22.4.2018 | Svátek má Evženie


RODINA: Co natropí špatný soudce a špatný advokát?

11.4.2018

Každý, kdo si přečte pasáž občanského zákoníku věnovanou rodinnému právu a příslušná ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, musí nabýt dojmu, že řešení rodinných konfliktů je procházka růžovou zahradou.

Už jen proto, že moudrý zákonodárce myslel na všechny případy a rozhádaným útočníkům, rodinným advokátům i opatrovnickým soudcům stanovil nástroje, s nimiž se mají naučit zacházet. Kdo však někdy vstoupil do jednací síně, hledí na rodinné konflikty dočista jinak. Rodinné právo je totiž jiným právním odvětvím, než jakými jsou obchodní, civilní nebo autorské právo. Dávno už není jedním z odvětví soukromého práva, jak jsme se před třiceti lety učili na vysoké škole. Stát se pokusil subtilní a neuchopitelné vazby mezi členy rodiny ujařmit nástrojem naprosto brutálním – obligatorním právem, které je obtížně vynutitelné soudem, pokutami, příkazy exekutorů a dalšími násilnými prostředky, jimiž stát obvykle disponuje. Vše komplikuje druhý rozměr rodinného práva – totiž jeho komplexní pojetí zahrnující emoce, vztahy, psychologii, ekonomii, rodové zatížení, historii, víru a spoustu dalších pohledů, které jej činí entitou právně nezachytitelnou. A tak se po rodinném právu – potažmo po soudcích, advokátech, opatrovnících i rodičích – požaduje nesplnitelné: totiž nahradit rozsudkem zpřetrhané vazby, které mají význam, jen když jsou realizované dobrovolně a s láskou.

Rodič jako parametr vzniku konfliktu

V pojednání plném lehké nadsázky začnu nejkonfliktnějšími parametry, kvůli nimž se koná celá šaráda – těmi jsou bezesporu rozhádaní rodiče. Pro tuto chvíli mě nebudou zajímat dvojice, jež jsou schopny nadhledu, tolerance, ústupků či prostě a jednoduše dohody, ať už důvodem pro souhlasný postup je skutečnost, že rodiče o dítě zájem mají nebo nemají. Naštěstí je pořád takových dvojic většina, a když k této množině přičteme skupinu, jež se k soudu vůbec nedostane (nesezdané páry, jež nepotřebují soudní rozhodnutí), je třeba velké části společnosti nahlas poděkovat. Pořád však zbývají rozhádané a psychopatické dvojice, z nichž další kus ukousne schopný soudce, šikovný advokát či poučený opatrovník, a za pomoci těchto tří sudiček se podaří další expartnery dovést k dohodě. Nakonec zůstane skupina nejošemetnější – vysoce rozhádané a patologické páry, jimž prostě není pomoci či rady a s nimiž se protrápíme hodinami soudních sporů.

Na stupeň konfliktnosti dvojice má vliv i průběh právního zastupování a následného soudního sporu. Pro tento účel jsem vymyslela pětibodovou stupnici, jíž si soukromě a pro své potřeby označuji rodičovské vztahy:

Stupeň 1 – Souzvuk. Naprostá shoda, rodiče přicházejí dohodnuti, popř. jeden něco chce a druhý s jeho návrhem zcela souhlasí. Ideál pro advokáta, kterému stačí zpracovat dohodu a předložit ji ke schválení soudu. Advokát obvykle zastupuje a jedná s oběma účastníky, opatrovník je bez práce a k ústnímu jednání se nemusí obtěžovat. Dítě leckdy až za pár let pochopí, že se jeho rodiče skutečně kdysi rozešli.

Stupeň 2 – Akord. Malé drobné nevýznamné body, jež mají oba rodiče k dořešení, či spíše neznalost a nedostatek informací, což advokát či opatrovník rychle napraví. Někdy je na jedné straně rodič příliš zaměstnaný či takový, který jen trochu zkusí vyjednat lepší podmínky, a když narazí na odpor, snahy nechá a se stavem věcí se nějak smíří. Velmi oblíbený u advokátů, kteří dohodu dokáží prodat klientovi jako svůj velký a všeobjímající úspěch. I v tomto případě může advokát zastupovat a jednat s oběma účastníky, účast opatrovníka je spíše formalita.

