Tak nám skončila olympiáda, v pořadí už jedenatřicátá. Nenajde se na světě matematik nebo ekonom, který by dokázal spočítat, o kolik ten podfuk připravil daňové poplatníky a kolika penězi z kapes daňových poplatníků naplnil kapsy nejrůznějších šejdířů - od dodavatelů postelí pro sportovce až k realitním makléřům, o tisíckách dalších podvodníků mezi nimi nemluvě.

Jistě, jistě, najdou se spousty nadšenců, kteří se budou ohánět neslýchanými výkony, tou celou nádherou celosvětového setkání krásných mladých lidí, jejichž soutěživost může být zářným vzorem i nám netrénovaným: Té vytrvalosti! Toho úsilí! O vzrušení ani nemluvě.

Samozřejmě, jde o jednotlivce, ano, i celé kolektivy, pro které se sportování stalo poměrně výnosným zaměstnáním. Nezáviďme jim jejich příjmy, avšak ptejme se: a co je na tom, že někdo skočí dál nebo výš než někdo jiný?

A jak už jsme jako obecenstvo rozmazlení, žádáme si stále lepších a lepších výsledků. Takovým, kterým se bez zvláštního nadsazování říká, že jsou za hranicemi lidských možností. Tedy takovým, které se neobejdou bez umělých zásahů. Říká se tomu v cizí řeči doping. A zde se sluší připomenout, že dopingem není jen to, že se někdo cpe koňskými dávkami koňských hormonů. Dnešní špičkoví sportovci se cpou podle jídelníčků připravených tzv. dietními odborníky. Ty potraviny jsou sice nechutné, ale zase mají takovému sportovci dopomoci k úžasným výsledkům. Úředně to ovšem doping není, úředně to je pouze zdravá strava. Člověk by si sice myslel, že zdravá strava je především taková, která chutná, ale věda, zdá se, došla mnohem dál. Nemusí ti chutnat, hlavně když jsi rychlejší a silnější.

Právě tady spočívá jeden z nejhorších projevů pokrytectví současného olympijského hnutí. Citius, altius, fortius (rychleji, výše, silněji) na jedné straně, ale bez chemikálií na straně druhé.

Odhlédněme od toho, že podnik, z něhož si současný olympismus bere vzor, totiž starověké řecké olympijské hry, považoval doping a předem smluvené výsledky (za peníze a jiné požitky) za něco zcela obyčejného: jde přece o zábavu a tam je možné všechno.

Spíše se mrkněme, že dnešní pořadatelé už vyhodili pár sportovců, které nachytali se zakázaným zbožím i letos v Riu (a kolik jich nachytají dodatečné zkoušky?). A poměřme to skandálním přístupem Mezinárodního olympijského výboru (MOV) k případu vládou podporovaného dopingu v Rusku.

Kdyby šlo pouze o Rusy, inu, dejme tomu, pokrčme rameny. Ovšem tomu, kdo uvěří, že jde pouze o Mámu Rossiju, nabízím za slušnou cenu Karlštejn nebo, chce-li něco vzácnějšího, pár pozemků kolem Everglades na Floridě.

MOV se nejdříve naježil a vyhodil všechny Rusy šmahem: jeden za všechny, všichni za jednoho. Pak promluvilo něco veřejně neznámého, buď slib peněz, nebo nějaká výhrůžka, a MOV ustoupil: o jednotlivých sportech nechť rozhodnou jejich mezinárodní svazy. Ty, mnohem méně mocné než MOV, se zatvářily, že pod ně spadající sportovce přezkoušely. Výsledek: většina původně vyhozených Rusů nakonec v Riu závodila.

A nyní dojde k úplné nehoráznosti.

První, kdo upozornil na státem řízený doping a jiné podvádění v Rusku, byla běžkyně Julia Stěpanova. Prošvihla to sice v souvislosti s tím, že i ji samu zachytila síť protidopingových strážců tzv. čistoty tzv. sportu, avšak nebýt jí, zůstalo by všechno v naprostém klidu.

Stěpanova dostala na pár let zákaz činnosti. To za ten doping.

Za to, že prošvihla státní tajemství, jí hrozí mnohem horší zákaz: totiž zákaz žít. Ruský president Vladimír Putin je bývalý poměrně vysoce postavený důstojník KGB a tenhle lidumilný podnik měl odjakživa svérázná pravidla. Podle těchto pravidel se Julia Stěpanova dopustila velezrady.

MOV sice povolil řadě ruských sportovců účast, ovšem Stěpanova v Riu startovat nesměla. Páni olympijští papaláši přišli s neobyčejným řešením: Stěpanova smí přijet jako jejich host. Běhat? Nikdy. Sedět a koukat? Jak se jí zachce.

Jenže Stěpanova (a její manžel Vitalij, takto jeden z níže postavených ruských antidopingových úředníků) se dozvěděla, že jí hrozí osobní nebezpečí. Tak se, za pomoci patřičných úřadů, včetně MOV a Světové antidopingové agentury (WADA), ukryla někde na území USA.

