Město je druhé největší v australském Severním Teritoriu. Hovorově je známo jako "Alice", vyslovuje se Alis. Žije v něm kolem 26 500 obyvatel, z nichž je asi 18% domorodců. Leží blízko geografickému středu kontinentu v průměrné nadmořské výšce 576 metrů. Je téměř na půl cestě a Adelaidy v Jižní Austrálii a Darwinem v Severním Teritoriu.

Místní domorodci kmene Arrente, kteří na území, kde nyní stojí město, žijí už 50 000 let, toto místo nazývají Mparntwe. Tato lokalita leží vlastně v pohoří MacDonnellově a řeka Todd vyhlodala průrvu v jednom skalním hřebenu, nyní známou pod jménem Heavitree Gap. Právě díky četným soutěskám poskytující stín, vodním pramenům a tůním, krajina oplývala zvířenou tak vhodnou k lovu a prosperitě domorodých obyvatel.

A kterak vlastně vzniklo město uprostřed nehostinných pouští? Velice pozvolna. První bílá tvář se v této oblasti objevila v roku 1861. Tehdy John McDouall Stuart vedl poznávací expedici z osídleného jihu od Adelaidy na sever do terra incognita. Tuto cestu za neuvěřitelného strádání zdárně dokončil a dosáhl severního pobřeží a zase se vrátil.

Tak umožnil aby byla natažena telegrafní linka spojující jižní a jihovýchodní Austrálii osídlenou bělochy se zbytkem britského impéria nad kterým v tu dobu slunce nikdy nezapadalo. Tato telegrafní linka byla dokončena roku 1872. Díky tehdejší technice, bylo nutno vždy po určité vzdálenosti zprávu přeposlat. Něco jako nynější retranslační stanice v rádio a video přenosu.

A tak na milé telegrafní lince vyrostly i telegrafní stanice, tak zvané "repeater station". A právě jedna vznikla v lokalitě, kde později díky nálezům aluviálního zlata asi 100 km východ v lokalitě Arltunga, osada Stuart. To se ale stalo až roku 1880. Telegrafní "repeater station" byla postavena vedle suchého řečiště řeky Todd, ve kterém byly po několik let permanentní tůně, které osadníci mylně považovali za prameny.

A podle těchto zdánlivých pramenů byla osada Stuart ve třicátých letech minulého století přejmenována na Alice Springs po manželce bývalého ředitele pošt v jižní Austrálii Sira Charlese Todda, podle kterého byla zase pojmenována řeka protékající nynějším městem. Ale pozor! Je to řeka v zemi klokanů kde je všecko jinak a tak milá řeka má po většinu let suché, písčité koryto.

V době kdy osada Stuart vznikla, byla v bodu relativní nedostupnosti a transport obstarávaly "velbloudí vlaky", zvané "camel trains". Ty byly provozovány přistěhovalci z kmene Pathan z nynějšího Pákistánu, kteří byli chybně nazýváni "Afghan cameleers", tedy afgánští poháněči velbloudů. No a oslovení "Afghan" je pro pohodlného Australana příliš dlouhé a tak si je zkrátil na "Ghan". Proto se dnes jmenuje železniční trať a vlaky jedoucí z jihu na sever a zpět po stopách někdejších velbloudů - Ghan.

Jinak dnes Alice Springs se světem spojuje asfaltová silnice jménem Stuart Highway a letecká doprava. Letadla moc hustě nelétají a tak nehrozí letecké nebezpečí potkání dvou letadel a eventuální kolize, zato na silnici je čilý provoz a je nutno značné obezřetnosti, když potkáváte silniční vlak.

Ten je kolem 60 metrů dlouhý a váží i přes 200 tun. Brzdná dráha takového drobečka je při rychlosti 130 km/hod 1,5 km. A buďte bez obav, oni tou rychlostí jedou, aby někam po převážně rovných silnicích téměř bez zatáček dojeli. A navíc je nutno bojovat s únavou, která je při teplotách přes 40°C a jízdě i několik hodin po přímce bez drbnutí do volantu pochopitelná. Na těchto cestách si přijde na své tempomat. Ještě aby taky něco ten automobil samo řídilo. To by se pak cestovalo!