Stupeň 3 – Falešný tón. Rodiče mají problém, s nímž se obracejí každý na jiného advokáta a radí se s ním. Jejich názory, postoje a pohledy jsou odlišné, advokáti spolu čile korespondují. Advokát ani opatrovník však nejsou schopni falešný tón ve hře odstranit. Zásadní roli v tuto chvíli může sehrát opatrovnický soudce. Je-li schopný, přesvědčí rodiče, jak je i dítě spor zatíží, a aktivně u jednání pomáhá vyjednat oboustranně přijatelnou, byť někdy lehce vratkou dohodu. Moudrý opatrovník ponechává rozhodnutí soudu, a bylo by vhodnější, kdyby se vůbec neangažoval. Pro tuto skupinu rodičů je ideální nařízená mediace či zapojení do Cochemské praxe. U nespolupracujících právních zástupců končí řízení autoritativním soudním rozhodnutím, které obě strany se skřípěním zubů akceptují.

Stupeň 4 – Disharmonie. Jeden z rodičů (obvykle primární pečovatel) dohodu naprosto odmítá, advokát ho v jeho postoji podporuje. Nařízená mediace nebude úspěšná, dohoda je s ohledem na postoj odmítajícího rodiče vyloučena, Cochemská praxe tady nepomůže. Jedna či obě strany trvají na znaleckém zkoumání, soud i opatrovník vedou ohledně dítěte nestandardně tlusté spisy. Proces se táhne rok a rozsudek minimálně jedna strana napadne odvoláním. Po právní moci následuje několik měsíců klidu a pak nový soudní proces, který v marné touze po dítěti iniciuje druhý rodič. Definitivní zklidnění nastává jen v případě, že si druhý rodič pořídí novou rodinu a výchovně se realizuje v ní, anebo uplynutím tříletého období, v němž se nepatologický jedinec postupně odzlobí, zklidní a začne se na rozchod s partnerem dívat s odstupem a posléze s porozuměním. Během oněch tří let ovšem dítě v konfliktu trpí a zhoršuje se ve škole, oba rodiče jej zatahují do konfliktu a vyžadují po něm, aby se k věci vyjádřilo.

Stupeň 5 – Kakofonie. Otevřená válka. Postoje obou rodičů jsou naprosto odmítavé, konsenzuální advokáty si žádná ze stran nezvolí. Soudní spis má tisíce stran, oba rodiče soud i opatrovníka bombardují přípisy, předkládají vlastní znalecké posudky, namítají podjatost a podávají opravné prostředky proti všem usnesením. Pravidlem jsou trestní oznámení, leckdy křížem na oba rodiče. Okamžitě po právní moci jeden z rodičů opět zahajuje řízení. Pravidlem jsou ústavní stížnosti. Soud rozhoduje všechny věci dětí včetně školy a očkování, rodiče na oplátku nutí dítě, aby si mezi nimi vybralo. Z dítěte je neurotický jedinec, který se pomočuje a páchá sebevraždy, popř. ve starším věku vydírá oba rodiče. Čas hrany otupí jen výjimečně. Psychopatie se s věkem vyhraňují a ani běh času zhojit bolest nedokáže. Lidé mají tendenci nacházet si partnery v osobách sobě podobných, což znamená, že někdy psychopat k sobě psychopata hledá. A pak je teprve o zábavu na věky postaráno.

Jaký typ rozchodu potká tu kterou dvojici, souvisí ponejvíce z jejich osobnostním nastavením a dále se způsobem, jakým řeší rozpad vlastního vztahu. Čím odlišnější je původní prostředí obou rodičů, v němž vyrůstali, čím vzdálenější je jejich hodnotová orientace, tím je obvykle konflikt horší. Největší příkopy vykopou rodiče na počátku, a je jedním z mnoha paradoxů, že se teorie konfliktu dětem ve školách nepřednáší a že naše školy sice učí řadě nepoužitelných věcí, zato jak jednat s partnerem při rozchodu se mladí ani dospělí lidé nikde nenaučí.

