29.3.2024 | Svátek má Taťána


REPUBLIKA: K stému výročí z jiného pohledu

26.10.2018

…T.G.Masaryk se zasloužil po třistaleté porobě o zrod Československé rebubliky (Jan Kouřil, č. 40 týdeníku Respekt)

S odstupem sedmdesáti let hledíme na poslední chvíle Rakouska-Uherska jako na příklad poklidného mnohonárodního státu. (Paul Johnson - Dějiny 20. století).

Takže co: příklad poklidného mnohonárodního státu, nebo třistaletá poroba? Asi podle toho, jaké si nasadíme brejle: úzce nacionalistické, nebo přece jen s trochu širším záběrem v prostoru i času. Pro vlastence horlivého je ovšem dosažení samostatnosti nejvyšším cílem, před nímž bledne vše ostatní; vyměňme si ale brejle a rozhlédněme se po dnešním světě: samostatných republik je plná Afrika a všechny stojí za… není-liž pravda. Spíš přijde na to, na jakých základech byl nový stát postaven a jakou prozíravostí se osvědčili jeho tvůrci, jelikož se nedalo předpokládat že by nemohl nikdy a ničím být ve své existenci ohrožen. Nutno konstatovat, že zakladatelé Československa prozíravostí právě nezazářili, jak dokládá výrok Aloise Rašína, ministra financí v prvních letech republiky: Právo na sebeurčení je krásná fráze, teď ale, když zvítězili spojenci, rozhoduje síla.

Nic horšího nemohl dostat nový stát do vínku, než takovéhle nafouklé, přitom vypůjčené sebevědomí. Představu, že na věky věkoucí budou nad jeho bezpečím a celistvostí bdít spojenci, Francie zejména; že nikdy, nikdy se nic nezmění na mocenské konstelaci roku osmnáctého. Ale to všechno mu mohlo ještě jakž takž projít, třebaže s odřeným hřbetem, kdyby se českoslovenští státníci, vedeni neopodstatněnou pýchou, nedopustili hned dvojí osudné chyby. Podařilo se jim popudit proti sobě všechny státy kolem dokola: Polsko svou přezíravostí, Rakousko pohrdlivostí a Maďarsko vysloveným nepřátelstvím, to zaprvé. Zadruhé, když už do svého státního útvaru pojali sbírku národnostních menšin (pro srovnání: devítinásobně rozlehlejší Rakousko-Uhersko jich hostilo jedenáct, Masarykovo Československo sedm), které o to nijak nestály, kdyby se jim aspoň postarali o vlídné prostředí, s nímž by se mohly ztotožnit. Místo toho vyhlásili Československo za národní stát Čechů a Slováků (ani těch se moc neptali, jestli o tu čest stojí), a ti ostatní ať jsou rádi, že jsou rádi. Pochopitelně se českoslovenští Němci, Maďaři i ti Poláci při první příležitosti z vnucené ohlávky zase vysmekli; i bylo mnoho řečí o zradě zvonu, co ho rozhoupala sladká Francie, hrdý Albion, jen ne naši tehdejší politikové svou nadřazenou přehlíživostí. Přitom řešení leželo na dlani: kantonální systém dle švýcarského vzoru. Byly v tom směru učiněny i nějaké návrhy, ale s nevolí odmrštěny: prosímvás, on by některý ten kanton mohl být dočista německý! Toho bohdá nebude! A nebylo, k naší velké škodě.

To je ale jen jedna stránka účtu: jaké vlastně bylo nadšení pro samostatnost mezi lidem českým? Opravdu a nepřikrášleně? Osvobozenecká legenda, to se ví, mluví o absolutním souhlasu s ideou nového státu, ale s absolutními souhlasy jest dlužno býti opatrn, jak sami z nedávné zkušenosti víme. Skutečnosti bude asi blíž písnička o tom pivo-pivovárku: pivo píti, vesel býti, císaře a vlast svou vždycky ctíti… Tropil si zmíněný lid z císaře pána šprťouchlata, jinak by to ani nebyli Češi, nicméně ho až téměř k samému konci věrně ctil… že by se úderem 28.10.1918 z Čechů stali ohniví republikáni? Hm.

Mám ostatně v tom ohledu vlastní zkušenost. Byl jsem teprve pětiletý capart, ale jistá všímavost mi nechyběla; i vzpomínám si na venkovany, kteří jdouce z trhu zastavili se u mého turnovského dědečka a říkali - jakáž pomoc, pane Kratochvíl, za Rakouska bylo líp. Za Rakouska byl pořádek. Za Rakouska se sedlák domoh svýho práva. Jaký podíl tak smýšlejících mohl být v celém národě českém – o nečeských nemluvě –, je dnes obtížno stanovit, lze však mít za to, že nezanedbatelný. Vnucuje se otázka, měl-li být vůbec zřizován stát třetinou svého obyvatelstva odmítaný zcela a ostatkem přijímaný bezvýhradně jen z jedné části, tou druhou nostalgicky se ohlížející do časů zaniklé monarchie.

Ale dobře, to byla vnitřní záležitost nového státu, na niž můžeme teď po sto letech nahlížet každý dle svého osobního gusta. Byly však i souvislosti širšího dosahu, v nichž naši národní tatíčkové zafungovali jako ten čarodějův učeň páně Goethův vyvolavší démony, jež pak nedokázal zažehnat. Představovala podunajská monarchie mocnost dosti silnou k tomu, aby byla Evropě hrází proti rozpínavosti z jedné strany německé, z druhé ruské. Přičiněním zmíněných tatíčků hráz padla a Evropu zalila obojí povodeň, přítomnější ruská, vzavší na sebe podobu bolševickou, a vzdálenější německá, o několik let později se přerodivší v nacistickou. Neplatí výmluva, že to tatíčkové nemohli předvídat; přinejmenším řádění ruských – tou dobou už sovětských – bolševiků je mohlo trknout. Ale netrklo.

I postůjme dnes, po sto letech, v tichosti nad památkou starého Rakouska. Byl to dobře funkční, mnohasetletou tradicí potvrzený státní útvar, ve svém závěru přísně právní a demokratický, zcela určitě funkčnější a stabilnější než cokoli, co následovalo po něm. Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem, pěje hymna starého mocnářství… no, nezachoval, Hospodin, kdoví co si u toho myslel. Stala se tak škoda a už se neodestane, nikdo a nic už nenahradí neuváženě rozbořenou hráz chránící před velmocenskými zálusky mezi jinými i země české.

A teď se do mě můžete pustit vy všichni, kdo se domníváte že osmadvacátým říjnem 1918 byl učiněn puntík za dějinami. Dvacet let Republiky československé, pak česko-slovenské, pak na šest let žádné, pak československé socialistické, pak bez socialistického ocásku, pak už jen české… no, kéž by ji aspoň v této podobě Hospodin zachovati ráčil. I když návrat k tisíciletému království českému… co? Že republikánské zřízení je pokrokovější než nějaká plesnivá monarchie? Inu, Pánbůh dejž vám toho pokroku užít, milí krajané. Mají dějiny své kličky, smyčky a nečekané obraty, i nevylučoval bych nikterak, že dokličkují zpátky k té monarchii. Dokonce bych to své staré vlasti velmi přál, onoho zapojení do kontinuity generací minuvších, současné i budoucích. Snad by pak pominula ta jistá proletarizace české společnosti, ono kladení důrazu na spodní vrstvy, na němž postavil svou volební taktiku současný pan president.

Hannover, 23. října 2018