Kamarádka je na první pohled důstojně vyhlížející dáma poněkud přísného výrazu. Ale jen málo lidí dokáže při prvním setkání vzbudit tak neuvěřitelně mylný "první dojem" jako právě ona. Před léty jsme spolu prochodily větší část Československa (a pak ČR) s "uskou" na zádech, spaly pod širákem a vařily si na primusu a mohu vás ujistit, že byla a dodnes je pro každou špatnost.

Dlouho jsme si slibovaly, že jednou...jednou zase vyrazíme na vandr, jak se sluší, jenže to "jednou" se pořád tak nějak podivně oddalovalo. A tak to letos vyřešila rázně: prostě zamluvila na pár dní (na víc nezbývalo času mně ani jí) ubytování v zapomenutém koutu Šumavy, jednoho dne mě za použití brachiálního násilí nasoukala do auta a jelo se. Začátek tedy příliš jako vandr nevypadal, ale byly jsme rozhodnuté - až dorazíme na místo - tvářit se, že předmětný mastňácký dopravní prostředek není náš. A také jsme to udělaly.

Je čas věnovat se psu. Je to bernský salašnický mladík s dlouhým rodokmenem a chováním pubertálního štěněte. Taky, co byste po něm chtěli - je mu rok a půl. Jmenuje se Barney, slyší na Barnabáše a nejrůznější další odvozeniny svého jména. Jeho panička se dušovala, že Barney nesnáší vodu. Tento údaj je podstatný, protože jak se mi záhy podařilo experimentálně ověřit, panička se v tom bodě osudově mýlila. V experimentu hrály roli dlouhé výlety po šumavských hřbetech a pláních, kam nás Barney oddaně následoval, i když si semo tamo myslel o naší pošetilosti své.

Vlastně se projevil jako dobrý chodec, což psi jeho plemene právě nebývají. Nějakých 10 km ve středně náročném terénu ho nevyvedlo z míry - jen večer nám naznačoval velmi výmluvně, že jestli ještě někam jdeme, i kdyby to bylo jen k nedalekému ohništi opéct buřta, ON tedy zůstává doma. Nevymlouvaly jsme mu to a dokonce nás podezírám, že v jednom nebo dvou případech jsme od zvláště krkolomných túr upustily, zdůvodňujíce si to tím, že Barnabáška do něčeho takového přece nemůžeme honit. Sebe taky ne, ale o tom se taktně a ve všeobecné shodě pomlčelo.

Druhou nezbytnou podmínkou experimentu byla voda. Pokud možno čistá, tekoucí a - jak jinak na horách - studená. Mám slabost pro technické památky - a tak jsem navrhla výlet na Vchynicko-Tetovský kanál. Tohle zajímavé vodní dílo byste našli v údolí řeky Vydry, pod bývalou osadou Vchynice-Tetov.

S nápadem vybudovat plavební kanál přišel komisař prácheňského kraje Baierweck, nepochybně inspirován Schwarzenberským kanálem. Měl v úmyslu vybudovat na panství plavební systém, který by umožnil přiblížit velké bohatství dřeva nejen prášilských lesů, ale také odlehlých prostorů města Kašperských Hor a kamerálního lesa Roklanu. A když koupil Prášilské panství roku 1799 kníže Josef Schwarzenberg, dal záhy příkaz k výstavbě plavebního zařízení.

Už na jaře téhož roku bylo vše připraveno a projektant Rosenauer se mohl vydat na obhlídku Vydry, jejíž řečiště mělo být pro plavení dříví upraveno. Při tomto terénním šetření však dospěl k názoru, že ani v upravené řece nebude možné bezpečně plavit, a to pro značné množství kamenů, prudký spád a četné peřeje. Rosenauer navrhl, aby byl vybudován kanál, který by začínal na Vydře u Rechlí a ústil do Křemelné. Náklady na tuto stavbu měly být podstatně nižší než na úpravu divokého koryta Vydry a kromě toho měl kanál zpřístupnit i ty části lesů, jež se pro těžbu až dosud nedaly využít. Kanál měl také vyrovnávat ztráty vody, takže by se mohlo plavit i pří nízké hladině.

