V sedm ráno budíček, velmi lehce posnídat a na vlak. Výsadek v Hostomicích pod Brdy. Moc krásně umístěný městys, strategicky položený mezi Berounkou a křivoklátskými lesy na severu (do Koněpruských jeskyní dojdete pěšky) a hřebeny Brd na jihu. Vždycky mi tak nějak přijde, jestli není naruby - náměstí vypadá větší než obec samotná.

Na tom náměstí je první cíl naší cesty, tedy řeznictví U Krkovičky, resp. jeho pobočka, bistro. Bistro jak ze starých časů, se dvěma stolky na stojáka a dvěma na sezení. A s neuvěřitelnými lahůdkami, které už člověk v Praze nepotká - drštkovka, prdelačka, dva druhy sekané, koleno ovarové i pečené, zabíjačkový guláš... Ceny mírné, chuť skvělá, pravidelně se tu stavujeme na brunch*.

Když se konečně trochu ztěžka odlepíme, nezbývá, než se rozpohybovat. Obvyklý postup je, že přejdeme kolmo přes brdský hřeben a dojdeme - tentokrát třeba do Dobříše. Tak jdeme. Je krásně, chladno, ale ne zima, slušná viditelnost. Už před cestou mi vrtalo hlavou, že jsme dlouho nebyli na rozhledně na Studeném vrchu a máme ji po cestě. Na vhodném rozcestí jsem to opatrně nadhodila.

Tak jo, jdeme ji hledat. Hledat proto, že k ní nevede značená cesta a my sebou nemáme mapu (na co taky, dobře to tu známe... viz dále). Hledat rozhlednu v lese není žádná legrace - obvykle je vidět až ve chvíli, kdy dorazíte těsně k ní. Ale tentokrát se nám dařilo a relativně rychle jsme dorazili na místo.

Věž byla otevřená, což je nutno v druhé polovině listopadu uctivě obdivovat. Výhled byl sice poměrně mlhavý, ale hezky barevný, pánové dole ve věži nabízeli obrázky, párky a vlídné popovídání - prostě celé to bylo moc milé a tak jsme vyrazili na další cestu náramně spokojeně. A usoudili, že se nebudeme vracet, protože to je fádní, a místo toho to vezmeme po lesních cestách a dojdeme jinudy.

Jistě tušíte, že jinudy to opravdu bylo. Ale co jsme sami nečekali - že se po dvou hodinách objevíme přesně na tom samém rozcestí, odkud jsme k rozhledně vyráželi! I když musím říct, že jsme měli i celkem radost, že už víme, kde jsme.

Avizovaných 9,5 km do Dobříše vypadalo sice dost daleko, ale byly nějak velkoryse měřené (první dva, aspoň podle rozcestníků, jsme ušli za deset minut) a nakonec nám cesta trvala necelé dvě hodiny. Takže do Dobříše jsme, pravda, dost ušlí, dorazili po čtvrté hodině, ještě za světla.

A vydali se rehabilitovat do cukrárny. Jo, turistika...

Další fotky najdete zde 

*brunch je spojení snídaně (breakfast) a oběda (lunch). Dá se pořídit v některých hotelích v Praze tak od pěti stovek na osobu