V šedesátých letech minulého století se nedaleká lokalita jménem Pine Gap stala důležitou součástí strategického ochranného radarového štítu a monitorování satelitů. Je to místo vzdálené 1 200 km od nejbližšího oceánu a 1 500 km od většího města které jsou Darwin na severu a Adelaide na jihu. Díky tomuto zařízení žije v Alice Springs kolem 2 000 občanů americké příslušnosti i se svými Hummery a jinými monstry.

Moderní město Alice Springs nese stopy jak evropských, tak i domorodých vlivů. Střed města, pěší zóna "Todd Mall" oplývá mimo obligátních obchodů, kaváren a restaurantů, četnými galeriemi domorodého umění. Ve městě je i katolická katedrála a všemu vévodí "ANZAC hill", tedy kopec ANZAC, kde je památník těm, co kdy padli za to, co tu dnes máme, a nádherný výhled na celé město a jeho blízké, pro moje oko krásné a pro Evropana podivné či exotické okolí. Ne nadarmo se zde používá úsloví, že krása je v oku pozorovatele.

Klima tohoto města má, jak jinak, pouštní charakter. Průměrná roční teplota je 28°C. Průměrná letní teplota je 38°C a v zimě dosahuje průměrná minimální teplota 7,5°C. Avšak v zimě nejsou vzácností jitra mrazivá s jinovatkou a tenkým ledem na vodních plochách, aby po poledni bylo kolem 25°C. Srážky jsou minimální, i když rok od roku jsou velké výkyvy. Dlouhodobý průměr napršeného deště je 279 mm za rok, ale na příklad za rok 2001 napršelo 741 mm a za rok 2002 naopak pouze 197 mm.

Bouřky dovedou být ve zdejší krajině opravdu bouřlivé a divoké. To se to té erozi pracuje, když v létě na skálu sluníčkem rozpálenou na 80 i více °C dopadnou chladné kapky deště nebo dokonce i kroupy. Pak skála puká, drolí se a mění se na písek. Srážková voda se okamžitě odpařuje a tvoří nad krajinou jakousi mlhu. Ale ne na dlouho.

Město má i svoje historické budovy. Ovšem historie, pro Evropana relativně mladé. Přesto jsou zajímavé a dokumentují až neskutečnou houževnatost bílých osadníků, kteří v neuvěřitelně těžkých podmínkách a daleko od civilizace dovedli vybudovat výspu bílé "civilizace". Bez mechanizace, elektřiny, klimatizace, jen svýma rukama a za pomoci velbloudů a koní.

Spojení se zbytkem světa bylo dlouhé a nespolehlivé, závisející na rozmarech matičky přírody. Zásilka šla z tehdejší osady Stuart do nejbližšího města Adelaidy nebo naopak od jednoho do 4 měsíců. Takže čekat na okamžitou odpověď někdy znamenalo až 8 měsíců!

Mimo už zmiňované historické budovy telegrafní stanice, ze které je nyní muzeum, tu je i zajímavá stavba nemocnice, která byla otevřena 26. června 1926. Také už jen muzeum, byla postavena na popud reverenda Johna Flynna, jinak také zakladatele RFDS, tedy Royal Flying Doctors Service, Služby létajících doktorů, která funguje vynikajícím způsobem dodnes.

Tento muž viděl počátkem dvacátého století velkou potřebu lékařské a zdravotní péče v odlehlých končinách kontinentu a tak s energií jemu vlastní založil RFDS s tehdejšími letouny, co připomínaly spíš draky pro děti. A to vše bylo prosím financováno ze soukromých zdrojů a do nynějška je financováno převážně z nadací a darů. Zde jsou jejich dnešní stránky. 

Ale zpět k zajímavé stavbě "Adelaide house", jak se nemocnice postavená v roce 1926 jmenuje. Byla to jediná a soukromá nemocnice ve střední Austrálii až do roku 1939, kdy byla v Alice Springs otevřena nemocnice státní. Budova postavená z kamenných kvádrů je architektonicky velmi zajímavá. Měla jako první ve městě elektrické osvětlení na 32 Voltů a kanalizaci se septikem.

Unikátní však byla "vzduchotechnika". Klimatizace, tak náročná na energii, nebyla možná, a tak chlazení a filtrování horkého a často i prašného vzduchu bylo řešeno velice důvtipně. Pod vlastní budovu, v podzemí, byl zřízen 2 m vysoký ventilační tunel, kde byla do labyrintu zavěšena permanentně vlhčená pytlovina. Tato filtrovala prach z horkého vzduchu a zároveň, díky odpařování vody jej ochlazovala. Takto upravený vzduch proudil přirozenou konvekcí průduchy do jednotlivých místností a z nich ke střeše, kde byly vyzbrojeny sítí proti hmyzu a ptákům ventilační otvory. Stejnou sítí byl opatřen i vstupní otvor do systému, pod kterým byla i jímka na případnou srážkovou vodu.

