Z malé chlupaté australské kuličky nám pomalu, ale jistě vyrostl pes. A tak jsme koncem léta vyrazili na naši první delší vycházku. Vzhledem k tomu, že miluji Nízký Jeseník a na zdejší tajemný a poněkud zapomenutý kraj nedám dopustit, budou také naše výlety zahrnovat blízké i daleké okolí. Dnes vám povím o procházce na jedno z turisticky nejznámějších míst této oblasti – na hrad Sovinec.

Většina lidí zná Nízký Jeseník pouze jako nějaký nezajímavý přechod mezi nížinou a opravdovými horami, tedy Hrubým Jeseníkem. Leckdo tudy jen projíždí, aniž by tušil, co za zajímavosti místní krajina ukrývá.

Výletů po Nízkém Jeseníku bude samozřejmě mnohem víc. Budeme se pohybovat převážně v oblasti přírodního parku Sovinecko. Průvodce vám budu dělat já, moje milovaná šílená australská ovčanda Najty a v dnešním případě také moje maminka, která na Sovinec vyrazila s námi.

Jelikož Najtyna je přece jen ještě odrostlé štěně, nechaly jsme se k Sovinci trošku přiblížit. Táta nás autem zavezl do obce Karlov. Pozor, není to Karlov pod Pradědem, ten je výše položený a daleko známější (kdo si chcete s námi procházet cestu aspoň na mapě, doporučuji turistickou na mapy.cz). Tenhle Karlov je docela malá vesnička, k níž vede tak nenápadná silnice, že byste skoro neřekli, že na jejím konci vůbec něco bude.

Z auta jsme já, máma a Najtyna vystoupily u karlovského kostelíka. Moje jindy odvážné zvíře na opačném konci vodítka se zatvářilo poněkud vyplašeně a pohledem se ptalo: „Paničko, kde to jsme?“ Do tlamy Najtynce přistálo pár piškotů na uklidnění a mohly jsme doopravdy vyrazit.

Když tudy jdeme obyčejně (rozuměj bez psa), rády se zastavujeme u místní hospůdky. Ne, že bychom si zde něco dávaly, ale kocháme se. V bezprostřední blízkosti se totiž nacházejí ohrady a rozlehlé pastviny s frískými a arabskými koňmi, do toho se s nově příchozími turisty běží přivítat smečka psů nejrůznějších plemen, případně se přijde pomazlit nějaká ta kočka. Když k tomu přičteme okolní přírodu, jsme skoro v ráji.

S Najtynou jsme ale raději zabočily přímo na červenou turistickou stezku, kde nás čekalo první překvapení. To, co kdysi bývalo příjemnou polní cestou vyjetou mezi ohradníky pro krávy, se změnilo v asfaltovou „dálnici“. Naštěstí končila poměrně brzy, což uvítaly zejména psí tlapky.

Najty musela jít celou cestu na vodítku, především proto, aby nevyčerpala své síly příliš brzy. Pastviny podél cesty byly plné poletujících skřivanů, což naši fenečku nikdy nenechá chladnou. Dřív jsem si myslela, že skřivany loví. Dnes už vím, že s nimi závodí. V okamžiku, kdy ptáka předběhne, přestane ji zajímat. Asi si potřebuje dokazovat, že je rychlejší.

Na kopci nad Karlovem se začal otvírat nádherný výhled do všech stran. Najty se v tu chvíli o romantickou krajinu nezajímala, protože cestu lemovalo velké množství ovčích bobků. Také nízko okousané stromy v okolních ohradách nasvědčovaly tomu, že se zde pasou ovce. Žádnou jsme ale tentokrát nepotkaly, což mě trochu mrzelo. Byla jsem zvědavá, co by na ně můj ovčácký pes řekl.

Přestože Najtyna už nemilou zkušenost s elektrickým ohradníkem má, chtěla si znovu ten divný drát očenichat. To jsem jí ale nedovolila. Mám v živé paměti její hysterický výstup poté, co to zkusila poprvé. Málem mi tenkrát vlezla na hlavu a nechala se utěšit až hromadou pamlsků. A samozřejmě mi jí bylo líto.

Ovce jsme cestou nepotkaly, ale kousek naší trasy procházel přímo pastvinou se stádečkem různobarevných krav. Některé jen nevzrušeně zvedly hlavu, jiné si nás vůbec nevšimly. Najty se na ně pouze podívala, a protože jsme ji převelice chválily, jak se vzorně chová, ani neštěkla a tvářila se jako hodný pes.

Hned za krávami odbočila červená turistická značka doleva. Vyšly jsme na louku, kde už žádná cesta nebyla, a my si mohly jen domýšlet, kudy dál. Domyslely jsme si naštěstí správně. Dostaly jsme se na jedno z mých nejoblíbenějších míst, kopec nad Sovincem. Louky lemované roztroušenými stromy, vegetace ukrývající zbytky lomu, dole pod námi malinká silnice a za ní další nekonečné louky, lesy, pole a pastviny...

