky a rouru na prolézání.

Vylezla jsem na štafle a vysadila na větev zkušebního Bertíka. Byl z toho vykulený, nejdřív i vratký, popoběhl po větvi tam a zpátky, a pak srdceryvně koukal, jak se z toho má dostat. Tak jsem ho sundala - a po chvíli vysadila na větev znovu a potom i Mikeše. A tady jsem se dočkala obrovského překvapení. Zatímco známý horolezec a letec vzduchem Bertík působil nejistě a ustrašeně, Mikeš byl na tyči pod stropem okamžitě doma. Ba co víc, on byl nadšený a od radosti celý zblázněný. Nejdřív vystrkal Bertíka z břevna dolů, doslova a do písmene ho shodil dolů - a já jsem stačila přestat fotit a chytila ho do náruče. A potom se Mikeš po břevnu procházel, prolézal rourou, ležel v rouře, dělal kotrmelce přes rouru, sošně seděl nebo ležel a radoval se. A když pod ním někdo procházel, mával packou "jdi pryč, jdi pryč! To je moje místo!“ Později během dne přednosta přidělal bývalou květinovou poličku coby skokanský můstek a na něm seděl Bertík a toužebně hleděl nahoru, ale Mikeš si svou větev hlídal dobře. Až navečer tam Bertíka pustil, svorně pak seděli na sedácích a obratně se sobě vyhnuli na rouře. Mikeš asi potřeboval mít nějaký čas tu větev jen sám pro sebe … nebo zjistil, že být nahoře, ale úplně sám, není žádné štěstí, nevím.

Pak přednosta udělal podlahu a já na ni přitloukla koberec s pogumovaným spodkem. Stejný jsme dávali na jaře na kočičí poličku – vyhlídku, a velmi se osvědčil. Taky jsme stejný koberec přilepili na rohové poličky, na kterých bývaly květiny – teď slouží kosourkům jako pomocné schůdky, případně odpočívadla.

Začala jsem omotávat kmen. Na rozdíl od břevna, kterým bylo možné při omotávání točit, bylo nutné neustále bojovat s tím, že se lano překrucuje, taky se s velkou cívkou kokosového lana špatně manipulovalo, a hlavně! Lano je hodně ostré, rychle pořeže bříška prstů. Po každých 5-7 ovinutích jsem shora na lano po obvodu poklepala kladívkem, aby se lano sesunulo k sobě, a přitloukla ho ke kmeni malým hřebíčkem. Bohužel mi lano nestačilo na celý kmen, a protože na další objednané se muselo několik dnů čekat, musel zatím kmen zůstat neomotaný.

Pak jsme připevňovali sedáky. Původní plán počítal se dvěma až třemi a doufala jsem, že se někam umístí i houpačka, která se mi na fotkách stromů moc líbila. Když strom stál a byl omotaný, bylo jasné, že se tam hodí sedáky jen dva. Na připevnění přednosta použil větve, které jsme měli připravené a které jsem natřela současně s kmenem. Sedáky jsou z překližky, o tvar si řekly samy. Opět je na vrchní desce připevněný stejný koberec a celý sedák je potažený umělým plyšem a připevněný na podpůrné větve nebo přivrtané špalíčky. Když byly sedáky na místě, ukázalo se jasně, kam patří houpačka – nahoru do rohu, tam je její správné místo.

Houpačku jsem testovala Bertíkem a ukázalo se, že se houpe až moc, a to se Bertíkovi moc nelíbilo. Přivázala jsem tedy šňůry ke kmeni, ale stejně o houpačku nebyl zájem. Nakapala jsem do ní kozlíkové kapky a dočkala se toho, že Mikeš se o ni opřel předníma nohama, olizoval kapky ve stoje, ale do houpačky nevlezl.

Nakonec ale kosourci blaho houpačky objevili a dokonce se stala místem hodným dobývání. A ačkoli doma je v kapsách, které jsou houpačce dost podobné, častěji Bertík, venkovní kapsu častěji užívá Mikeš.

Tento víkend jsme strom dokončili. Lano přišlo, jak mělo, a tak jsem ovinula zbylé větve, které jsem ovinuté mít chtěla. A taky jsem chtěla mít na jednou sedáku takový malý rantlíček, který jsme vyrobili tak, že jsme elektrikářský husí krk navlékli do instalatérského pěnového obalu na trubky a to jsem pošila plyšem a vzniklou pružnou a chlupatou hadici jsem začala přišívat na sedák. A při této příležitosti došlo k poslední malé úpravě, kdy jsme vytvořili na sedáku prohlubeň-otvor u kmene, aby kosourci mohli po kmeni šplhat a dírou na sedák prolézat. Realizace nápadu byla sice poněkud obtížná, ale podařilo se to a kosourci šplhací otvor velmi uvítali.

Máme tedy na balkóně strom a musím říct, že náš balkón nikdy nebyl krásnější. Konečně jsem se zbavila šňůr, kterých jsem se zbavit celé roky obávala. Konečně mám hák na rýč i hák na hadice na kropení. Zmizelo spousta takových těch nepotřebně potřebných věcí, které se tam skladovaly. A dokonce jsem získala zpět na kytky kousek vrchní desky skřínky, kterou do té doby kosourci používali jako cestu.

A kosourci získávají postupně lepší a lepší kondici. Hodně je to vidět na Mikeškovi, který se bál skákat, ale teď už mu to jde dobře. A z Bertíka se stal hotový letec. Kluci si na stromě hoví a taky se na něm honí a perou a jsou si už mnohem jistě než na začátku. Taky je to bezvadné škrabadlo.

A konečně se v pátek podařilo realizovat instalaci kočičích dvířek, která byla objednaná už od srpna. Děkuju touto cestou Bedě za tip na firmu, která vymění vakuové sklo (a přitom ho nezničí!) za desku ze speciální umělé hmoty, do které se dvířka dají namontovat.

Dvířka kosourkům ze začátku dělala velký problém, protože jsou díky prahu výš, než by měly být, zejména zvenčí je to hodně vysoko a jsou tam samé hladké plochy – dlaždice, hladký práh. Kosourci se báli dvířek i uzavíracího rámu, a doteď ze dvířek mají respekt, občas se jimi soukají prapodivně, ale umějí to oba.

Nakonec to vyšlo přesně, o jednom víkendu dostali kosourci "svůj pokoj“ a k tomu svůj zvláštní vchod. Ten nakonec svým způsobem používá i Anka, když je venku a dveře jsou zavřené, strčí nos do dvířek a hlasitě funí, dokud ji nepustíme dovnitř.

Fotodokumentace je tady