Popravdě řečeno v Ostravě žádná sopka není. S trochou nadsázky by ale za něco, co se sopce alespoň podobá, mohla být považována halda Ema. Nadsázkou je také hovořit v souvislosti s kopcem, který vznikl lidským přičiněním, o přírodě. Jsme zde však svědky něčeho, co se možná přírodou stává. Kdysi nevzhledný kopec v centru města, odkud vítr roznášel prach, se časem stal vedle radniční věže další dominantou Ostravy. Se svým vrcholem ve výšce 315 metrů nad mořem se výrazně tyčí nad okolím. Nedaleký most u slezskoostravské radnice je víc než 100 metrů níže.

Na Nový rok vyráží na vrchol Emy zástupy a je tam opravdu „husto“. Jde se tam po turistické trase vyznačené žlutou značkou, která začíná u Sýkorova mostu kousek pod slezskoostravskou radnicí. Kdo se tam vydá jindy než na Nový rok, může zažít překvapení. Od rušné křižovatky se brzy dostane do údolí Burňa a pak už nemusí nikoho jiného potkat. Stále poblíž centra Ostravy a přesto může být sám. Je-li zrovna po dešti, má výletník zaručeno, že bude po žluté značce rozbahnělou stezkou kráčet většinu cesty sám. Od Sýkorova mostu pod vrchol haldy to jsou 2 kilometry. Pak se lze vrátit zpět stejnou cestou, nebo pokračovat po žluté značce, haldu obejít a vrátit se zpět k Sýkorovu mostu od kostela sv. Josefa, popřípadě dojít až na konec vyznačené trasy k Slezskoostravskému hradu. Celá cesta představuje 4 kilometry.

V 18. století byla Ostrava malé město. O uhelných ložiscích, vystupujících na některých místech na povrch, se vědělo. Větší těžba ale započala až po roce 1760, a to právě v údolí Burňa v dolech hlubokých maximálně 30 metrů. Ostravice protékající městem a dělící jej na moravskou a slezskou část byla ještě čistá. Až k Bohumínu a dál proti proudu Odry tehdy připlouvali z Baltu lososi. V 70. letech minulého století prý někdo prováděl pokusy s vodou nabranou z Ostravice u Sýkorova mostu, pod nímž tehdy tekla mrtvá stoka, a údajně se v ní podařilo vyvolat exponovaný film.

Zpočátku se hlušina – neupotřebitelná vytěžená hornina ukládala kolem dolů. Zasypávaly se s ní terénní nerovnosti. Někdy kolem poloviny 19. století začaly v Ostravě vyrůstat typické kužely hald (také se používá název odval). Před 60 lety se od hald vršených jako kopce přešlo k haldám, na nichž se hlušina rozprostírala více do stran a také do stupňovitých teras. Rekultivované ostravské haldy se svými takřka 6 kilometry čtverečními se tak dnes nutně podílejí na vzhledu krajiny.

Útlum těžby, uzavření dolů v městě a především desetiletí zušlechťování hald je dnes všude vidět. Kdysi nevábná místa vypadají celkem přirozeně.

Na haldě Ema končil odpad ze sousedních dolů Ema, Terezie a Trojice. Když se s jeho navážením v roce 1960 přestalo, dosahoval kužel výšky 327 m n. m. a od té doby poklesl o 12 metrů. Kolem svahů jsou všude pozůstatky starých důlních děl, kde se skončilo s těžbou v 19. století. Jejich místa jsou vyznačena. Je zde nebezpečí výstupu plynů a do vytyčených bezpečnostních pásem by se nemělo vstupovat.

Ema není mrtvá hora hlušiny. V jejím nitru plane žár 1 500 stupňů Celsia a na vrcholu kužele vystupují průduchy zplodiny hoření, především kysličník siřičitý. Před lety byly učiněny pokusy tyto termické procesy způsobené samovznícením zastavit. Haldu měla utěsnit speciálně přímo na ní míchaná směs z hlušiny a elektrárenského popílku, který se vlhčil nejen vodou, ale i lihovými výpalky z papíren. Svahy s takovou pokrývkou však začaly sjíždět a zastavit hoření se nepodařilo.

Ema je částečně porostlá břízami. Na horních partiích haldy roste celoročně tráva a daří se tam teplomilné vegetaci. Ema láká sběratele minerálů a entomology. Do nitra, kde se předpokládá vznik nových minerálů, se nikdo nedostane, tak se pátrá v kouřících průduších, kde se prý dají s trochou štěstí nalézt velké krystaly ale i kolonie brouků, které by v tomto regionu nikdo nečekal. Návštěvník by se ale měl držet vyznačené cesty. Výstup na kužel od rozcestí pod vrcholem je na vlastní nebezpečí. Rozbíjet kladivem horninu kolem dýmajících průduchů je už vyslovený hazard, který neospravedlní ani pátrání po minerálech nebo broucích. Člověk by se také neměl vydat na Emu sám, už kvůli možnému zranění na strmém výstupu.

Na vyznačené cestě areálem haldy Ema dříve či později každý narazí na neklamné znaky toho, že místy se pohybuje i po jezdecké stezce. Pokud Emu obejde po celé čtyřkilometrové trase, půjde kus cesty kolem pozemků jezdeckého klubu a možná spatří i stádo koní v klidném údolí u východního svahu Emy.

Haldu Emu si pamatuji od svého dětství. Stejně tak lanovky, které jezdily od dolu nad ulicemi v centru města kolem divadla ke Karolině. Také hlušina se asi vyvážela na haldy lanovkami. Navštívil jsem několik skutečných sopek, byl jsem u kráteru Vesuvu a na ostravskou „sopku“ jsem se vypravil až nyní. Jsou místa, která unikají naší pozornosti, a přitom jsou blízko a nejsou bez zajímavosti. Halda Ema mezi ně patří.

Foto: autor