Letošní zima nezima se podepsala i na jarním vzhledu Vysočiny. Žádné bublání potůčků z tajícího sněhu a ledu, nesmělé pučení jív a kočiček. Jaro vstoupilo i na Vysočinu v plné síle. Už koncem dubna odkvétají slivoně, koberce sasanek vystřídaly kvítky šťavelu.

Tentokrát jsme byli na Vysočině mezi Bystřicí nad Pernštejnem a Novým Městem na Moravě, pouze dva dny. První den pršelo, jen se lilo.

Druhý den ráno slibovalo naše okolí nádherný den. Je vidět, že Ajvi si stejně jako Klérka tento kout Vysočiny zamilovala, a to nejenom kvůli přátelskému zlatému retrívrovi domácích. Lesy jsou zde jiné, plné jiných pachů a HLAVNĚ jsou protkané stříbrnými stuhami potoků a potůčků s písčitým dnem, což naše fousatá vodomilka dovede ocenit. 

Ajvi a Toby, autor Alex

Právě u těchto našich přátel se mi kdysi dostala do rukou útlá brožurka od pana Hynka Jurmana „Smírčí kameny na Vysočině“ a tu jsem přečetla tenkrát jedním dechem. Už proto, že v hloubi lesa, kam už jezdím několik let, mi kamarádka ukázala smírčí kámen, jeden z uvedených v brožuře. A tak jsem se už poněkolikáté vydala ke smírčímu kameni, kterému se říká „U pytláka“. Když sedím u kamene, dýchá na mne atmosféra příběhu. Zbytečného furijanství, zbytečného frustrujícího pokání ze strany „pachatele“. Tmavá noc, hustý les, blížící se smrt.

Smírčí kámen, autor Alex

Smírčí kameny a kamenné kříže najdeme všude u nás, na západ a sever v Evropě, ale na Slovensku nebo třeba i v Maďarsku nejsou. Ve středověku platilo právo „oko za oko, zub za zub“, a protože lidé jsou stále stejní, hrdelních zločinů bylo i tenkrát dost. Aby panstvo nepřicházelo o nevolníky vydané katovi, musel se pachatel za svůj čin vykoupit. Nejenom vyplatit postiženou rodinu, ale nechat sloužit mši, dát vosk na svíčky, ale hlavně nechat zhotovit smírčí kámen nebo kamenný smírčí kříž, který by na věky jeho zlý skutek připomínal.

A toto je příběh mého oblíbeného smírčího kamene, který se svým příběhem jaksi vymyká ze smírčích smluv:

Někdy v polovině 16. století v místním polesí hájil zvěř a majetek pernštejnské šlechty hajný Jan. Pár pytláků mu v rajónu škodilo, ale jednalo se spíš o chudáky, kteří mnohdy neměli co jíst, nad těmi zavřel oko. Ale další pytlák byl velká škodná! Jednalo se o radního Petra z nedaleké vsi, bohatého, namyšleného, který hajného provokoval schválně. Jednoho večera v místní hospodě slovo dalo slovo a ti dva se v přítomnosti svědků vydali v noci do lesů na souboj se svými flintami. Na život a na smrt. Neměli hajní tenkrát lehkou službu…. Po dlouhém čekání v rozsoše statného smrku nakonec hajný Jan zastřelil Petra. Měl takové výčitky kvůli živou, který zmařil, že sám od sebe se začal starat o vdovu a děti po radním, nechal zhotovit kámen, který je na fotce a nakonec se s vdovou i oženil.

Ne, neříkejte mi, že to vše udělal schválně, protože pálil za fešnou radní, nechám si tenhle příběh v paměti takový, jaký se vypráví, protože mám ráda lesy kolem, s jejich stínem a bystřinami. I s jejich starými příběhy.

Vysočina, autor Alex

Všechny fotografie si můžete prohlédnout na níže uvedeném odkazu. 

http://dig.rajce.idnes.cz/Les_na_Vysocine