A teď přijde příhoda jako z bondovky: jakýsi (blíže neurčený) počítačový pirát, cizím slovem hacker, se naboural do vnitřní databáze WADA a tam ohromně jednoduše našel nynější adresu Julie Stěpanové. Tak ty údaje okopíroval a zveřejnil. Prý v upřímné snaze pomoci sdělovacím prostředkům.

Manžel Stěpanové na první telefonát odpověděl, že dotyčný (novinář nebo hacker) právě podepsal jejich rozsudek smrti. To ovšem nijak nedramatizoval. Jestli Vladimír Putin něco nesnese, pak to, že o něm někdo řekne pravdu (viz: vražda ruského politika Borise Němcova).

Rozuzlení? Veškeré žádné. President MOV, bývalý německý šermíř Thomas Bach, na přímou otázku odpověděl, že bezpečí paní Stěpanové nemá MOV v popisu práce. Jeho odpověď dala najevo, že kdyby Stěpanova držela hubu a krok, nemusela se teď bát o život. Že nedržela ani hubu, ale ani krok ve věci, o niž Bach i MOV údajně bojují ze všech sil, to už je opravdu vedlejší.

A tak vyvrcholila olympiáda, kterou navenek obklopovaly řeči o pokroku v ochraně životního prostředí (zeptejte se obyvatel Ria, tzv. Cariocas – čte se to správně Kariokaš - z okolí Copacabana, co si o tom myslí oni), řeči o uprchlících, kteří se bez ohledu na své uprchlictví věnují špičkovému sportu, i řeči o světlých zítřcích (tenhle druh nesmyslů si starší čtenáři možná pamatují z dřívějších let). Multikulturální politicky korektní žvanírna, která zakrývala průhledy do chudších čtvrtí barevně pomalovanými prkennými stěnami. Kníže Potěmkin by na ně byl oprávněně pyšný, až hrdý.

Jakkoliv je Brazílie obrovská zem, a jakkoliv by to mohla být bohatá země, je to země, která kvůli nejrůznějším politickým čachrům svých vlád stojí na pokraji propasti, jíž se česky říká úpadek.

Že celá ta sranda jménem olympijské hry bude stát Brazilce neslýchané peníze, o tom není pochyb. Kanada je také veliká, a je mnohem bohatší než Brazílie, ale letní olympiádu roku 1976 (tu, na které nynější šéf MOV Bach vyhrál své šermířské zlato) spláceli kanadští daňoví poplatníci málem čtyři desetiletí. A že, na rozdíl od Brazilců, měli z čeho!

Celý ten smutný obrázek nezakryjí vášnivé spory o tom, zda, třeba, Česká republika se svými desíti medailemi uspěla nebo ne.

Jestli má někdo opravdu nutkavou a niternou potřebu dívat se pravidelně na gladiátory v přímých a barevných televizních přenosech, aby jim neušla jediná kapka potu nebo krve, mělo by se jim dostat vyplnění jejich touhy. Ale ne tak pokrytecky, jako se to děje od roku 1896 dodnes.

Anglický autor George Orwell (1984 a podobná mistrovská díla) kdysi sepsal úvahu jménem Sportovní duch (The Sporting Spirit). Pro znalce řeči hrdého Albionu je k nalezení v doslovném znění zde.

Orwell vylíčil, jak jakékoliv závodění na sebemenších sportovištích vede k nezdravému jingoismu, hurávlastenectví, které rychle vede k nacionalismu a jeho nejhorším projevům. Neměl možná na mysli typicky britské ragbisty, kteří si to vyříkají až do krve a drobných zlomenin na hřišti, aby se poté osprchovali a aby obě mužstva společně, i s rozhodčími, napochodovala do nejbližší hospody, kde si pak nahrazují vypocené tekutiny dodávkou piva, aniž by se jedenkrát zmínili o právě ukončeném utkání, sportu vůbec nebo, nedej přírodo, politice. Jenže tohle je vzácná (dnes už mizející) výjimka.

Tu a to nebo to či ono se označovalo za přežitek minulosti.

Olympijské hry se tomuto označení mohou vyhnout jedině tak, že odhodí masku pokrytectví. Místo olympijských výborů, placených do značné míry z kapes daňových poplatníků, je budou řídit farmaceutické podniky. Místo zhovadilého rychleji, výše, silněji se budou řídit heslem: Moje drogy jsou lepší než tvoje, heč! Dopovat se bude do Hallelujah, divák si přijde na své.

Sportovci vlastně také: není to tak dávno, kdy se poměrně velká skupina olympijských sportovců podrobila dotazníku. Pod podmínkou, že jejich jména (i národnosti a sporty) zůstanou utajena, měli upřímně odpovědět, zda by dopovali s tím, že vyhrají zcela určitě zlato, ale i při plném vědomí, že budou do pěti let po smrti. Přes devět desetin na to kývlo.

No, když si to přejí, proč jim to brát?

Profesionální sport je dnes součástí zábavního průmyslu. Jako takový by si měl na sebe vydělat sám.

A hned by byl čistší vzduch. I bez zelených řečí pana předsedy MOV.