Rosenauerův návrh byl přijat a již v červnu pracovalo na stavbě kanálu 200 dělníků. Postupně se jejich počet zvýšil na 1500, což bylo na tehdejší dobu úctyhodné číslo, ale díky tomu dosáhl Rosenauer toho, čeho dosáhnout chtěl. Na jaře roku 1801 byl Vchynicko-tetovský kanál o délce 14,4 km dokončen a mohlo se tak začít s plavením dříví. Ve své době to bylo nejenom technicky významné dílo, ale i zařízení, které otevřelo pro lesní hospodářství stovky hektarů těžbou dosud nedotčených lesů Šumavy. Ta rychlost byla důležitá - Šumavu na přelomu letopočtu postihla rozsáhlá lesní kalamita, které padly za oběť tisíce stromů.

Většinu tehdejší těžby bychom dnes označili jako "kalamitní". Kanálem se pak plavilo metrové dříví do Sekerského potoka a dále řekou Křemelnou do Vydry u Čeňkovy pily. Ke svému účelu kanál sloužil ještě počátkem 20. století. Ve třicátých letech 20. století byla z kanálu vybudována odbočka potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem nad Srním, odkud voda z kanálu proudí do hydroelektrárny na Čeňkově pile. Dnes je téměř po celé délce kanálu vybudována naučná stezka. A tak jsme po ní vyrazily - my dvě a pes Barnabáš. Máte-li chuť, přidejte se k nám alespoň zprostředkovaně.

Začátek stezky tvoří hradlový most zvaný "Rechle", který zachytával soustavou tyčí plavené dřevo a směroval je do kanálu. Přes most vedla silnice z Rokyty na Modravu. Rechle jsou zajímavé technické dílo a byla proto škoda, když po vybudování nové cesty přes Antýgl ztratil starý most význam a začal chátrat. Až v r.2000 se díky spolupráci ZČE a Správy NP a CHKO Šumava dočkal historicky přesné rekonstrukce - a také ovšem díky zručným tesařům, kteří nezapomněli své řemeslo a byli schopní takovou práci provést. Samotný kanál začíná stavidlem, které ho i dnes chrání před poškozením ledem a povodněmi. Dále cesta vede kolem vodoměrné kaple na sever přes boční přepad, kterým se regulovala výška plavební vlny, ke králováckému dvorci Antýglu, který je dodnes výchozím bodem pro výlety Povydřím. Kanál se pak prudce stáčí vlevo, v jeho oblouku je betonové koryto, které sloužilo k čištění kanálu od usazenin a odpouštění ledových ker.

A právě včas (pro hladové, žíznivé nebo prostě jen ušlé pocestné a jednoho většího psa) je na cestě místo zvané Rokyta, kde se v bývalé schwarzenberské lesovně nachází od roku 1997 informační středisko národního parku s venkovní geologickou expozicí, a je tu také možnost posadit se, posvačit ze zásob nebo z místní nabídky. Dá se tu rovněž zaparkovat plechový miláček a pokračovat dál podle rozcestníku, vlastního vkusu a sil.

V další části voda mizí pod bezpečnostním zakrytím prvního ze tří skluzů, které byly na Vchynicko-Tetovském kanále vybudovány. Tenhle úsek není žádná krása - nejdivočejší peřeje jsou tu skryty pod betonovými deskami v délce mnoha desítek metrů. Uznávám, že spadnout do takového koryta by bylo o život, ale přece jen... nedalo by se na bezpečnost návštěvníků myslet nějakým pohlednějším způsobem?

Takhle bezpečnostní kryt příliš připomíná minulost nedalekého VVP Prášily...jako by měl unést BVPéčko. Dál pokračuje koryto vyskládané z kamenných kvádrů, které tvoří všechny úseky kanálu s mírným spádem. Stavidlo nad skluzem při plávce zachytávalo dřevo, které pak bylo v dávkách vypouštěno. Plavení se tak urychlovalo a bylo možné jednotlivé vlny kontrolovat.

