WIMA – Women International Motorcycle Association je ženská mezinárodní asociace, sdružující ženy-motorkářky, která byla založena v 50. letech v Americe. Při jejím vzniku stála i československá závodnice Lída Abrahámová-Rutková, v roce 1953 vítězka mezinárodní šestidenní motocyklové soutěže. Každým rokem se pořádají srazy WIMA v různých zemích světa, kterých se zúčastní průměrně 250 žen. Od roku 1979 je členkou WIMA i Marie Záluská z Prahy. V roce 1980 vyhrála ve Švýcarsku 2. místo v trialu. Kvůli problémům s výjezdy do zahraničí před rokem 1989 se však setkání znovu zúčastnila až roku 1991.

Tehdy byla WIMA opět ve Švýcarsku a naše závodnice tam obsadila 3. místo v trialu. Hned další rok v Německu zvítězila v jízdě zručnosti i v trialu a celkově byla druhá. V roce 1997 získala Marie Záluská zlato v rally v Holandsku. Členy WIMA jsou dnes tyto státy: Anglie, Austrálie, Belgie, Finsko, Franice, Holandsko, Itálie, Irsko, Japonsko, Německo, Norsko, Rakousko, Rusko, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, USA a Česká republika. Kapitánkou českých žen je právě Marie Záluská.

V roce 1994, kdy se členky výboru I. českého AMK žen poznaly po pohřbu Elišky Junkové s Marií Záluskou, byla česká sekce WIMA oficiálně přiřazena k automotoklubu jako jeho součást. V tomto roce byly také jeho zástupkyně – nová předsedkyně a členky výboru, na srazu v Anglii, a to proto, aby na vlastní oči viděly, jak se taková soutěž pořádá. Na místě slíbily, že další sraz WIMA uspořádají v České republice. Cestu finančně podpořil ÚAMK České republiky. V roce 1995 pořádaly soutěž Švédky. K našemu obrovskému překvapení (a nejen našemu!) nám putovní pohár nejlepšího družstva utekl jen o vlásek a umístily jsme se jako druhé. Předsedkyně I. českého AMK žen a kapitánka WIMA-ČR přebíraly putovní vlajku WIMA – další ročník soutěže se měl konat u nás.

Už v sobotu 20. července 1996 se začaly do Lubence u Karlových Varů sjíždět ženy na motorkách z celého světa. Sotva sundaly helmu, dostaly čaj, kávu, bramborák a pravé české pivo. Celkem přijelo 353 žen z celého světa. Počasí ženám přálo, a tak v pondělí mohl začít oficiální soutěžní program – tzv. "opičí dráha“ na motorových koloběžkách firmy Blata Blansko. Připraveno bylo i několik minibiků – jen tak pro zábavu.

V úterý se jela Rally Lídy Abrahámové-Rutkové. Trať byla dlouhá 110 km a nechyběly v ní zábavné soutěže zručnosti. Ve středu se jela jízda zručnosti, kterou musely všechny závodnice absolvovat na motorkách značky JAWA. Ve čtvrtek jsme dokázaly uspořádat hromadný výlet 5 autobusy do Prahy.

Pro členky výboru I. českého AMK žen to byl opravdu velký nápor se zajištěním celé této týdenní akce, která se připravovala celý rok. Bylo potřeba vybrat vhodný objekt, kam se skoro 500 účastníků včetně pořadatelů vejde. Zajistit stravování, vhodné sociální zázemí, program na celou dobu pobytu, připravit trať, vybrat soutěžní úkoly a v neposlední řadě sehnat sponzory a různá překvapení pro všechny. Nikdo se nesměl ani minutu nudit!

A to se nám opravdu povedlo.

Další setkání WIMA v České republice proběhlo od 27. 7. – 3. 8. 2002 v Rožmitále pod Třemšínem. Tehdy se zúčastnil rekordní počet 400 žen a pořadatelé. Počasí nám tehdy opět přálo, takže akce se i tady mimořádně vyvedla. Ubytováni jsme byli všichni v kempu, hlídaném bezpečnostní službou, není ani divu! Některé stroje měly cenu historickou – závodnice dorazily např. na BMW z roku 1950 apod., některé stroje měly cenu novou – například taková HONDA GOLD WING má pořizovací cenu jako dvě škodovky.

Chatičky, pestré stany, my pořadatelé jsme bydleli v přilehlém hotýlku. Však jsme tam také strávili skoro měsíc. Ale vyšlo všechno tak, že při loučení v obrovském polním stanu dojatá Angličanka přebírala od nás štafetu (2003 se totiž WIMA konala v Dorsetu v Anglii) se slovy: "Nevím, jak se s tím vypořádáme my! Vy jste nasadili příliš vysokou laťku!“ Později se ukázalo, jakou měla pravdu, neb některé z nás se o tom mohly přesvědčit na vlastní oči. Do Anglie jsme totiž v roce 2003 jely a umístily se na 2. místě!

