Kdo by nechtěl být fanem? Fanové jsou ve své úžasnosti jen krůček za fiktivními postavami. Výstřední, excentričtí, někteří až šílení. A svých výstřelků se vůbec nebojí, což je cool. Má proti nim svět vůbec nějakou šanci?

Začali jsme už o den dříve v poněkud užším kroužku s Namuras a Beneficem. Zašli jsme na žirafu, házeli po Benově pokoji na intru banánovými slupkami… a ráno nám Ben přinesl snídani do postele. To se mi hned tak znovu zažít nepodaří.

Ale mělo to i jednu drobnou nevýhodu – odrovnat se už před conem je vážně zajímavé.

V pátek odpoledne jsme posbírali od vlaku ostatní naše jehňata a vydali se na pochod. Cíle bylo dosaženo jen chvíli po té, co se škola nedočkavým fanům otevřela, takže se náš poměrně hojný počet mohl naskládat na spaní pěkně do jedné linie vedle Břéti. A pak už jsme se jen těšili z přibývajících kamarádů. Galbovka a Antrey pěkně k nám do třídy. Mivka nahlédla a když nás uviděla, utekla spát jinam. Very Happy

Nějakou dobu jsme jen korzovali a zdravili se se známými. Jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než se pro samé spřízněné duše na conu člověk nedostane na žádný program. To nebezpečí už bývá velmi reálné.

Ale přece jen by nebylo hezké program ignorovat. Je za ním tolik práce… Tentokrát jsme to okusili na vlastní kůži extrémně (obzvlášť Ben), protože jsme kývli na poslední chvíli na hodinovku Doktora (Who? Doctor.) a museli ji ladit během pátku a soboty. A tak jsem si nenechala ujít Těžký život nakladatele Michaela Bronce, který byl jako vždy zábavný a upřímný. Na Jakubově Budování (online) komunit jsme vyráběli vlaječky Manifestu fantastiky, ale Jakub byl děsně zákeřný a chtěl po nás i účast v diskuzi.

Potom jsme se ještě pár hodin bavili v bufetu a u Arlinga v čajovně (konečně jsem se seznámila s legendárním panem P… vlastně Jožou). Měla jsem tu čest poznat blíže LSD-nosím-po-kapsách Felouen (©Ben) a nejraději bych si ji vzala domů. Alespoň že jsem měla dost rozumu a šla spát relativně brzo. A bylo to vynikající rozhodnutí.

POLIJEME HO KOFOLOU A HODÍME DO RYSOVIŠTĚ

Podařilo se mi spát až do 9:30. Krásně vyspinkaná a plná sil jsem se usmívala na svět. Vyšli jsme si s Mortem na nákup a rázem udělali z blízkého vietnamského obchůdku další místnost conu, protože jsme se tam sešli s Felouen a Jakubem. V tom malém prostůrku to bylo ještě výraznější, než na sebe narazit v supermarketu a po ránu to bylo hrozně milé.

Posnídali jsme a pospíchali na Adhilovy Mohylové vrchy. Byla to sice dvouhodinovka, ale Adhil je jeden z mála přednášejících, kteří to dokážou ideálně ustát. Mluví velice poutavě, umí být vtipný, podá spoustu zajímavých informací, ale neunavuje posluchače příliš odbornou hantýrkou.

Je však potřeba říct, že celá sobota byla ve znamení dilemat. Neustále byly proti sobě 2-3 zajímavé programy a bylo hodně těžké se rozhodnout vždy jen pro jeden. Tento obyčej budiž proklet. Very Happy

Edita Dufková nás s obvyklým lehce sadistickým potěšením poučila o tom, jak správně vydírat a následovalo famózní divadlo Jean Lucu, podejte mi PADD. Všichni hráli skvěle, ale mně vždycky přijde nejúžasnější Praotec Trekkie jako Picard.

Potom nastala chvilka oddechu před mým vlastním kvízem, ve kterém se posluchači mohli dozvědět, jestli mají potenciál kladného hrdiny, hovada nebo monstra. Doufám, že jsem přítomné pobavila. Tak jako tak jsme dokázali, že kladní hrdinové rozhodně nejsou nudní, jak se občas traduje, a že mají mnoho příznivců. Ovšem PetrSF má u mě pořád ještě jeden černý puntík za nevhodné poznámky k nejmenovaným seriálovým hrdinům. A abychom se příjemně naladili na večeři, zůstali jsme na Jakubovu přednášku Z temných zákoutí fanovské kuchyně, kde jsme si povídali o tom, jak moc velké kentusy jsme schopni jíst. A ano, jsme. Felouen nechala s balíčkem poměrně nechutných chipsů kolovat Pikao. Málokdo to nebyl ochoten pojídat dohromady.

Parádním kouskem letošního galavečera bylo divadlo tentokrát z pera Julie Novákové. Bylo netradičně spíše literární (jak by ne) než seriálové, vtipné a s nádhernými kostýmy. A herci… (zasněně) hm… herci podali opravdu skvělé výkony. Obzvláště spanilá a spoře oděná fantasy bojovnice Mirka a superpadouch Profesor Chaos v podání Pomeranče.

Po galavečeru dostal Scon velmi rychlý spád. Napřed Antrey s Veni, vidi, Allonsy, pak Namu s oblíbeným shipováním a nakonec naše trochu horkou jehlou šitá terapie pro doktoroholiky. Napřed se zdálo, že máme s léčením slušnou úspěšnost, jenže asi po hodině a půl jsme zjistili, že se nám pacienti vrací. Nakonec jsme se léčili různými metodami, dokonce i společným zpěvem. Asi po dvou a půl hodině nás bylo o pár vyléčených méně a ti, co zůstali, jsou na tom teď patrně mnohem hůř než před tím. Opět jsme se ujistili, že většina fanovských úchylek je úplně normální a trpíme jimi všichni.

Na chviličku ještě do čajovny za Arlingem a povinně si zanadávat na nevhodně se měnící čas. „Vraťte nám naši hodinu!“ Na Pochod fantazie jsem chtěla příštího dne vyrazit jen v případě, že se včas vzbudím.

SPÁNEK JE CHABÁ NÁHRAŽKA KOFEINU

Ano, vzbudila jsem se včas, ostatní byli taky vzhůru, krásně bychom vše stihli. Začala jsem se docela těšit. Najednou mi ale ostatní řekli, že nechtějí jít. A tak jsme nešli, ale to bylo nakonec dobře, protože jsme kromě Adhilovy přednášky Pravěk temný a ještě temnější seděli v bufetu a zažívali tam různá dobrodružství spolehlivě dokazující, že ať si o fanech myslíte, že jsou jakkoliv šílení, oni Vaše očekávání vždycky daleko předčí.

A pak už jsme se museli zabalit a vydat na vlak. Beneficovi se tak nechtělo nás opustit, že s námi nakonec taky nastoupil. Když se vlak rozjel, uvědomil si, že ale nemá svůj notebook. Tak se rozhodl jet aspoň do Kolína. Koupil si od paní průvodčí jízdenku. Jenže v Kolíně se mu nějak nepodařilo vystoupit a musel si koupit jízdenku do Pardubic. Vypadalo to, že snad nevystoupí ani tam, ale to už jsme ho museli donutit, protože by průvodčí z něho trefil šlak. Ovšem stihl nás nakrmit něčím, čemu říkal vitamíny a potravinové doplňky. Ale podezřele jsme se po nich hihňali.

A teď jsem zpátky v civilním životě a ještě pár dní budu slýchat Vaše hlasy a budu se po Vás ohlížet a nikdo tam nebude…