V tuto dobu jsme už více než rok bydleli v naší nově postavené horské chaloupce v Blue Mountains, tedy Modrých horách. Naši potomci, Petr měl 4 a Martin 2 roky, zdárně rostli a hráli si v blízkém okolí v buši, kde se tehdy pohybovala jak divoká tak i domácí zvířata. Když nebudeme počítat hejna různého ptactva a kaloňů, tak z těch divokých to byl sem tam malý klokan wallaby, velké ještěrky goanny, tedy varani a pak i o trochu menší scinkové – blue tongue. Z domácích to byli koníci, co se obvykle pásli na mýtině přes ulici, kteří majitelům sloužili jako koníci jezdečtí. Za celou tu dobu jsme tu hada nepotkali, až na jednoho, kterému se zalíbilo v našem kompostu, kde se usadil. Protože to byl had dosti jedovatý – black snake, tedy pakobra, tak ho jednou Míla s ohledem na malé děti rýčem zavraždila. Jinak Míla na kluky viděla z kuchyně a provoz na ulici byl téměř nulový, protože končí v buši, je tedy slepá.

Klokánie je krajina poměrně suchá a když pár měsíců nezaprší, tak vše náležitě vyschne. Kde je jen trochu provoz, třeba kde se courají koně, tam je hned plno jemného prachu, jak bývalo na mýtině přes ulici. V tomto se velice zalíbilo našim klukům a popelili se v něm jako slepice. Navíc zde byly hromádky neodolatelně vonících kobylenců, které jim byly nadmíru atraktivní hračkou a občasným pamlskem. Při těchto hrách si tak hošíci nevědomky vybudovali ve svých tělech protilátky snad proti všem chorobám. Skoro lepší jako očkování.

O víkendech jsme se obvykle vydávali na výšlapy v „našich“ horách. Obvykle už v pátek večer k nám dojeli kamarádi ze Sydney, strávili jsme příjemný společný večer, abychom v sobotu časně ráno jeli na místo, kde jsme chtěli pořádat náš výšlap. Tehdy to bývali A+A, tedy Agáta a Alfred. Ona původem z Košic a on ze Švýcarska. Však také po návratu, v sobotu večer, jsme dělávali sýrové fondue, kde byl Alfred šéfkuchařem. Po celodenním šlapání chutnalo a víno či svařák přišly také vhod. Byla přece zima a venku bylo jen několik stupňů nad nulou a domů jeli kamarádi až v neděli. 

A tak jsme se rozhodli, že se projdeme nedaleko osady Wentworth Falls, kolem nádherných vodopádů stejného jména po chodníku jménem National Pass. Ten vede dolů skalními útesy k patě prvního patra vodopádu a potom v polovině skalní stěny horizontálně do Údolí vod. (Když si na odkazu proklikáte nabídku vlevo nahoře „walk the trail“, tak vás fotky se zvukem provedou celou cestou.) A zde je, kde to vlastně je, aby to případní zájemci našli.

Dnes se až divím, jak jsme to vše zvládali. Myslím časově. Týdně minimálně 48 hodin v dosti intenzivní práci, 10 hodin ve vlaku cestováním za prací a domů a tak vše zbývalo na víkendy. Dodělávali jsme náš domeček, zakládali zahrádku a navíc, tehdy jsem ještě fotil starou dobrou Flexaretou 4 na svitkový černobílý film 6x6 cm a Werrou 2 na barevné diáky. Oboje jsem si sám doma vyvolával a vyráběl. Z černobílých negativů dělal fotky pomocí zvětšováku Meopta Opemus 2A, který jsem si mírně ojetý koupil za $ 75. Takže většina fotek na Rajčeti jsou oskenované moje staré vlastnoruční výrobky. Některé jsou stažené z Internetu. V kaňonech bývalo obvykle světla poskrovnu a tak odtud moc barevných diáků nemám, inverzní film za rozumnou cenu měl tehdy citlivost pouhých 100 ASA. A tak jsem v těchto dírách fotil hlavně Flexaretou na černobílý film o citlivosti 400 ASA, který měl stále lepší rozlišení než ty diáky, jak bude patrno na Rajčeti.