Ačkoli na tomto místě bych vydržela dlouhé hodiny, udělaly jsme si zde pouze krátkou přestávku, během níž jsme daly pořádně napít sobě i funícímu psisku. Další turistické značení nebylo nikde vidět, ale překvapivě nám cestu ukázala Najty. S nosem u země se vydala zřejmě po stopách nějakých jiných turistů a navedla nás. Mohly jsme pokračovat dolů do Sovince.

Sovinec je malá vesnička se stejnojmenným hradem, jehož původ sahá do konce 13. století. Nebudu se zde rozepisovat o jeho historii, protože takové informace se dají kdekoli najít. Pro nás je v tuto chvíli nejpodstatnější tajemná atmosféra, která každého v blízkosti hradu obklopí. Během léta se zde pořádají nejrůznější akce, netradiční prohlídky a jiná zpestření pro návštěvníky.

Prostory hradního příkopu a neopravené části hradu za ním jsou již pár let bohužel neproniknutelně uzavřené. Dříve se tudy dalo procházet, byť na vlastní nebezpečí, a přiznám se, že jsem to tam měla ráda. Vyšplhat na rozpadlou hradní zeď, jiné zdi se přidržovat, kochat se okolními skálami a lesy a nasávat energii starobylé stavby.

V den, kdy jsme na Sovinec vyrazily s Najtynou, se zde zrovna nějaká akce konala. Všude bylo plno aut a lidí, z čehož byla fenečka poněkud překvapená. Přesto se chovala celkem slušně, tedy až na chvíli, kdy na nás zpoza plotu zaštěkal nějaký zuřivý kříženec německého ovčáka. To mu začala stejně zuřivě odpovídat, a protože byla na vodítku a nemohla se s ním podél plotu honit, řvala na něho aspoň ty nejsprostší psí nadávky.

Nechtěly jsme se zdržovat návštěvou hradu, jelikož už to tam známe. Pokud byste si tam ale vyrazili poprvé, rozhodně doporučuji si vstupenku koupit a dovnitř se podívat. Hrad je zpřístupněn i psům, ale s upozorněním, že pes musí zůstat klidný například při střelbě nebo rytířských soubojích.

V naší vycházce jsme pokračovaly po modré turistické značce. Lehkým stoupáním v lese jsme se dostaly na začátek obce Křížov. Přivítaly nás idylické podhorské chaloupky a domy a místní kaplička. Křížovská kaplička dnes neslouží jako kaplička, ale jako obchůdek se suvenýry nebo originálními malbami zobrazujícími okolí Sovince. Nečekaně si zde můžete koupit i zmrzlinu nebo kávu.

V Křížově se nachází také ruiny ještě před pár lety známého Arctic Parku, kde si turisté za úplatu mohli vyzkoušet jízdu na koni nebo všemožné adrenalinové sporty, opéct špekáčky nebo se ubytovat v iglú či pravé mongolské jurtě. Dnes už jsou zdejší pozemky spásané stádem krav a někdejší slávu připomíná jen několik zašlých nápisů.

Na křížovském rybníčku čekalo Najtynu překvapení. Kachny. Hejno bílých podivných ptáků si prohlížela, div jí nevypadly oči z důlků. Nenechala se vyrušit ani naším hlasitým smíchem, dokonce ani mou snahou odlákat ji na pamlsek. Až za chvíli se nechala přesvědčit, že kachny může ponechat svému osudu a může s námi pokračovat v cestě.

Proti nám se objevil muž se psem, menším křížencem. Pes se vztekal, pán ho musel držet a vůbec s ním pěkně bojoval. Snad to bylo tím, že Najty už byla unavená, nebo tím, že stále ještě v duchu přemýšlela nad existencí kachen, ale já jen řekla: „Najty, k noze,“ a Najty šla k noze. Vzorně a s pohledem „ty mi, vořechu, nesaháš ani po kotníky“ prošla kolem řvoucího psa. Já s mámou jsme se nestačily divit. Najty zahrála hodnou fenečku a myslím, že pán jí to uvěřil.

Těšily jsme se, že v potoce, který musíme za Křížovem přejít, se Najty pěkně vykoupe a pohraje si. Nebylo nám přáno. Potok byl dokonale vyschlý. Prošly jsme tedy po oblázkovém dně a pokračovaly jsme vzhůru do kopce směrem na Huzovou.

Toto táhlé stoupání je asi z celé trasy nejnáročnější. Ale, jak už to bývá, nejhorší je, když ho zdoláváte poprvé. Pak už vám to tak hrozné nepřijde. Pak už se stíháte občas otočit a kochat se krajinou, nasávat vůni lesa, kterým procházíte, nebo sbírat ostružiny. Naposled zmíněné dělala i naše Najty. Miluje lesní plody a neváhá si je sama natrhat. S koncem stoupání skončil i stín lesa. Zde už cesta vede mezi loukami a poli rovnou do obce Huzová.

Celý takový výlet měří příjemných osm až devět kilometrů. A pokud doma nemáte žádného rodinného příslušníka, který pěší turistiku neprovozuje a raději vás autem někam odveze a jinde zase vyzvedne, můžete si vycházku do okolí Sovince naplánovat jinak. A jestli se vám nechce nebo nemůžete, počkejte si na moje další vyprávění...:)