Opatrovník jako velký otazník

Přítomnost opatrovníka je v rozbujelém sporu považuji za vysoce diskutabilní. Mnohokrát jsem opatrovníkům po celé zemi přednášela, stejně jako jsem se často s opatrovníky setkávala v jednací síni. Nelehký úkol přirozeně mají, tím spíše, že jim obvykle chybí právní vzdělání, o to složitější je, pokud spor rodičů o dítě kulminuje. V žádném případě by se před závěrečným návrhem v soudním sporu neměli stát zastánci jedné či druhé strany. Pokud se mezi rodiči rozjel konflikt se stupněm 4 a 5, bylo by vhodnější, kdyby se stáhli a do soudního řízení vůbec nezasahovali. Nejhorší jsou soukromé rady a doporučení, někdy dokonce zasílané elektronickou poštou. Podobně by se opatrovník nikdy neměl propůjčit k tomu, aby vytýkal jednomu rodiči před druhým jeho pochybení a nutil ho k dohodě či k mediaci, s níž onen rodič nesouhlasí. V praxi jsem se naopak nikdy nesetkala s tím, že by opatrovník sám inicioval změnu soudního rozhodnutí, ačkoliv měl od většího dítěte přímé informace, jež ho k podání návrhu na zahájení řízení měly vést.

Ne že by pozice opatrovníka byla jednoduchá. Leckdy rozumím mladým adeptkám této profese, když se ve sporu rodičů nechtějí angažovat vůbec a rodiče od sebe spíše odhánějí. Nicméně i oni mají velmi důležitou úlohu, které se nesmějí zříkat nebo se jí vyhnout. Možná by sami opatrovníci uvítali, pokud by dítě ve vyhroceném sporu zastupoval spíše advokát, o čemž se dnes na odborných fórech hodně hovoří.

Co zaviní špatný soudce

Vzpomínám si na stav před několika lety a smutek opatrovnických soudců nad ukazateli práce a nad opovržením, jež někdy vyjadřovali představitelé údajně prestižnějších právních odvětví. Pak vznikl SROS – nejprve sdružení a dnes Spolek rodinně právních a opatrovnických soudců, který znamenal převrat a tu nejlepší revoluci, jakou jsem si jen mohla představit. Opatrovničtí soudci se začali pravidelně střetávat, vyměňovat si zkušenosti, tříbit své názory a navzájem si radit. Jako advokátku mě velmi obohatilo, když jsem pochopila problémy, jež opatrovnické soudce trápí. A velmi mě inspirovalo jejich či naše snažení ve spolkové činnosti. Ale o nás advokátech až za chvilku. Nyní přidám svůj pohled na opatrovnické soudce, bez ohledu na fakt, že si tím zajisté vysloužím kritiky za svůj subjektivní názor.

Opatrovnický soudce může bez problémů vyhovět liteře zákona a práva, pokud před ním stojí rodinní příslušníci v konfliktním stupni 1 a 2 (pak schválí jejich dohodu nebo dohodě lehce dopomůže na svět) anebo 3 (pak vydá soudní rozhodnutí, které rodiče akceptují a realizují). Jsou-li rodiče v konfliktním stupni 4 a 5, je právo bezzubé a žádné novely tento stav nemohou změnit. Ani sebelepší opatrovnický soudce ruku v ruce s ideálním nesporným advokátem a opatrovníkem podporujícím Cochemskou praxi nezmůže nic a dokáže jen planě hřímat ze své kazatelny, odročovat soudní jednání, ustanovovat znalce a vynášet cizelovaná soudní rozhodnutí, která rodičům klid ani uspokojení nepřinesou. Špatný soudce konflikt nerozpozná, čímž vede rodiče do úbočí, pro ně nepřijatelných. Špatný soudce provádí dokazování u rodičů ve 3. stádiu, aby prověřil všechny záludnosti vratké dohody, místo aby ji rychle schválil, a uklidnil tak konflikt v zárodku. Špatný soudce neokřikne advokáta, který se v rodinné problematice neorientuje a klienta odrazuje od dohody. Špatný soudce se bojí vysvětlit rodičům, že je autoritativní rozhodnutí neuspokojí. Špatný soudce nařídí znalecký posudek, ačkoliv ví, že mu jeho závěr nepomůže. Odůvodnění je totiž alibistické, aby mu věc nevrátil odvolací soud. Špatný je soudce, který nezohlední při rozhodování, kdo, co, proč a jak zavinil, a namísto komplexního řešení rodinných trampot vypreparuje právní institut (třeba zvýšení výživného) a jenom o něm rozhoduje. Rodinné vztahy jsou totiž spojené nádoby. A tak by soud neměl přitakat zvýšení výživného na dítě matce, jež otci dítě nevydává, ani rozšířit styk otci, který na synáčka neplatí. Myslete si, že je můj pohled nestandardní, ale úkolem soudu je nacházet spravedlnost, nikoliv přiznávat prosté právo podle paragrafu, leckdy zjevně omezeného.