Fantasticky si motorkářek užili také obyvatelé Rožmitálu p.Tř., kteří mohli sledovat "spanilou jízdu“ všech závodnic na burácejících strojích skrz město. Některé závodnice na zadním kole předváděly, co umějí se svými stroji. Pak byl na náměstí uspořádán program a zase se stejným způsobem odjíždělo z města zpět. Součástí byla také mše Jakuba Jana Ryby v místním kostelíčku a návštěva dalších zajímavých míst v okolí.

Celá akce trvala týden, z toho samotná rallye 2 dny, jinak ale byly dny vyplněny různými soutěžemi zručnosti apod., které se započítávaly do celkového hodnocení. Opět strašná práce, opět vyčerpaní pořadatelé radostně mávali všem závodnicím a těšili se z konce akce, ale únava opadla a zbyl jen skvělý pocit dobře vykonané práce a spousty kontaktů na nové kamarádky.

Anglie 2003. O naší cestě do Dorsetu jsem psala v jednom příspěvečku – jak mne na hranicích vyslýchal úředník a nakonec mi sdělil, že také jezdí na motorce a já měla co dělat, abych nad tím "prskoletem“ nehýkala smíchy. Jak jsme měli narvané auto proviantem, přitom dobře věděli, že jídlo "pouze pro účely přímé spotřeby“. Nakonec vše dobře dopadlo.

Opravdu jsme Angličankám nasadily v Rožmitále laťku příliš vysoko! Jednoduše na ni nemohly dosáhnout.

Organizace v Dorsetu pokulhávala, nebylo zdaleka vše připraveno, ubytování příšerné – bydlely jsme v ubytovně, kam jezdily děti na školu v přírodě. Takže nás bylo nacpáno 8 v jedné místnosti na palandách. ÚAMK nás podpořil a dal nám k dispozici svůj VW Transporter a k němu řidiče! Chudák! Jednak to všechno odřídil sám, ale to by nebylo tak strašné! Představte si 10 dnů se 7 ženskými, se kterými nejen trávíte dny v autě, ale taky s nimi spíte v jedné místnosti! Dodnes má můj hlubokosklon, že to přežil!

A protože kapitánka jela s námi, ale díky svým problémům se zády nemohla soutěž absolvovat na motorce, dostaly jsme výjimku a mohly se zúčastnit soutěže v autě! Průběh rallye byl tedy následující: hejno motorek a za nimi náš "proviantní“ VW-vozík! Úžasné!

I zde se ale ukázalo, že jsme prostě "profíci“. Itinerář byl pro nás zoufale jednoduchý, potíže mohly způsobit pouze otázky z okolí, např. "Jak se říká jezeru v údolí, kolem kterého jste projížděli a podle čeho se tak jmenuje?“ I kdybychom to v literatuře, kterou jsme byli vybaveni, nenašli, tak odpověď byla jasná: "Labutí.“

Labutí tam totiž bylo tolik, že se to jezero jinak ani jmenovat nemohlo! Takže rallye jsme zvládli i bez motorky na jedničku. Jediné, do čeho se nám ani trochu a nikomu nechtělo, byly tzv. "polní hry“. Protože pršelo, terén byl rozbahněný a doslovně hnusný. A v tom byly připraveny různé typy prolézaček pod špagáty, přeskoky různě rozmístěných pneumatik atd., prostě klasické "branné hry“. Nějak jsme to všichni odmítali a naše kapitánka z toho byla dost nešťastná, protože kdo se nezúčastnil, vypadl z celkového hodnocení. Tak jsme šly do sebe!

Marek, náš řidič, byl vyčleněn z hejna a dělal fotodokumentaci a my ostatní jsme se svlékly do spodního prádla a vyrazily plnit úkoly v době, kdy kapitánka jednala o vývoji WIMA pro další léta. O ničem nevěděla! A taky jsme jí nic neřekly! Až do doby vyhlašování vítězů, kdy jsme skončili na 2. místě, což Marie trochu nechápala, jsme se přiznali a Marek vytáhl fotoaparát s obrázky, jak špinavé jak kachny bahňačky lezeme pod provazy, skáčeme do bláta a různě dál blbneme. Taková drsná žena, kdo by řekl, že se rozpláče!

A pak už nastal jen "triumfální návrat“ domů!

Tak tohle je WIMA přátelé!