Dodnes se v suchých oblastech Austrálie používá ochlazovačů vzduchu založených na tomto principu. Vzduch sice zvlhne, ale podstatně se ochladí. A čím je relativní vlhkost okolního vzduchu nižší, tím má větší účinnost. Navíc je velice nenáročný na spotřebu energie. Jen na pohon malého čerpadla, co vlhčí panely, které pracují i jako filtry, a potom pohon ventilátoru co žene vzduch systémem. V prostředí, kde se relativní vlhkost vzduchu blíží limitně k nule pracuje tento způsob chlazení vzduchu nadmíru levně a efektivně.

Pouštní charakter města přispěl i místním sportům a jiným společenským akcím. Každoroční "Imparja Camel cup" tedy velbloudí dostihy jsou vyhlášené a diváci se slétají z celé Austrálie. Je to velká společenská událost, kterou žije celé město. Pro zájemce, příští se koná 11. července 2009. 

Zrovna tak i Henley-on-Todd Regatta. Ta se koná každoročně jako veká recese v suchém a písčitém korytě řeky Todd. To vše na úkor originálních osadníků z Velké Británie a jejich tradičních říčních regat, či závodů pořádaných ve staré dobré Anglii. Vše probíhá patřičně v britském formálním rázu.

Že v řece je místo vody písek neva, lodičky a jiné "nádoby" včetně van nemají dno a osádka lodičku zvedne za boky a uhání nožmo po žhavém písku od startu k cíli. Je při tom spousta srandy, a vypijí se hektolitry chlazeného piva.  Kdyby se snad někdo na příští regatu chystal, tak se koná 22. srpna 2009. 

Známý a turisty hojně navštěvovaný je "Alice Springs Desert Park", který návštěvníkům přibližuje okolní pouštní prostředí v kondenzované formě. Zrovna tak činí i "Olive Pink Botanic Garden" kde jsou k vidění pouštní kytky a jiné rostliny co bují v okolní poušti. Botanická zahrada se jmenuje po paní Olive Pink, jinak místní antropoložce a přírodovědkyni (nebo jak se to řekne správně česky), která žila v Alice Springs 30 let, kde zemřela v roku 1975.

Ovšem městu neschází ani obligátní "Reptile Centre" které je ve středu města. Zde se mohou návštěvníci seznámit se všelijakými živými plazivkami co žijí v okolních pouštích. Také tu je "Ghan museum" které je věnováno historii železnice Ghan. Jak té původní, co spojovala Alice Springs s Adelaidou, tak i té současné co je protažena až do Darwinu. Takže případný návštěvník tohoto regionu nemusí z města vystrčit ani nos. Vše je k vidění prakticky ve městě. Ale není to, to pravé ořechové.

Okolní horské pásmo MacDonnell Ranges, co se tyčí na východ i na západ od Alice Springs skýtá nesčetná dobrodružství a zážitky. Jako třeba 223 km dlouhý Larapinta Trail, v západní části MacDonnell ranges, tedy stezka vedoucí fantastickým pohořím, kolem nesčetných tůní v kaňonech nebo vyhlídek na hřebenech.

http://www.nt.gov.au/nreta/parks/walks/larapinta/itineraries.html
http://aushiker.com/larapinta_trail.htm
A popis jednoho přechodu i s četnými a výbornými fotkami je zde. Kliknutím na fotku se stáhne velká. 

Na zdolání celé této stezky s krosnou na zádech se doporučuje 20 dnů. Je také doporučena jen pro zkušené turisty a vandrovníky, protože jak obtížnost, tak i objektivní a subjektivní nebezpečí, je v pouštním prostředí značně zvýšeno. Jeden prostě musí vědět, co činí, do čeho jde a jak se zachovat v případě nouze. Hlavně kde a jak daleko je další voda. Smrt dehydrací není zrovna příjemný způsob jak opustit tento život. V tomto pohoří je také nejvyšší hora Severního Teritoria, Mount Ziel, vysoký 1510m.

Další fotky najdete zde