Co způsobí špatný advokát

Teď si zadělám na ještě větší polízanici. Chystám se totiž napsat, že špatný advokát udělá více škody než špatný soudce. Možná, že špatný advokát je průšvih v jakémkoliv právním odvětví, ale v rodinném právu by měl dostat pár ran rákoskou. Špatný je totiž advokát, který rodinnému příslušníku v úvodní poradě nevysvětlí, co jsem napsala do prvního odstavce: totiž že právo za něj rodinný spor prostě nevyřeší. Věřím totiž, že kdyby klient věděl, co ho čeká na konci soudní cesty, a že nebude mít, o co stojí, ale v ruce bude držet jen list soudního rozhodnutí, že by možná celou soudní cestu s advokátem neabsolvoval. A že pro uspokojení svých požadavků může, ba dokonce musí udělat nejvíc ne jeho advokát, opatrovník nebo soud, ale on sám. Špatný advokát je ten, který je v rodinném právu nevzdělán, neinformován, a přesto se pustí do zastupování. Anebo kvůli déletrvající paušální odměně vleče klienta do soudního sporu a zabrání mu přijmout dohodu, jež je možná kompromisní, jak už to s dohodami bývá.

A vše výše uvedené mě vedlo k tomu, že jsme na sklonku loňského roku po vzoru Spolku rodinně právních a opatrovnických soudců se šesti kolegy (JUDr. Marií Cilínkovou, Mgr. Kryštofem Jankem, JUDr. Annou Márovou, LLM, JUDr. Jiřím Nykodýmem, JUDr. Julií Šindelářovou a JUDr. Evou Vaňkovou) založili Unii rodinných advokátů. Aby to konečně někdo začal říkat nahlas. Abychom se společně vzdělávali, diskutovali a obohacovali se. Abychom mohli na veřejnosti tvrdit, že rodinný advokát není tím, kdo strany žene do soudního sporu, ale kdo naopak dává přednost mimosoudnímu řešení rodinných sporů. Abychom vzdělávali advokáty v mediaci, ve vyjednávání, v dětské i dospělé psychologii. Aby rodinní advokáti táhli za jeden provaz spolu s opatrovnickými soudci a s opatrovníky.

Naši unii jsme založili pro podporu tradiční rodiny, neboť jsme přesvědčeni, že právě tu by měl stát podporovat nejvíce, protože stále platí slova dávno překonaného klasika, že rodina byla a je základem státu. Unie je primárně určena pro aktivní advokáty, kteří se denně zabývají rodinnými problémy, ale stanovy umožňují i spolupráci a začlenění dalších právnických i neprávnických profesí: soudců, psychologů, pedagogů či ekonomů. Čekali jsme, že nám za naše konzervativní zaměření budou zastánci nových pořádků spílat a že nás někteří možná odsoudí, ale kupodivu jsme se spletli. Nečekali jsme, že vzbudíme tak obrovský zájem kolegů o členství. Formálně byl spolek zapsán do obchodního rejstříku 8. ledna 2018, o měsíc později, když píšu tento článek, už má pět desítek členů. A další se stále hlásí. Těším se, že spolu dokážeme zajímavé věci. Třeba sympozium Právní konflikt v rodině, které proběhne v Paláci Dunaj v Praze 19. dubna 2018 (blíže viz www.uracr.cz).

Vyšlo v časopise Právo a rodina

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky



Diskuse


J. Kanioková
23:39
11.4.2018

A. Alda
11:51
11.4.2018

P. Lenc
9:50
11.4.2018

K. Janyška
8:57
11.4.2018

D. Polanský
7:14
11.4.2018

počet příspěvků: 5, poslední 11.4.2018 11:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.