Oba břehy kanálu spojuje 8 kamenných mostků, které představují mimořádně půvabný stavební detail v rámci výjimečného díla. V prudkém ohybu nad Rokytou stoupá příkře Hakešická cesta na Javoří pilu a Oblík. Regulačním stavidlem tu odtéká voda do Hrádeckého potoka. Vodou z kanálu se v období mimo plavbu zavlažovaly okolní pozemky a pohánělo několik mlýnů. Kanál dlouhým obloukem obtéká Kostelní vrch k odbočkám do Srní a k bývalé Hauswaldské kapli. Tady na místě několika pověstných zázraků stávala kaplička a vedle ní nad udržovaným léčivým pramenem byla r. 1860 z darů věřících postavena zděná kaple (zbořena vojskem v r.1957).

Většina vody protékající Vchynicko-Tetovským kanálem se u Rozvodny ztrácí - v budově začíná podzemní potrubí do zásobní nádrže elektrárny. Voda se hromadí v nádrži Sedlo, kterou za II. světové války postavili francouzští zajatci. Odtud odtéká přes vyrovnávací komoru Vodního zámku tlakovým potrubím do elektrárny Vydra na Čeňkově Pile. Od rozvodny klesá další skluz a na něj navazuje poslední část kanálu. Zbytky vody odvádí tento skluz do Sekerského potoka, kterým proudilo dřevo až do počátku 20. stol. Koryto kanálu je tu už prakticky zcela bez vody a vede dál až ke svému závěru - trubnímu skluzu z r. 1937.

Tohle všechno ovšem našeho věrného průvodce Barneyho příliš nezajímalo a stejně tak nevěděl, že je psem, který se bojí vody. A protože to nevěděl a hledal, čím by se při hlídání své smečky zabavil, už kousek za Antýglem objevil šikovné schůdky (tedy - šikovné pro bernského salašnického psa) a ještě trochu opatrně se prošel korytem. A tím byl ztracen: dál už se brodil mělkou, chladnou a od rašeliny nahnědlou horskou vodou, která líně plynula a nepodrážela mu packy. Někdy mu sahala po kolena, někdy po plece.

To pak nastal ten správný čas, aby se pes Barney ponořil do Vchynicko-Tetovského kanálu a svůj hustý kožich řádně prosytil jeho vodou. Když byl spokojen, vylezl na břeh, postavil se mezi své dvě lidské průvodkyně, a - ano, hádáte správně - ze všech svých salašnických sil se oklepal.

Osprchoval nás tak od hlavy k patě. Oči mu zářily nadšením jak hvězdy ve Splitu nad mořem a mokrou tlamu měl roztaženou v tom nejširším psím úsměvu. Protože už bylo celkem jedno, jestli se namočím nebo ne, chvílemi jsem ho korytem kanálu doprovázela, zatímco mírně konsternovaná kamarádka při každém našem vynoření zvedala plátěné žebradlo nad hlavu a volala: Ne tak blízko, vy pitomci, mám tam mobil!

Opravdu nevím, proč použila to množné číslo, já se totiž neumím oklepávat zdaleka tak účinně jako Barney, a taky se mi nikdy nepodařilo vpravit si do kožichu tolik vody. K Čeňkově pile jsme dorazili - my dvě a pes, co se bojí vody - zmáchaní jako kdybychom k ní doplavali. Byl to pro všechny zúčastněné skvělý zážitek. Jen kamarádka pak na druhý den navrhla výšlap po šumavských úbočích vysoko nad Vydrou i Křemelnou. Nic jsem proti té volbě neměla, i tam bylo krásně. Jen jsem se nějak nemohla zbavit jisté škodolibé myšlenky. Že by to z nás tří nebyl pes Barnabáš, kdo nemá rád vodu?

Foto: 1) Barney on the Road 2) Mňam, to byla žízeň 3) Voda je skvělá!