Devátý celosvětový potlach trampů z bývalého Československa se konal v neděli 16. března. Byla to kulminace příprav a chystání australských trampů, kteří tuto akci tentokrát pořádali. Místo vybráno, připraveno a potřebné peníze mezi trampy vybrány a tak nezbývalo než se těšit, že se zase po letech uvidíme se starými kamarády.

Tentokrát se pořádal celosvětový potlach po třech letech a ne po pěti, jak bývalo zvykem. Vznikají obavy, že by do pěti let naše řady příliš prořídly. Ostatně jak psali kanadští kamarádi ve Stopě: „Osady, co potlach pořádají, mají právo si zvolit časový úsek, jaký uznají za vhodný. O dělání desátého potlachu mají zájem opět Farář s Fífou a bylo by to na jejich pozemku v Texasu. Co se týče termínu, tak přišel návrh, aby byl za čtyři roky, to je v roce 2018. Tím pádem by se potlach dostal opět do synchronizace s rokem 1968 a byl by na padesáté výročí okupace Československa. S velkou pravděpodobností by to byl potlach poslední.

Zajímavostí je okolnost, že už neexistuje ani Československo, ani Sovětský Svaz. Všechno je ale zatím ve stadiu plánování a nic není vtesáno do kamene a hodně se toho může změnit. Jsou to ale uskutečnitelné návrhy a zdá se nám, že to jsou návrhy dobré.“

Většina účastníků se nachází v kmetském a babském věku a tak je nutno plánovat opatrně. Budu zde psát jen za moji osobu a jakákoliv podobnost je čistě náhodná a neúmyslná. Kdyby se snad někteří kamarádi nacházeli v podobné situaci, tak jim zde vyslovuji moji upřímnou soustrast a účast.

Těšil jsem se nesmírně i přesto, že moje tělo asi měsíc před daným datem přestalo poslouchat a většinu času jsem trávil v poloze ležícího střelce. Tělo kooperovalo a pozvolna se hojilo. Koncem ozdravného procesu jsem dokonce vždy ráno šel s Habsburky na půl hodinky do buše. Vše bylo na dobré cestě. Chystal jsem si věci do mého expedičního vozidla, jinak Subaru Outback, 16 let starého. Chtěl jsem odjet brzy ráno ve středu 13. března ale, protože zde začíná podzim a v borových lesích po velkém suchu opět napršelo, mě moje žena Míla přemluvila abychom se v tento den jeli podívat, zda nerostou houby. A tak jsem odjezd na potlach odložil na brzké ráno14. března.

Na houby to je od nás co by kamenem dohodil, pouhých 115 km tam a 115 km zpět. Tak budu mít aspoň rozcvičku na těch 600 km co to mám od domečku na potlachoviště. Houby rostly a byly po deštích mladé a krásné. Les kam jsme na ně chodili, nám majitelé lesů po 40 letech růstu stromečků naholo vytěžili. V novém lese jsme byli kolem deváté ráno a o půl dvanácté jsme odjížděli domů. Mezi tím dojeli další zájemci o plody lesa. Asi Rusi nebo Poláci.

Kamarád říká: „Když hodíš do lesa kamenem tak trefíš Rusa nebo Poláka“. Já bych to opravil, že Slovana. Neschází tu ti z bývalé Jugoslávie, Ukrajiny, Bulharska a Slovenska. Každý jsme nasbírali 4 vrchovaté desetilitrové kýble krásných mladých ryzců pravých a přehršli klouzků. Veškerý úlovek jsme uložili do papundeklových krabic, co jsme si za tímto účelem vezli v autě a jeli domů. Mílu pak čekal marathón zpracování většiny úlovku. Okolní kamarádi byli obdarováni a já si dochystal moje auto na ranní odjezd na potlach.

Jak většina z vás ví, tak naši Habsburci mají ložnici v garáži. Většinou se chovají slušně a časně ráno je pouštím na zahradu, kde mají záchod. Někdy je však vnitřnosti zradí a pak se na zemi objeví voňavá nadílka. Za účelem jednoduchého úklidu jsou na zemi prostřeny staré noviny. Ty se pak jen seberou, zabalí, vyhodí a je uklizeno. Nu a co se nestalo 14. března v den odjezdu, kolem čtvrté hodiny ranní. Jako obvykle jdu vypustit Habsburky z garáže a tam vzduch jako na vojenské latríně. Bylo co uklízet.

Když jsem se naposledy sehnul, abych sebral noviny s nadílkou, tak mě louplo v kříži, a už jsem se nenarovnal. Ba ani vydechnout jsem nemohl. Ještě že už mám natrénované rychlé, povrchní dýchání, které ovládají ženské při porodu. Jinak bych se asi udusil. Hlouběji se nadechnout pro bolest nešlo. Tak jsem se dohrabal zpět do postele a zaujal natrénovanou polohu, kdy mohu aspoň opatrně dýchat. Takže místo do auta, do postele. Bylo mě jasno, že mám po potlachu. Tělu vždy trvá aspoň týden, než se trochu zrestauruje a já mohu vstát a pomalu se o holi šourat po domečku. To právě nyní činím a moc radosti z toho nemám.

Kamarádi jsou ale uznalí a někteří už e-mailem poslali kusé zprávy a fotky ze zdařilého potlachu. Počasí se vydařilo, Manitou naše prosby vyslyšel a u velkého ohně stanulo kolem 400 kamarádů z celého světa. Věřím, že to nebyl potlach poslední, tedy pro většinu z nás.

Zde je stručná zpráva od kamaráda Svena, stejně jako fotky na Rajčeti: „Jistě máte informace i z jiných stran, tedy jenom stručně. Přijel jsem s Joskou Krytinářem ve středu, stačili jsme natáhnout velké plachty, takže když pak mžilo celý následující den, jsme byli v suchu. Potom další dny bylo krásně slunečno.
Komisaři, či šerifové rozdělili potlach na tři dny, ten první měl být vzpomínkový na odešlé kamarády, ale nějak při tom „chcípl pes“. Druhý, ten hlavní den Potlachu, se vydařil (úplněk udělal zcela kýčovité kulisy) a myslím, že kamarádi ze „starých zemí“ i spřátelené ciziny, byli spokojeni. Skoro 100 letý Ray, sice jako věchýtek, ale duševně stále čilý, byl ozdobou potlachu, ale mám obavu, že už asi na příští nepojede.
Pilní (a mladší) kamarádi se tam činili už předem, náš Tom postavil excelentní most přes Bombalu (potok), Mates s kamarády pět výborných, pevných kadibudek (ty tam zůstanou i na příští potlašení), Bubro překrásný nový totem s aboriginálskými náměty (ten starý, indiánský, zůstal na starém potlachovišti, kde jsme byli při prvním ohni). Kolik bylo dohromady lidí, si nedokážu odhadnout, říkají, že asi 400.
Zpět jsme vyrazili zase v pondělí, protože Joska musel být v úterý v práci. První můj čin, svléknout a pod sprchu, smrděl jsem jak tchoř! To je tak zhruba vše, vždyť víte, jak to vždycky bývá. Nikdo se nepral, pilo se, ale nikdo nedělal ostudu.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2014_03_12-17_vylet_na_houby_a_9._celosvetovy_potlach