Místy jsou vyhlídky na vodopád zajištěné jen chabě

Jak už je u klokanů zvykem, tak cesty, silnice a železnice nevedou údolím jako v Evropě ale po hřebenech. Tak jsme zaparkovali naše vozidla nedaleko pěkné vyhlídky a vydali se bušem po chodníku k vodopádům. Vzduch byl jako břitva, ve stínu byla místy jinovatka, bylo brzo ráno a jsme skoro 1000 metrů nad mořem. Asi 20 metrů nad korunou vodopádů jsme přeskákali potok po kamenech a pokračovali dále po chodníku vybudovaném v době velké hospodářské krize před válkou. Koruna vodopádu se zpočátku svažuje pozvolna, ale postupně nabývá na strmosti. Toto lákalo zvědavce, kteří se vydali zkoumat, jak ta voda padá, až překročili místo, odkud není návratu, a pak i s vodou zahučeli 100 metrů dolů, kde se rozpleskli na skále. Ještě že ten svinčík voda hned spláchla. Bývaly jich tak dvě desítky do roka. 

Chodník vede dál sklaními útesy po strmých schodech vytesaných ve skále k patě horního patra vodopádů, zhruba 100 výškových metrů. Zde opět překračujeme potok, zpět na původní stranu a chodník nás vede útesem po vrstevnici k Údolí vod. Cestou se nám otevírají nádherné výhledy jak na obě patra vodopádů – každé zhruba 100 metů vysoké – tak i na nádherné a velké modrohorské údolí jménem Jamison Valley. U paty spodního patra vodopádu se vytvořila nádherná tůň s písčitými břehy, která poskytuje v parném létě příjemné a chladivé osvěžení těm, kteří až sem dolů slezou. Břehy tůně a pak i dále tekoucího potoka roubí třetihorní stromové kapradí a vše přikrývají koruny vysokých stromů. Vládne zde věčné smaragdové šero. Daří se zde všelijakým popínavkám a masožravkám. Ke zpestření tu neschází četné pijavice, které se s chutí zakousnou do kolemjdoucích tuláků.

Místy vede cesta mezi stěnou a padající vodou

Chodníky vedly tehdy tak, že po jedné straně se vzpínala skalní stometrová stěna a po druhé straně zela rovněž stometrová „šluchta“. Protože v tu dobu lidé ještě mysleli a byli za své skutky zodpovědní, tak zabezpečení na této straně chodníku bylo jen symbolické a nebo nebylo vůbec, oproti dnešku, kdy zde jsou vybudovány zábrany takové, že i případný sebevrah by měl potíže je překonat. Do údolí vod dorážíme kolem poledne, ale zde, pod třetihorní vegetací, vládne smaragdové příšeří. Je zde zima, ve vzduchu tříšť z padajících vod a zmrzlým klukům došly baterky, které je nutno dobít. 

Odtud se budeme šplhat zpět nahoru

Rozděláváme tedy malý ohýnek na zahřátí a opečení buřtů. Horký čaj máme v termosce. Za půlhodinku děcánci pookřejí a jsme schopni se vydat vzhůru po skalách kolem potoka a četných vodopádů a tůní. Odtud až k autům to bude stále do kopce, místy po nekonečných schodech. V závěru cesty, na mírně stoupajícím chodníku v buši, asi kilometr od auta už dvouletý Martin nepohrdne pomocí a pevně se drží jak maminy tak i Agáty.

K autům docházíme ke čtvrté hodině odpolední, prudce se ochlazuje a klukům vyzouváme promočené botičky. Jak jsou v suchu a teple auta, tak cestou domů, asi na 40 minut, usínají. Dospěláci se těší na fondue a kotel svařáku u topení.

Psáno 14/8/2014.

Fotografie dětí kolem chaloupky a fotografické výbavy jsou zde a fotografie vodopádů jsou zde:

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Srpen_1974_-_vyslap_s_kamarady_kolem_vodopadu_Wentworth_Falls_po_National_Pass_do_Udoli_vod_a_zpet./